28 Cdo 3929/2007
Datum rozhodnutí: 08.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3929/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č. r., proti žalované J., s. d., zastoupené advokátem, o zaplacení kupních cen, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 4 C 110/2005, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2007, č. j. 13 Co 30/2006-60, ve znění usnesení ze dne 13. 4. 2007, č. j. 13 Co 30/2006-64, takto:


Dovolání se odmítá.


Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 18.338, Kč k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í:


Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23.9.2005, č. j. 4 C 110/2005-41. Jím tento soud rozhodl o 13 žalobách, vedených žalobkyní proti žalované z titulu zaplacení kupních cen za pozemky, na nichž stojí provozovny žalované. Důvodem zamítnutí žalob byl závěr soudu o neplatnosti kupních smluv.


Odvolací soud shledal správnými jak skutková zjištění soudu prvního stupně, tak jeho právní závěry, opírající se o nález Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02. Vyšel z nesporného zjištění, že žalovaná splnila všechny podmínky pro získání vlastnictví k předmětným pozemkům ke dni 1.7.2001, dané ustanovením § 897c obč.zák. Toto ustanovení bylo sice zrušeno zákonem č. 219/2000, o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích (dále jen zákon č. 219/2000 Sb.), a to ke dni 30.6.2001, tedy den před nastoupením jeho právních účinků, jimiž byl vznik vlastnictví k pozemkům, samo toto zrušující ustanovení bylo však následně zrušeno uvedeným nálezem Ústavního soudu, který je shledal jako protiústavní a odporující Listině základních lidských práv. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že zrušením derogačního ustanovení Ústavním soudem nemohla být obnovena dříve zrušená právní úprava, a odkázal přitom i na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval v rozsudku ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, z něhož lze dovodit, že kupní smlouvy uzavřené v mezidobí, kdy bylo ustanovení § 879c obč. zák. zrušeno, a následnou jeho rehabilitací, jsou absolutně neplatné.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v jeho zásadním právním významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalované vzniklo k předmětným pozemkům vlastnické právo podle § 879c obč. zák., protože v době, kdy došlo ke zrušení jeho derogačního ustanovení, již nenávratně minul den 1.7.2001, kdy mělo ke vzniku vlastnictví ze zákona dojít. Zrušením napadeného předpisu, k němuž došlo v důsledku nálezu Ústavního soudu, došlo jen k vyřazení tohoto ustanovení z právního řádu, nikoli ke konstituování nové právní úpravy, resp. oživení původní zrušené právní úpravy. Naopak podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zůstávají nedotčena práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu a nadále platí část zákona č. 219/2000 Sb., která je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální, a která Ústavním soudem zrušena nebyla. Pokud soud rozhodl jinak, jednal dle názoru dovolatelky v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání podala žalovaná vyjádření, že dovolání považuje za nepřípustné, protože předmětná právní otázka byla již vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, a to rozsudkem sp.zn. 22 Cdo 2205/2005.


Rok po podání dovolání žalobkyně adresovala soudu doplnění dovolání, v němž reaguje na vývoj judikatury v oblasti soudních sporů vedených v souvislosti s ustanovením § 879c obč. zák. a uvádí další otázky, kterými by se měl dovolací soud zabývat. Jde o posouzení právní úpravy provedené ustanovením § 879c obč. zák. z hlediska zákazu veřejné podpory a její rozpor s mezinárodní smlouvou, inkorporovanou do právního řádu České republiky zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Dále rozvíjí tuto právní problematiku, a upozorňuje na nutnost respektovat a důsledně aplikovat komunitární právo.


Dovolací soud zkoumal, zda je dovolání přípustné, když rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. V úvahu by přicházela přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., tj. pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.). Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu, napadené v dovolání, dovolací soud k tomuto závěru nedospěl, protože právní problematikou použitelnosti ustanovení § 879c obč. zák. po zrušení jeho derogačního ustanovení se již opakovaně zabýval. V prvé řadě jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2006, sp.zn. 22 Cdo 2205/2005, podle něhož je soud vázán nosnými důvody zrušení právní normy nálezem Ústavního soudu, včetně jeho odůvodnění, týkajícího se oživení původní právní úpravy provedené ustanovením § 879c obč.zák. Dále Nejvyššího soud vydal rozsudek z 13.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 3073/2007, který se zabýval stejnou problematikou, a usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2490/2006, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné s ohledem na to, že daná problematika již byla vyřešena shora uvedenými rozhodnutími. Dovolací soud přijal stejný závěr o nepřípustnosti dovolání v dané věci, protože jde o právní problematiku, dovolacím soudem již vyřešenou.


Novými dovolacími důvody, uplatněnými rok po podání dovolání, se dovolací soud blíže nezabýval s odkazem na ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř., podle něhož lze měnit dovolací důvody jen do konce lhůty k podání dovolání. Navíc se ani odvolací soud touto problematikou nezabýval, protože ji žalobkyně průběhu řízení neuplatnila, a nemohl proto rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska přezkoumávat. Nad rámec tohoto závěru lze uvést že problematikou souladu s mezinárodními smlouvami z hlediska zvýhodňování určité skupiny osob se zabýval již Ústavní soud ve svém nálezu, jímž zrušil druhou část zákona č. 219/2000 Sb., m.j. právě i proto, že tento zákon takový postup zavedl.


Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.c) o.s.ř. je odmítl.


Žalovaná má nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady spočívají v odměně právního zástupce vypočtené podle § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č.484/2000 Sb., advokátní tarif, snížené dvakrát na polovinu podle § 15, § 14 a § 18 odst. 1 vyhlášky, s připočtením 19% daně z přidané hodnoty, a paušální částky 300,- Kč za hotové výdaje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů , oboje ve znění platném od 1.9.2006.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. dubna 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu