28 Cdo 3926/2011
Datum rozhodnutí: 07.11.2013
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 3926/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: 1. L. N. , a 2. V. C. , zastoupených JUDr. Lubomírem Kadaněm, advokátem, 120 00 Praha 2, Vinohradská 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 4. 2011, sp. zn. 64 Co 485/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 363/95 (žalobců L. N. a V. C., zastoupených JUDr. Lubomírem Kadaněm, advokátem, 120 00 Praha 2, Vinohradská 10, proti žalovaným: a) Z. K. , a b) J. K., zastoupeným JUDr. Janem Křížem, advokátem, Praha 1, Dlouhá 13, o vydání věcí), t a k t o :

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 19. 10. 2009, č. j. 14 C 363/95-356. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobcům vše, co nabyli podle kupní smlouvy, uzavřené 6. 4. 1989 mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 6 (pod č. j. 10191/73789/DRKK/NO) a žalovanými, tedy 1) byt č. 2 v 1. poschodí budovy (stojící na pozemku parc. č. 1064 v katastrálním území S., obec P.) o kuchyni, třech pokojích, koupelně, WC, spíží, komoře, neobytné hale, předsíni, šatny a terasy (ve 2. poschodí budovy), o celkové výměře 143,56 m2), 2) místnosti nesloužící k bydlení (o výměře 91,5 m2) a také garáž (o výměře 23,97 m2), komoru (o výměře 67,53 m2), umístěnou v suterénu budovy, a 3) spoluvlastnický podíl (o velikosti 47,348 %) na společných částech budovy, zapsaných na listu vlastnictví č. 930 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 76.487,25 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku nebyla státu přiznána náhrada nákladů řízení, placených zálohově v tomto řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 4. 2011, sp. zn. 64 Co 485/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 19. 10. 2009, č. j. 14 C 363/95-356, ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení a ve výroku o nákladech řízení placených státem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v předchozím řízení v této právní věci (v němž došlo k vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8. 12. 2003, č. j. 14 C 363/95-285, a zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 10. 2004, sp. zn. 64 Co 235/2004) bylo postaveno najisto , že dům v katastrálním území S. byl ve vlastnictví původního vlastníka F. C. a jeho manželky Z. C. a v rozhodném období podle restitučních předpisů (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) přešel na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. a že původní žalobce F. C. se stal oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. až po přijetí nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. (když před tím neměl na území ČR trvalý pobyt). V dalším řízení se soud prvního stupně zabýval (v intencích právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeném v již uvedeném zrušovacím usnesení ze 14. 10. 2004) jen tím, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda tedy nabyli věci , uváděné v žalobě žalobců, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Podle soudem provedeného důkazu revizním znaleckým posudkem dospěl soud v pokračujícím řízení na podkladě zejména tohoto posudku k závěru, že ocenění předmětu převodu podle smlouvy ze 6. 4. 1989 částkou 144.471,- Kč (podle původního posudku znalce Havlíka) je třeba ještě zvažovat co do koeficientu opotřebení předmětu převodu, a to o 17,1 %, ale přesto však kupní cena při uvedeném převodu ze 6. 4. 1989 nebyla v rozporu s tehdy platnými předpisy a byla tedy sjednána správně.

Podle uvedených zjištění soudu prvního stupně tu nedošlo ani k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných, když poté, co bylo rozhodnuto o prodeji předmětných nemovitostí do osobního vlastnictví, byla nabídka prodeje bytu do tohoto vlastnictví učiněna všem nájemníkům v domě ve S., a to co do prostoru bytů i co do prostorů nesloužících k bydlení.

Jestliže tedy na základě těchto provedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pak tu bylo, podle názoru odvolacího soudu, rozhodnuto ve věci správně a byl proto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen ve výroku o věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s upřesněním údajů o tom, podle kterého příslušného právního předpisu v průběhu tohoto řízení, probíhajícího od roku 1995, je třeba náklady řízení vyčíslit.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 27. 6. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 23. 8. 2011 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé i výrok rozsudku osudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatelé pokládají své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelé především namítali, že v dosavadním řízení o této právní věci, které se vede již od roku 1995, se posléze skutečnosti, sporné mezi účastníky řízení, redukovaly na otázku aplikace ustanovení § 2 odst. 5 vyhlášky č. 47/1978 Sb. (o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů) vzhledem k tomu, že znalecké posudky, vypracované v tomto řízení, se lišily ve výši procentního koeficientu opotřebení domu, třebaže jinak bylo postaveno na jisto, že základní sazba podle ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 47/1978 Sb. měla tu být stanovena v částce 2.200,- Kč za 1 m2 plochy převáděného bytu . Městský soud v Praze však svým rozhodnutím z 28. 4. 2011 (stejně jako soud prvního stupně) vůbec nepřihlížel k žalobci navrženým důkazům, prokazujícím modernizaci domu v katastrálním území S. (tj. k odstranění původní valbové střechy domu z roku 1935 a k zastřešení domu moderní střechou, k dozdění III. nadzemního podlaží, k vybudování lodžie a terasy nad garážemi v roce 1989); naopak se soudy, podle názoru dovolatelů, zaměřily výhradně na prokazování špatného stavu domu .

Dovolatelé dále vytýkali (jako vadu, jímž bylo řízení postiženo), že totiž soud prvního stupně ve svém rozsudku z 19. 10. 2009, č. j. 14 C 363/95-106, a v řízení jeho vydání předcházejícím nerespektoval názor obsažený ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze (sp. zn. 64 Co 235/2004) a neuložil znaleckému ústavu Novota, a. s., zpracování doplňku revizního znaleckého posudku a spokojil se s výslechem Ing. P. K., který byl znaleckým ústavem Novota, a. s., pověřen k podání potřebných vysvětlení k posudku tohoto ústavu.

Dovolatelé také vytýkali soudům obou stupňů nesprávné hodnocení výpovědi znalce a z něj pramenících nesprávných skutkových zjištění . Podle názoru dovolatelů zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí z 19. 10. 2009 použil jen některé odpovědi znalce, navíc izolovaně od kontextu celé výpovědi, čímž se odchýlil od jejího jazykového významu . Dovolatelé konkrétně poukazovali na to, že vyslýchaný Ing. P. K. (pověřený znaleckým ústavem Novota, a. sl.) uvedl, že v posudku ústavu se vycházelo co do rekonstrukce a modernizace domu ve S. z toho, že bylo zohledněno nahrazení původní valbové střechy domu a provedení plynofikace kotelny . Z toho dovolatelé dovozovali, že pokud by znalecký ústav Novota, a. s., zohlednil i modernizaci střešního pláště v padesátých letech 20. století a kompletní opravu terasy nad garážemi v roce 1987, stěží by mohl stanovit koeficient opotřebení domu vyšší než 1,0 % .

Rovněž dovolatelé vytýkali soudům obou stupňů, že tu v řízení došlo k porušení procesních předpisů upravujících dokazování znaleckým posudkem . Dovolatelé totiž zdůrazňovali, že třebaže znalecký posudek ústavu Novota, a. s., od počátku uvažoval stav domu ve S. v roce 1989 jako mírně zanedbaný, soudy vlastně zpochybnily nález revizního posudku znaleckého ústavu Novota, a. s., a to svým závěrem, že nuance koeficientu opotřebení nemovitostí, která posouvá kupní cenu za hranici judikovaného protiprávního zvýhodnění o 20 a více procent, je natolik nepatrná, že nelze jednoznačně přisvědčit závěru o protiprávním zvýhodnění žalovaných . Soudy tedy v daném případě vlastně ke znaleckému posudku ústavu Novota, a. s., nepřihlédly, čímž zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci .

Dovolatelé posléze ve svém dovolání vytýkali, že v průběhu řízení nebyla ověřena jimi uváděná skutečnost, že žalovaní svou žádosti z 1. 4. 1988 žádali o prodej bytu v domě ve S. cca 2 týdny před tím, než se vůbec mohli oficiálně dovědět (na informativní schůzce z 13. 4. 1988), že existuje možnost prodeje bytů v domě ve S. do osobního vlastnictví, takže žalovaní byli již předem informováni o výsledku rozhodnutí o prodeji těchto bytů ze strany Obvodního národního výboru v Praze 6. Dále také dovolatelé vytýkali, že kupní smlouva ze 6. 4. 1989, kterou žalovaní nemovitosti nebyli, vůbec nevymezovala, které místnosti nesloužící k bydlení jsou tu předmětem koupě, čímž smlouva trpěla takovou vadou, jež spočívá v neurčitosti projevu vůle, a byla tudíž od počátku neplatná ; uzavřený dodatek ke kupní smlouvě ze 6. 4. 1989 pak trpěl vadou (ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 občanského zákoníku), že projevy účastníků smlouvy, směřující k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti musí být na téže listině. Vadou bylo rovněž, že žalovaní nabyli jako součást bytu či místnosti nesloužících k bydlení též prostory, které byly společnými částmi domu (kupř. terasu umístěnou v jiném podlaží než byt, suterénní chodby a společné skladovací prostory), čímž došlo k nominálnímu zvětšení plochy patřící žalovaným, a to se projevilo pak při určení spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Žalovaní tak, podle názoru dovolatelů, fakticky nabyli dvě bytové jednotky, což bylo zakázáno ustanovením § 6 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí. Poukazovali na skutečnost, že po dlouhotrvajícím sporu, v němž žalobci namítali řadu skutečností, jež měly svědčit protiprávnímu zvýhodnění žalovaných při nabytí předmětných vlastnických práv k nemovitostem, tyto námitky prokázány nebyly. Zbývaly námitky vztahující se k metodice použité znalcem ing Havlíkem z roku 1988. K nim už soud prvního stupně podrobně zejména na str. 7 10 svého rozsudku ze dne19. 10. 2009 vložil, z jakých zjištění a na základě jakých úvah se vypořádal s přezkoumáním tohoto znaleckého posudku, v souladu s pokyny Městského soudu v Praze. Podle žalovaných byly již provedeny snad všechny myslitelné důkazy k ověření skutečného stavu věci a podání dovolání je v rozporu s institutem dovolacího přezkumu.

Dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (v daném případě v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8. 10. 2003, č. j. 14 C 363/95-225) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil usnesením ze 14. 10. 2004, sp. zn. 64 Co 235/2004 Městského soudu v Praze).

Dovolatelé ve svém dovolání z 22. 8. 2011 uplatňovali jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu].

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup v řízení projevil v průběhu řízení před soudem (nikoli až při rozhodování), a to zejména došlo-li v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, a to jmenovitě dovolateli (viz také rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 14 C 363/95 Obvodního soudu pro Prahu 6) nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit přesvědčivě závěr, že by tu dovolatelům byla postupem soudu prvního stupně nebo postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem.
Vzhledem k obsahu dovolání dovolatelů, vytýkajícímu rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě neúplné i nesprávné skutkové zjištění, vadné hodnocení důkazů a vycházení ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, musel dovolací soud brát zřetel na to, jak je v publikované judikatuře soudů chápáno a vyloženo posuzování výtek uvedeného druhu, obsažených v dovolání dovolatelů. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto výkladové závěry: Vadná nebo neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly v hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu soudního spisu bez dalšího vyplývá.

Vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by bylo v tomto případě nutné považovat přípustné dovolání dovolatelů také za dovolání důvodné a že by bylo na místě rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu) jako rozhodnutí nesprávné.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem (viz § 243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, a to jako dovolání sice přípustného, nikoli však důvodného podle právní úpravy dovolání (zejména dovolacích důvodů) v občanském soudním řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených v tomto dovolacím řízení žalovanými na nákladech právního zastoupení spočívajícího v sepisu vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů řízení, vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelů, jim nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci i k obsahu uvedeného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2013 JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu