28 Cdo 3905/2014
Datum rozhodnutí: 24.02.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 457 obč. zák.




28 Cdo 3905/2014


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: DRUŽBA, stavební bytové družstvo , IČ: 000 47 708, se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí 6, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému: statutární město Brno , IČ: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, o zaplacení 62.200,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 69/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2014, č. j. 18 Co 272/2013-135, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2014, č. j. 18 Co 272/2013-135, vyjma části výroku I, jíž bylo zastaveno řízení o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci tam specifikovaný úrok z prodlení, se zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. května 2013, č. j. 108 C 69/2012-103 (ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 28. května 2013, č. j. 108 C 69/2012-116), ve výroku pod bodem I v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec , jakož i v závislých nákladových výrocích II a III, a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Brně (dále jen jako soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. května 2013, č. j. 108 C 69/2012-103, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z uvedené částky za dobu od od 25. 7. 2012 do zaplacení oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec (výrok I). V části o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,25% z uvedené částky do 25. 7. 2012 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. května 2013, č. j. 108 C 69/2012-116).

Krajský soud v Brně (dále jen jako odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. března 2014, č. j. 18 Co 272/2013-135, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 62.200,- Kč oproti odevzdání pozemků parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec , zatímco v části o zaplacení (specifikovaného) úroku z prodlení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, a v nákladovém výroku bod bodem III jej změnil tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z jeho účastníků (vše výrokem pod bodem I); současně žalovanému uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.468,40 Kč (výrok II).

Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobce coby kupující uzavřel s žalovaným (prodávajícím) dne 16. 9. 2004 kupní smlouvu, podle které měl žalovaný převést na žalobce vlastnické právo k pozemkům parc. č. 2368/1, 2369/1 a 2370/1 v kat. území Nový Lískovec, zatímco žalobce na základě smlouvy žalovanému zaplatil kupní cenu v částce 62.200,- Kč. Posléze vyšlo najevo, žalovaný nebyl vlastníkem převáděných pozemků, jelikož vlastnictví k nim na něj nepřešlo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a vlastnictví nenabyl ani orginiárně vydržením (§ 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. ). Za tohoto stavu soudy nižších stupňů kvalifikují účastníky uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou a uzavírají, že vztah mezi nimi vzniklý je vztahem z bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu; § 451 odst. 2 obč. zák.) a že ve smyslu ust. § 457 obč. zák. jsou povinni vrátit si plnění, jež si podle neplatné smlouvy vzájemně poskytli; žalovaný je proto povinen k vrácení přijaté kupní ceny a toto povinnost uzavírá odvolací soud je podmíněna splněním povinnosti žalobce odevzdat (předmětné) pozemky žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Na jehož přípustnost usuzuje prostřednictvím ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá zejména výklad a aplikaci ustanovení § 457 obč. zák. soudy nižších stupňů, jak se promítly ve výrokové části rozsudku, jímž soud povinnost k vrácení kupní ceny podmínil bezobsažnou a neurčitou povinností k odevzdání pozemků , jíž nelze dostát i proto, že jde o věci nemovité. Přitom žalovaný poukazuje na okolnost, že předmětné pozemky již žalobce nevlastní (že je převedl na jiné osoby), a že z rozsudku také nevyplývá určení subjektu, jemuž by měl pozemky odevzdat . S odkazem na rozhodovací praxi soudů zastává žalovaný názor, že povinnost k vrácení kupní ceny má být podmíněna úkony směřujícími k obnovení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé (spolu s výroky na něm závislými) zrušen, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. .

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky vzájemné podmíněnosti povinností účastníků neplatné smlouvy (jejímž předmětem jsou nemovitosti) vrátit druhému vše, co podle ní dostal ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák., při jejímž řešení se v dané věci odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1444/2014, ze dne 9. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 1013/2014, nebo ze dne 15. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 2408/2014, jež řeší danou otázku na podkladě obdobných skutkových okolností ve věci těchže účastníků).

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit (srov. § 560 věta první obč. zák.).

Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (srov. § 457 obč. zák.).

Ustanovení § 457 obč. zák. ukládá stranám neplatné či zrušené smlouvy, aby si vzájemně vrátily vše, co podle ní dostaly. Přímo ze zákona tak vzniká synallagmatický vztah ve smyslu § 560 obč. zák. podmiňující možnost domáhat se splnění závazku druhé strany poskytnutím či připraveností poskytnout odpovídající protiplnění. Jsou-li v případě koupi nemovitosti vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnického práva a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny, přičemž zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci, pak v případě neplatné smlouvy bránící kupujícímu, aby se stal řádným vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen vrátit kupní cenu. Vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 3847/2009 dostupný spolu s ostatními rozhodnutími na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Byť absolutní neplatnost kupní smlouvy má za následek, že kupující se řádným vlastníkem věci v podstatě nikdy nestal, nelze vyloučit, že plné ustavení vlastnického práva si vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Vzhledem k zásadnímu významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je nasnadě, že protihodnotou vrácení kupní ceny by měla být v případě nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (případně spoluvlastnického podílu na této nemovitosti) především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 3902/2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012).

Vzájemnou vázanost plnění je třeba respektovat i při formulaci žalobního návrhu, ve výroku rozhodnutí i při výkonu rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013). Jelikož je soud až na zákonem stanovené výjimky (§ 153 odst. 3 o. s. ř.) vázán návrhem na zahájení řízení, lze žalobě vyhovět jen tehdy, vyjadřuje-li návrh vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Pokud i přes poučení soudu (§ 5 o. s. ř.) žalobce svůj návrh neupraví, nemůže být žaloba již se zřetelem k uvedené vzájemné podmíněnosti práv a povinností úspěšná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 489/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2632/2009).

Se zřetelem k závěrům výše citovaným je evidentní, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neobstojí, jestliže splnění povinnost k vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy (zaplacení částky 62.200,- Kč) je zde podmiňováno splněním nepřiléhavé a prakticky nerealizovatelné povinnosti k odevzdání pozemků (coby věcí nemovitých), jež jednoznačně nevyjadřuje povinnost kupujícího z neplatné smlouvy k poskytnutí součinnosti při uvedení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným (ať již jde o povinnost vůči kontrahentu, či jiné osobě, o níž lze míst za to, že je skutečným vlastníkem nemovitosti, uzavírá-li soud ve shodě s žalobcem že vlastnictví zůstalo zachováno státu). Otázka, zda žalobce (oprávněný) danou vzájemnou povinnost již splnil, popřípadě zda je připraven (schopen) ji splnit, jež ovšem již otázkou naplnění formalizovaných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (§ 262 odst. 1 o. s. ř.), resp. exekuce (§ 43 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád).

Z uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku, včetně výroků na něm závislých, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu