28 Cdo 3906/2007
Datum rozhodnutí: 31.01.2008
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3906/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ž. o. B., zastoupené advokátem, proti žalované České republice M. v., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 47 C 269/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co 721/2006 105, takto:


Rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2006, č. j. 47 C 269/2004 76, a Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2007, č. j. 26 Co 721/2006 98, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 3. srpna 2007, č. j. 26 Co 721/2006 105, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud svým rozhodnutím obsahově potvrdil věcně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Změnil je pouze tak, že výrok I., jímž soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl žalobu, že převádějící Česká republika M. v. převádí do vlastnictví přejímajícího Židovské obce B. nemovitosti blíže identifikované ve výroku I. napadeného rozhodnutí, doplnil o parcelní čísla všech nemovitostí (pozemků), jež jsou předmětem souzeného sporu. I v dalších výrocích odvolací soud rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně měl za to, že žalobcem požadovanou povinnost nelze žalované uložit proto, že předmětné nemovitosti nejsou označeny v žádném vládním nařízení předpokládaném § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně některých dalších zákonů (dále jen zákon č. 212/2000 Sb. ). Podle odvolacího soudu žalobkyně taktéž neprokázala, že vymezení provedené citovaným zákonem (v § 1) se vztahuje na všechny pozemky, jejichž bezúplatného převodu se domáhala. Dospěl dále k závěru, že ačkoliv se na některé z předmětných pozemků vztahuje § 1 zák. č. 212/2000 Sb. (přičemž u některých pozemků je tato skutečnost sporná), nepostačuje to ještě k tomu, že se na tyto nemovitosti vztahují důsledky citovaného zákona. Účelem zákona bylo zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945. Jestliže však z výpisu z pozemkové knihy bylo zřejmé, že v roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu poznámky národní správy, bylo třeba učinit závěr, že již v té době byla křivda, ke které došlo v rozhodném období, napravena. Na pozemky, které v minulosti náležely spolku Židovský dům v B., tak zákon nedopadá, a to i přesto, že po roce 1948 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu. Jsou proto nejasnosti o vlastnictví všech předmětných nemovitostí nevýznamné. Podmínkou pro bezúplatný převod předmětných nemovitostí na žalobkyni bylo dále ve smyslu zákona č. 212/2000 Sb. uvedení těchto nemovitostí v nařízení vlády vydaného na základě § 2 odst. 2 tohoto zákona. Odvolací soud považoval citovaný zákon za svého druhu restituční, neboť jeho účelem bylo zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Zákon č. 212/2000 Sb., však zvolil přístup odlišný od ostatních restitučních zákonů , když v § 1 provedl nejprve pozitivní vymezení věcí určených k převodu a dále vymezení negativní, přičemž v obou případech se jednalo o vymezení obecného charakteru. Určení věcí konkrétním způsobem mělo být provedeno nařízením vlády. Jak v příloze k citovanému zákonu, tak ani v žádném ze čtyř dosud vydaných nařízení vlády k tomuto zákonu, však žádná z předmětných nemovitostí není uvedena. Nebyla tak splněna zákonná podmínka pro vznik práva žalobkyně domáhat se bezúplatného převodu pozemků. Ani z § 5 citovaného zákona nevyplývá pravomoc soudu nahradit nařízení vlády v případě, kdy vláda neurčila k převodu všechny nemovitosti, na které se (podle žalobkyně) vztahovala kritéria § 1 odst. 1 zákona.


Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně vládních nařízení, která považovaly v tomto konkrétním případě za akty konstitutivní, a to zcela v rozporu s účelem a smyslem zák. č. 212/2000 Sb. Dle čl. 78 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ), je vláda oprávněna vydávat k provedení zákona a v jeho mezích nařízení, stejně tak jako na základě konkrétního zmocnění v zákoně. V některých případech zákonodárce k vydání nařízení vládu výslovně zmocňuje. Vláda se pak musí pohybovat secundum et intra legem nikoliv mimo zákon. Má-li být dle zákona X, přísluší vládě stanovit, že má být X1, X2, X3, atd., nikoliv však, že má být Y. V případě zákona č. 212/2000 Sb., který je aktem konstitutivním, je stanovena povinnost vlády nařízení vydat ( vláda nařízením určí ) za předpokladu, že jsou k vydání nemovitosti splněny zákonem stanovené podmínky. Nevydá-li vláda takové nařízení, nelze tento rozpor řešit jinak než v soudním řízení dle § 5 předmětného zákona. Proti nečinnosti vlády se dovolatelka ani jinak bránit nemůže. Vládní nařízení předpokládané v § 2 odst. 2 citovaného zákona má charakter deklaratorní a jeho vydání není podmínkou pro vydání věci dle tohoto zákona. Nečinností vlády je tak porušován ve vztahu k dovolatelce čl. 11 Listiny základních práv a svobod a jemu korespondující čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť dovolatelka je zbavena práva pokojně užívat majetek, na nějž má ze zákona nárok. Dovolatelka tedy navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v souzené věci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Své dovolání žalobkyně doplnila přípisem ze dne 2. října 2007, a to ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2007, č. j. 26 Co 721/2006 - 105, doplňujícím rozsudek téhož soudu ze dne 8. 6. 2007, č. j. 26 Co 721/2006 98. Doplňující rozsudek potvrdil zamítavé rozhodnutí i ve vztahu k pozemku p. č. 942 v k. ú. P. Co se týče důvodů, zopakovala dovolatelka v podstatě argumenty uvedené již v dovolání. Navrhla, aby i výše identifikovaný doplňující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřila žalovaná s tím, že nesouhlasí s argumentací dovolatelky, že nařízení vlády předpokládaná v § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. by byla deklaratorního charakteru a že vydání vládních nařízeních není nutnou podmínkou pro převod majetku. Je přesvědčena, že právní posouzení věci oběma soudy je v tomto směru správné. Dle § 1 odst. 1 citovaného zákona, který je třeba vykládat právě ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 téhož zákona, zákonodárce pozitivně a negativně definuje majetek, na nějž zákon dopadá, mantinely, v nichž se vláda při vydání nařízení musí pohybovat, nicméně samotné určení, jaký konkrétní majetek bude státem vydán, včetně postupu jeho vydání, stanoví vláda. Nárok na převod konkrétního majetku židovským právnickým osobám, resp. právo domáhat se převodu majetku soudní cestou ve smyslu § 5 zákona, vzniká až dnem účinnosti vládního nařízení, v němž je konkrétní majetek uveden. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.


Podle § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, proto se jednotlivé právní otázky mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když odvolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, popř. zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Dovolání je věcně neprojednatelné z formálního důvodu také tehdy, jestliže odvolatel právní otázky otevřené přezkumu v dovolání nenapadl či napadnout pominul.


V souzeném sporu odvolací soud dospěl k závěru, že zákon č. 212/2000 Sb. se nevztahuje na žalobkyní požadované pozemky, a to z toho důvodu, že křivda, ke které došlo v rozhodném období, byla napravena tím, že v roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu poznámky národní správy. Uvedený závěr platí dle odvolacího soudu i přesto, že po roce 1948 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví státu. Tento právní závěr sice dovolatelka konkrétními právními důvody nenapadá a své dovolání soustřeďuje k argumentaci zpochybňující závěr spočívající v tom, že není možné domáhat se bezúplatného převodu vlastnického práva k věcem, na něž se vztahuje § 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb. přímo na základě tohoto zákona, aniž by bylo vydáno vládní nařízení zahrnující žalobkyní požadovaný majetek.


Přesto její dovolání podmínky projednatelnosti splňuje, neboť výtkou nesprávného právního posouzení pokrývá právní hodnotící úvahy, které odvolací soud použil, když označil na zjištěné skutečnosti aplikovaný zákon a ten pro takovou potřebu vyložil. Konkrétní dovolací výtka nesprávného výkladu § 2 zák. č. 212/2000 Sb. totiž v sobě implicitně obsahuje a to pro vztah § 1 a 2 zákona otázku, zda měl být uvedený zákon pro posouzení věci vůbec použit (viz obecná výtka nesprávného právního posouzení obsažená v dovolání).


Dovolatelka tak přeci jen předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, která v jeho dosavadní rozhodovací praxi nebyla řešena a může mít zajisté dopad i do jiných před soudy České republiky řešených sporů. Jedná se o otázku, zda je možné domáhat se bezúplatného převodu vlastnického práva k věcem, na něž se vztahuje § 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb., přímo na základě tohoto zákona, aniž by bylo vydáno vládní nařízení zahrnující žalobcem požadovaný majetek.


Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V daném případě však nebyly dovolatelkou žádné vady řízení namítány a nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto dále zabýval věcným řešením již výše vyložené problematiky předmětného sporu.


Zákon č. 212/2000 Sb., z jehož výkladu je v souzenému sporu nutno vyjít, je právním předpisem směřujícím jak uvádí sám název ke zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, a to ve vztahu vůči židovským právnickým osobám. Nejvyšší soud nemůže souhlasit se závěrem soudu odvolacího, že na dovolatelkou nárokované pozemky se věcný rozsah předmětného zákona bez dalšího vůbec nevztahuje, neboť v roce 1948 došlo k obnovení vlastnického práva spolku Židovský dům v B. a současně i k výmazu poznámky národní správy, a že by proto bylo třeba učinit závěr, že již v té době byla křivda, ke které došlo v rozhodném období, napravena. Taková argumentace není v souladu se zněním § 1 odst. 1 předmětného zákona. Ten v tomto ustanovení vymezil obecně jednak pozitivně, jednak negativně majetek, na nějž jeho úprava dopadá. Toto vymezení je přitom třeba pokládat za úplné; to znamená, že není-li zde uvedeno, že zákon nedopadá na ten majetek, jenž byl bývalým vlastníkům vrácen již po roce 1945, pak soud nemůže dovodit, že křivda způsobená v průběhu let 1938 až 1945 byla již napravena obnovením vlastnického práva v roce 1948, přesto, že toto vlastnické právo přešlo či bylo převedeno v dalších letech opět na stát. Takový výklad by ostatně nebyl ani logický, neboť všechny akty, jimiž v období let 1938 až 1945 došlo k odnětí majetku židovských právnických osob, byly (jak ostatně uvedl i soud odvolací) dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. prohlášeny za neplatné, a to s účinky ex tunc. S použitím logiky interpretace odvolacího soudu by se muselo dospět k závěru, že všechny podobné křivdy již byly napraveny a že zákon č. 212/2000 Sb. je tak vlastně v praxi nepoužitelný. Z uvedeného zákona lze naopak zcela zřetelně dovodit, že se vztahuje na majetek, který židovské obce, nadace a spolky vlastnily před zkonfiskováním provedeným v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a který byl ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví státu, pokud se ovšem nejedná o majetek podřaditelný pod některé z ustanovení písmen a), b), c) či d) § 1 odst. 1 téhož zákona. Stejný závěr vyplývá ostatně i z důvodové zprávy k citovanému zákonu. Aplikovatelnost tohoto zákona je tak založena především na porovnání skutečností, zda byla ve vztahu k věci ve vlastnictví židovské obce, nadace a spolku v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 uvedeným subjektům způsobena křivda a zda se taková věc nachází ke dni účinnosti tohoto zákon ve vlastnictví státu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu o vývoji vlastnictví k předmětným věcem mimo tento rámec jsou zjevně nadbytečné, neboť se netýkají skutkové podstaty aplikovatelnosti zákona.


Nejde-li pak o věci uvedené v § 1 odst. 1 písm. a/ až d/ zákona, teprve pak je zásadním, zda se lze cestou soudního řízení domoci vydání majetku definovaného v § 1 odst. 1 zák. č. 212/2000 Sb., aniž by byl takový majetek zahrnut do vládního nařízení vydaného na základě ust. § 2 odst. 2 téhož zákonného předpisu. Ustanovení § 2 odst. 2 stanoví: Vláda nařízením určí věci uvedené v § 1, které budou bezúplatně převedeny podle odstavce 1, a stanoví postup při jejich převodu. V daném případě se tak jedná o kogentní (neboli kategoricky závazné) zákonné zmocnění vlády k vydání prováděcího právního předpisu. K vydání takového právního předpisu je potom vláda povinována (viz i Pavlíček, V., Hřebejk, J. Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 1. díl. Ústavní systém. Praha: Linde Praha a. s. 1998, str. 260). Lze tedy v tomto ohledu přisvědčit dovolatelce, že samotné vydání vládního nařízení v daném případě nespočívá na volném uvážení vlády, nýbrž že vláda je k takovému jednání zákonem zavázána.


Jestliže je Česká republika Ústavou v čl. 1 prohlášena za právní stát, znamená to, že sám stát a jeho jednotlivé orgány jsou vázány právním řádem České republiky, jímž se musí řídit, respektovat a dodržovat jej. Z toho vyplývá, že i vláda jako součást výkonné moci musí dodržovat a respektovat zákonná ustanovení, a to i tehdy, je-li povolána samotným zákonem k jejich provedení. Vláda při vydávání nařízení jak správně argumentuje dovolatelka musí v souladu s právě uvedeným principem právního státu postupovat secundum et intra legem (viz. i čl. 78 Ústavy), tedy podle zákona a v jeho rámci (viz. i např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. dubna 1998, sp. zn. Pl. ÚS 43/97, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 119/1998). Vládní nařízení tak nesmí dosah zákonného ustanovení ani rozšířit, ani zúžit. Nemůže tedy nastat situace, kdy zákon stanoví, že má být A, přičemž vládní nařízení určené k provedení takového zákona stanoví, že má být A + B či A B či že má být pouze B. Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecné soustavy soudní pak není oprávněn vládní nařízení nevyhovující zákonným podmínkám zrušit (viz. čl. 92 Ústavy), může však, tak jako každý jiný soud obecné soustavy soudní, posoudit soulad jiného právního předpisu (rozum. právního předpisu nižší podzákonné právní síly) se zákonem (čl. 95 Ústavy). Jiným právním předpisem pak není soud při řešení konkrétního případu vázán, pokud takový předpis odporuje zákonnému ustanovení. Mezi tzv. podzákonné právní předpisy pak bezesporu náleží i vládní nařízení.


K provedení zákona č. 212/2000 Sb., byla postupně vydána celkem čtyři vládní nařízení, a to nařízení vlády č. 335/2001 Sb., č. 152/2002 Sb., č. 184/2003 Sb. a č. 123/2004 Sb., v nichž byla v souladu se zákonem zvolena výčtová metoda k určení majetku, který má být bezúplatně vydán, a to cestou uzavření darovacích smluv. V žádném z těchto nařízení není majetek, jenž je předmětem souzeného sporu, uveden. V daném případě však není možné dospět k závěru, že tato vládní nařízení jsou v rozporu s jimi prováděným zákonem, neboť na základě zákona se má vydat majetek, který v době vydání tohoto zákona či v době vydání výše uvedených vládních nařízení není možné konkrétním způsobem úplně a definitivně určit, přičemž není vyloučeno, že budou vydána další vládní nařízení provádějící předmětný zákon. Nejvyšší soud jakožto soudní orgán obecné soustavy soudní proto musí z daných vládních nařízení vyjít a respektovat je jakožto konkretizaci vůle zákonodárce, k níž byla vláda zmocněna zákonem, byť tuto vůli doposud nemusela projevit úplně.


Nicméně shledá-li soud, že žalobcem požadovaný majetek v příslušných vládních nařízeních uveden není, musí přistoupit k přímé aplikaci jim nadřazené právní normy, jimž je právě zákon č. 212/2000 Sb., který sám o sobě konstituuje právo osob v zákoně uvedených na majetek specifikovaný rovněž v tomto zákoně. V soudním řízení podle tohoto zákona pak musí být samozřejmě prokázáno, že se jedná o majetek zkonfiskovaný židovským obcím, nadacím či spolkům, a to v období od 29. září 1938 do 8. května 1945, jehož vlastníkem ke dni účinnosti tohoto zákona byl stát, přičemž dále musí být prokázáno, že nejde o majetek uvedený pod některým z písmen a) až d) § 1 odst. 1 téhož zákonného předpisu. Uvedené interpretaci citovaného zákona, tedy že již na jeho základě je možné domáhat se bezúplatného převodu uvedeného majetku soudní cestou, nasvědčuje i ustanovení jeho § 5, jež stanoví, že spory z uplatňování této části zákona rozhodují soudy . Důvodová zpráva k tomuto zákonu konstatuje, že vhledem k tomu, že rozhodování o uplatňování nároků podle navrženého zákona nebude rozhodování v řízením správním, navrhuje se v zákoně výslovně stanovit, že spory z uplatňování této části zákona rozhodují soudy. Soudy mohou rozhodovat i spory vyplývající pouze z tohoto zákona, nejen tedy z právních předpisů jej provádějících, jak nesprávně dovodil odvolací soud.


Opačný výklad není přijatelný i z toho důvodu, že by subjekty, oprávněné dle hypotézy § 1 téhož zákona, byly zbaveny účinného právního nástroje, prostřednictvím něhož by se mohly domáhat vydání zákonem určeného majetku. Platí totiž, že za neprovedení zákona (i když se nejedná o provedení fakultativního charakteru) nese vláda pouze politickou odpovědnost, a to před Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a nemůže být jinak pohnána k odpovědnosti či donucena k jednání (viz čl. 68 odst. 1 Ústavy) s tím, že její akty jsou samozřejmě přezkoumatelné v příslušném řízení před Ústavním soudem (čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy) a jejich soulad se zákonem je oprávněn posoudit i soudce obecné soustavy soudní (čl. 95 Ústavy). Vláda však nemůže být soudním rozhodnutím donucena, aby právní předpis vydala. Není proto přípustné, aby nečinnost vlády šla k tíži oprávněných osob, je-li navíc zcela zřejmé, že svého práva se mohou dotčené osoby domáhat již na základě platného a účinného zákona.


Zákonodárce vyjádřil v zákoně č. 212/2000 Sb. jasný úmysl navrátit vyjmenovaným subjektům obecným způsobem specifikované věci, které se ke dni účinnosti tohoto zákona nacházely ve vlastnictví státu, a to jako výraz snahy napravit některé majetkové křivdy způsobené holocaustem. Dotčený zákon tak vstoupil do skupiny tzv. restitučních právních předpisů s tím, že se předpokládalo, že budou vydány všechny věci splňující podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 a 2 citovaného zákona; to výslovně deklaruje důvodová zpráva k tomuto zákonu a lze to vyčíst i ze samotného ustanovení § 2 odst. 2 téhož zákonného předpisu (srovnej: Vláda nařízením určí věci uvedené v § 1 ). Zmocnění k vydání vládních nařízení, která by výčtovou metodou stanovila věci určené k bezúplatnému převodu, bylo zvoleno dle důvodové zprávy jen proto, že ke dni účinnosti tohoto zákona nebylo možné všechny věci vyhovující kritériím ustanovení § 1 odst. 1 beze zbytku individualizovat.


Záměrem zákonodárce zřejmě v daném případě bylo, aby byl skutečně vydán všechen majetek spadající pod ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb., přičemž výčet takového majetku neuvedl v příloze tohoto zákona proto, aby neuzavřel cestu k vydání takových věcí, které by do přílohy zaneseny nebyly, ale přitom by splňovaly podmínky uvedené v § 1 odst. 1. Byl si zjevně vědom toho, že následné vydání takových věcí by bylo možné pouze na základě novelizace citovaného zákona a nechtěl, aby dotčené subjekty musely vyčkat dalšího rozhodnutí zákonodárce. Tím méně však může být dotčený zákon vykládán tak, že vydání či nevydání věcí spadajících pod ustanovení § 1 odst. 1 závisí jen na uvážení vlády o vydání či nevydání nařízení, jímž se určí věci k bezúplatnému převodu.


Interpretace soudu odvolacího je zpochybnitelná i z pohledu principů, na nichž je založen český právní řád jakožto právní řád demokratického a právního státu. Každý má totiž právo na to, aby svá práva mohl uplatňovat před nezávislými a nestrannými soudy (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a není přípustné žádné jednání státního orgánu, které by v konečném důsledku vedlo k omezení tohoto základního práva (čl. 4 Ústavy). Konsekvencí výkladu provedeného odvolacím soudem by pak byl stav nesouladný s čl. 36 Listiny a možná kolize je tu i s čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když ochrana práv z tohoto zákona odvoditelných by byla z ochrany moci soudní de facto vyloučena. Rozpor s ustanovením článku 2 odst. 3 Ústavy či s článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod naproti tomu dán být nemůže, a to vzhledem k již citovanému ustanovení § 5 zákona č. 212/2000 Sb. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je třeba posoudit daný spor i z pohledu článku 11 Listiny základních práv a svobod či článku č. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Konstantní judikatura těchto soudů uvádí, že soudní ochrany požívá jen takové vlastnické právo, které bylo již konstituováno (viz Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. proti České republice č. 73578/01 ze dne 26. 10. 2004 či nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994). V souzeném sporu žalobkyně k požadovanému majetku vlastnické právo nemá, protože to jí nebylo konstituováno ex lege zákonem č. 212/2000 Sb. Nicméně tímto zákonem bylo konstituováno právo domáhat se vydání takových věcí, a to před soudy České republiky. I když posouzení otázek souladnosti s ústavním pořádkem náleží do kompetence Ústavního soudu ČR, Nejvyšší soud citovaná ustanovení užil jakožto základní interpretační vodítka pro aplikaci předmětného zákona č. 212/2000 Sb. I pod zorným úhlem těchto principů není možné žalobkyni odepřít právo domáhat se vydání věcí dle citovaného zákona před soudy České republiky. Nelze se v daném případě jen z důvodů nečinnosti vlády při vydávání prováděcích předpisů k danému zákonu omezit na závěr, že soudy nejsou povolány k posuzování nároků tvrzených osobami, které jsou jako oprávněné definovány v zákoně jenž obdobně jako jiné restituční zákony - též vymezuje v § 3 odst. 2 osoby povinné, a který v § 5 zakládá soudní pravomoc pro vymáhání nároku, jenž je uplatňován podle zákona


Odvolací soud vyšel z toho, že se na předmětné pozemky zák. č. 212/2000 Sb. nevztahuje a že nebyly-li požadované pozemky uvedeny v žádném z výše zmíněních vládních nařízeních, není možné dovodit právo dovolatelky na vydání předmětných nemovitostí, neboť nebyla splněna zákonná podmínka pro vznik práva žalobkyně domáhat se bezúplatného převodu pozemků. Z výše uvedených důvodů však dovolací soud s takto podaným výkladem nesouhlasí, neboť jsou-li splněny předpoklady pro zmírnění křivd způsobených holocaustem za podmínek uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 212/2000 Sb. lze soudem uložit povinnost vydat věc, a to aniž by tato věc byla individualizována ve vládním nařízení vydaném dle § 2 odst. 2 citovaného zákona.


Názor zaujatý odvolacím soudem jenž se stal předmětem dovolacího přezkumu mu ovšem zabránil hodnotit důvodnost žaloby z hlediska povahy uplatněného nároku, pokud se žalobkyně domáhala žalobou (čl. 1 až 3 spisu), aby bylo žalované uloženo uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu předmětných nemovitostí. Zákon zjevně předpokládal, že obvykle budou předměty jeho úpravy uvedeny v příslušném vládním nařízením a že bezúplatný převod budu proveden v § 3 odst. 2 uvedeným povinným na základě žádosti oprávněného. Z výrazů převedou se bezúplatně (§ 1 odst. 1), žádost (§ 3 odst. 2), převod (tamtéž) a provedení bezúplatného převodu ( § 4) je namístě dle názoru dovolacího soudu dovodit, že proces restituce má být konstitutivně završen takovými úkony, jež tudíž nejsou jen pouhou deklarací, jak mylně naznačuje dovolatelka. Její právní posouzení však zjevně důvodnost uplatněného nároku na uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu nijak neoslabuje.


Soud dovolací tak považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné a podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat mimo jiné tím, zda žalobkyní požadované nemovitosti vyhovují podmínkám uvedeným v § 1 odst. 1 citovaného zákona, tedy zda se jedná o věci určené tímto zákonem k bezúplatnému převodu do vlastnictví žalobkyně. V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů dovolacího řízení.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2008


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu