28 Cdo 392/2013
Datum rozhodnutí: 08.04.2013
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. r) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 392/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky Obce Hovorčovice, IČ 0024 0214, Hovorčovice, Revoluční 33, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, č. j. 28 Co 245/2012-881, (žalobkyně Obce Hovorčovice , IČ 0024 0214, Hovorčovice, Revoluční 33, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, 180 00 Praha 8, Sokolovská 25, a dalších účastníků řízení: 1. Družstva Libagro , IČ 0010 7026, 25065, Líbeznice, Družstevní 72, 2. Lesů České republiky, s. p. , IČ 4219 6451, 501 68 Hradec Králové, Přemyslova 1106, 3. Pozemkového fondu České republiky , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, 4. J. S. , zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Plzeňská 4, a 5. J. S. , zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Plzeňská 4, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 3 C 589/2003), takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalující Obce Horovčovice, podané u soudu dne 22. 12. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 11. 2011, č. j. 3 C 589/2003-826. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba uvedené žalobkyně, domáhající se určení, že účastníci řízení J. S. a J. S. nejsou spoluvlastníky pozemků č. 45/33 (podle pozemkové knihy), parc. č. 45/43 a parc. č. 47 v katastrálním území H. (každý z těchto účastníků řízení z jedné ideální poloviny), zapsaných u Katastrálního úřadu Středočeského kraje (katastrální pracoviště Praha-východ), a aby byla rozsudkem soudu nahrazena výroková část rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha-východ z 21. 10. 2003, č. j. 5110/03 R 768-5. Žalující Obci Hovorčovice bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J.S. a J. S. na náhradu nákladů řízení 41.505,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a účastníky řízení Družstvem Libagro, Lesy České republiky, s. p., a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalující Obce Hovorčovice proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 28 Co 245/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 4. 11. 2011, č. j. 3 C 589/2003-826, potvrzen ve výrocích označených I. (ve věci samé) a III. (o nákladech řízení mezi žalobkyní a účastníky řízení Družstvem Libargo, Lesy ČR, s. p., a Pozemkovým fondem ČR). Byl však změněn výrok (označený II.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni Obci Hovorčovice bylo uloženo nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně účastníkům řízení J. S. a J. S. částkou 25.875,- Kč (nikoliv částkou 41.505,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalující Obec Hovorčovice je povinna nahradit účastníkům řízení J. S. a J. S. tyto náklady částkou 8.520,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalující Obcí Hovorčovice a mezi účastníky řízení Družstvem Libargo, Lesy ČR, s. p., a Pozemkovým fondem ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.

Odvolací soud především konstatoval, že žalující Obec Hovorčovice byla dotčena na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha-východ ze dne 21. 10. 2003, č. j. 5110/03 R 768-5 (proti němuž podala žalobu ve smyslu ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu), týkající se obnovení práva J. S. a J. S. k pozemkům podle pozemkové knihy parc. č. 45/33, parc. č. 45/43 a parc. č. 47 v katastrálním území H., jen ohledně pozemku parc. č. 45/33, neboť jen ve vztahu k tomuto pozemku měla žalující postavení povinné osoby .

Odvolací soud dále uváděl, že se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, týkajícími se námitky odvolatelky, že nemovitosti přešly na stát v daném případě mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. (tj. období od 25. 2. 1948 do1. 1. 1990) , tak i námitky odvolatelky, že právní předchůdce účastníků řízení J. S. a J. S. JUDr. J. P. se v době 1938-1945 občansky neosvědčil . Odvolací soud tu poukazoval na zjištění, že konfiskace majetku JUDr. J. P. probíhala od roku 1945, ale byla dovršena až rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951, kterým bylo zamítnuto odvolání dědiců JUDr. P. proti rozhodnutí Krajského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1950. K pozemku parc. č. 45/33 v katastrálním území H. bylo vloženo do pozemkových knih vlastnické právo pro československý stát Místní národní výbor Hovorčovice až po roce 1948 na základě přídělové listiny z roku 1950. Pokud tedy žaloba žalující obce směřovala proti správnímu rozhodnutí týkajícímu se dalších pozemků (kromě uvedeného pozemku parc. č. 45/33 v katastrálním území H.), pak odvolací soud dovozoval, že k těmto dalším pozemkům (ohledně nichž bylo v řízení u pozemkového úřadu rozhodnuto ve prospěch J. S. a J. S.), neměla žalující Obec Hovorčovice žádný právní vztah, neboť k těmto pozemkům neměla postavení povinné osoby. Pokud pak žalující obec uplatňovala námitku, že právní předchůdce J. S. a J. S. JUDr. J. P. se v době 1938-1945 občansky neosvědčil, odvolací soud dovozoval, že došlo-li tu k vydání konfiskačních správních rozhodnutí několik let poté, co k faktické poválečné konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo již dnem účinnosti tohoto dekretu, a to i když nebylo doloženo, že by ze strany JUDr. J. P. došlo k aktivní spolupráci s německou okupační mocí, pak takové konfiskační správní rozhodnutí, vydané po uplynutí několika dalších let, bylo vydáno zřejmě v rozporu s tehdy platnými předpisy .

Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupě postupoval v souladu s ustanovením § 250 i občanského soudního řádu, když žalobu žalující obce zamítl, neboť rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha-východ, jímž bylo obnoveno spoluvlastnické právo J. S. a J. S. k pozemkům, o něž šlo v tomto řízení, bylo vydáno po právu v souladu se zákonem o půdě (zákonem č. 229/1991 Sb.).

Byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I., o věci samé, potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok (označený III.) ohledně nákladů řízení mezi žalující Obcí Hovorčovice a účastníky řízení Družstvem Libagro, Lesy ČR, s. p., a Pozemkovým fondem ČR. Ke změně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu došlo jen ohledně výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (o nákladech řízení mezi žalobkyní a účastníky řízení J. S. a J. S.) s poukazem na výpočet výše těchto nákladů odpovídající plně ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanovením vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 i § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 24. 9. 2012 advokátu, který žalující Obec Hovorčovice v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno dne 13. 11. 2012 u soudu prvního stupně. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2012 (sp. zn. 28 Co 245/2012 Krajského soudu v Praze) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž by následně byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolávající se Obec Hovorčovice má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Uvedená dovolatelka trvá na svém názoru, že účastníci řízení J. S. a J. S. nesplňují podmínky pro restituci dotčených pozemků, neboť jejich právních předchůdce JUDr. J. P. se občansky ani jinak v době tzv. zvýšeného nebezpečí republiky a dále i v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938-1945 neosvědčil; byl označen za osobu, kterou je třeba podřadit pod dekret č. 12/1945 Sb., a to pro své chování v této době . Proto došlo k tomu, že zpětně k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. došlo u něho ke konfiskaci veškerého majetku nemovitého i majetku dalšího jako u osoby, která byla rozhodnutím příslušných orgánů podřazena pod uvedený dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa; vložením zápisu o konfiskaci do pozemkové knihy tu došlo k odnětí uvedeného majetku. Po provedení konfiskace v roce 1945 probíhalo v obci Hovorčovice přídělové řízení, při kterém jednotlivé pozemky konfiskátů byly rozparcelovány a předány do vlastnictví drobných zemědělců, ale i dalších subjektů, kromě jiných i tehdejší obce Hovorčovice, která zaplatila tehdejšími státními orgány požadovanou přídělovou cenu. Podle názoru dovolatelky bylo toto přídělové řízení ukončeno v roce 1946.

Pokud šlo o uvedené počínání právního předchůdce J. a J. S. dovolatelka poukazuje na nevyvratitelný důkaz, jímž je zpráva Policejního ředitelství v Praze ze dne 19. 9. 1939, č. j. 30 317 Pres., z něhož vyplývá, že Dr. P. byl jedním z vedoucích představitelů pronacistické organizace Českého svazu pro spolupráci s Němci, a to nejméně od 30. 8. 1939 do 18. 5. 1940 .

Dovolatelka poukazovala ve svém dovolání i na to, že před zahájením odvolacího řízení uplatnila námitku, že s poukazem na to, že soudci senátu 28. Co Krajského soudu v Praze mají k této právní věci určitý osobní vztah, nesouhlasí s tím, aby věc byla projednávána v odvolacím řízení uvedeným senátem. O této námitce měl, podle názoru dovolateky, rozhodovat soud vyššího stupně, což se nestalo.

Dovolatelka dále ve svém dovolání namítá, že nesprávné právní posouzení této právní věci spočívá zejména v tom, že je přesouvána doba z období, které je rozhodnou dobu podle restitučních předpisů, a to do období, které pod restituční legislativu nenáleží .

Rovněž dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení věci co do odvolacím soudem nově tvrzený nedostatek aktivní legitimace na straně žalující Obce Hovorčovice. Tato odvolacím soudem uváděná okolnost je přitom v rozhodnutí o odvolání uvedena pouze letmým způsobem, když se pouze naznačuje, že nemělo být právem žalobkyně v této záležitosti žalobu vůbec podat, a to proto, že jí nesvědčil ani právní zájem, ani žádné další oprávnění k takovému postupu .

Dovolatelka je přesvědčena, že tato právní věc byla odvolacím soudem vysvětlena v jeho rozhodnutí jen globálně a nikoli v plném rozsahu na podkladě dostačujících důkazních prostředků.

Ve vyjádření účastníků řízení J. S. a J. S. k dovolání dovolatelky Obce Hovořčova bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření je uplatňován názor, že dovolání žalobkyně je neurčité a neprojednatelné, když v něm nebyla vymezena hmotně právní otázka, která by měla být v dovolacím řízení řešena; nejde tu o žádnou otázku zásadního právního významu; dovolatelka, podle názoru uvedených účastníků řízení J. S. a J. S., brojí jen proti zjištěnému skutkovému stavu věci. Vadou řízení nemůže být dovolatelkou uváděné nevyřízení námitky podjatosti, kterou vznesla v rámci odvolacího řízení a v níž dovolatelka uváděla pouze skutečnost, že odvolací soud (v senátě 28 Co Krajského soudu v Praze) o obdobné věci, již opakovaně rozhodoval. V tomto soudním řízení nedošlo v žádném případě k odnětí možnosti žalobkyni jednat před soudem a naopak soud poskytl žalobkyni neomezený prostor k navrhování a provádění jednotlivých důkazů i přesto, že v tomto řízení platí podle § 246 občanského soudního řádu zásada koncentrace řízení do skončení prvního jednání. Pokud jde o žalobkyní nadále uplatňovanou otázku posouzení poválečné konfiskace majetku, zaujal právní názor už i Ústavní soud ČRE ve svém nálezu II. ÚS 175/2001,který byl vydán v souvislosti s řešením právních věci souvisejících i s danou právní věci (sp. zn. 3 C 589/2003 Okresní soudu Praha-východ). Předmětné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly do vlastnictví státu až výměrem bývalého Krajského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1950, č. j. 562-9/1950, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951, č. j. 282 793/51-X-IX/3 (těmto orgánům nepochybně náležela pravomoc posuzovat otázku konfiskace zejména podle ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., a nebyl tu žádný důvod neplatnosti přídělového řízení ohledně přidělovaných pozemků, jak má za to dovolatelka ve svém dovolání. Vyjadřující se účastníci řízení J. S. a J. S. opětně zdůrazňovali, že již dne 22. 9. 1947 vydala bezpečností komise při obvodní radě pro Prahu XVI doklad o tom, že se JUDr. J. P. proti českému národu neprovinil . Tento závěr vyplývá i z odůvodnění výměru Krajského národního výboru v Praze ze dne 21. 12. 1950, sp. zn. 562-9/1950, a z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951, sp. zn. 282.793/51-X-IX/3, takže je třeba mít za to, že při poválečné konfiskaci majetku JUDr. J. P. se jednalo o zneužití dekretů presidenta republiky z důvodu politické perzekuce .

Také ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového frondu České republiky k dovolání Obce Hovorčovice bylo uvedeno, že toto dovolání je nedůvodné, neboť odvolací soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc po právní stránce správně posoudil.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2012 (sp. zn. 28 Co 245/2012 Krajského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícímu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle hmotněprávních ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. (ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb.), jakož i podle ustanovení § 4 odst. 2 a § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

V ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. jsou uvedeny fyzické osoby, které jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona zemřela-li oprávněná osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. se oprávněným osobám vydávají nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávané lidská práva a svobody.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 48/126/), že případy, v nichž nemovitosti přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícímu uznávaná lidská práva a svobody (§ 6 odst. l 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.) jsou míněny jen případy, kdy nešlo o ty případy, jež jsou uvedeny v § 6 odst. 1 písm. a) až p), s), t) a u) zákona č. 229/1991 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 11. 1995, IV. ÚS 32/95 (uveřejněném pod č. 76 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat právní závěr, že pokud jde o správní akty přijaté v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 jsou soudy oprávněny posuzovat jejich dopad z hlediska v úvahu přicházejících důvodů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., a to i v případech, kdy k faktické ztrátě (faktickému odnětí) došlo před uvedeným rozhodným obdobím.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4. 10. 1995, II. ÚS 22/94 (uveřejněném pod č. 55 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat i právní názor, že nesplňoval-li vlastník podmínky pro uplatnění dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a teprve po 25. 2. 1948 byl (s konečnou platností) dekret vůči němu uplatněn, šlo tu o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. ve smyslu politické perzekuce podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. je i státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu (případně i nabyl zpět státní občanství ČR podle zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1049 Sb. a č. 34/1953 Sb. i ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).

V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou jmenovitě uvedeny pod písm. a) až f) případy, kdy pozemky nebo jejich části nelze podle zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě vydat.

V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2011 (č. j. 3 C 589/2003-826 Okresního soudu Praha-východ) již bylo i poukázáno (na str. 8) na to, že soud vycházel v tomto případě (sp. zn. 3 C 589/2003 Okresního soudu Praha-východ) z nálezu Ústavního soudu ČR, II. ÚS 175/2001, týkajícího se přímo nemovitostí náležejících původně JUDr. J. P. (tj. právnímu předchůdci účastníků tohoto soudního řízení J. S. a J. S.), že nemovitosti původně vlastnicky náležející JUDr. J. P. přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 1. 1. 1990), stanoveném v zákoně o půdě, neboť teprve rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 28. 8. 1951, sp. zn. 282 739/51-10-9/3, kterým bylo s konečnou platností rozhodnuto o konfiskaci majetku původního vlastníka, mohlo mít právní účinky přechodu vlastnictví nemovitostí na stát.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů (zejména hmotněprávním ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb.), jakož i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel také v této právní věci, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2012 (sp. zn. 28 Co 245/2012 Krajského soudu v Praze) ve věci samé, byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (použitelné na danou právní věc ve smyslu ustanovení novelizovaného § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Nešlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 243/1992 Sb.) nebo o rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo o rozhodnutí řešící právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Lze poukázat na to, že nešlo o případ, v němž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to nyní zdůrazňuje i novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu).

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (s poukazem i na novelizované ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 8. 2012 potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to jako dovolání nepřípustného; v souvislosti s tím se odmítnutí dovolání týká i výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.

Dovolávající se Obec Hovorčovice nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených účastníky řízení J. S. a J. S. na vyjádření k dovolání dovolateky použil dovolací soud nyní ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení uvedeným účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze této právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, obsahujícímu rekapitulaci převážně toho, co již bylo uvedenými účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů. Žádnému z dalších účastníků řízení již náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu