28 Cdo 3903/2007
Datum rozhodnutí: 08.04.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 3903/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o 2.714.549,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 8 C 60/2002, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.2.2007, čj. 42 Co 241/2004-323, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 12.023,- Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 2.714.549,- Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit jí a dalším oprávněným osobám na náhradu za znehodnocené nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon

o půdě ), a podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., . V průběhu řízení vzala částečně žalobu zpět ve výši odpovídající podílům ostatních oprávněných osob a předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 678.637,25 Kč s úroky z prodlení.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 30.4.2003, čj. 8 C 60/2002-161, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni a dalším osobám byl podle zákona

č. 243/1992 Sb. a zákona o půdě vydán zemědělský majetek, mimo jiné i nemovitosti, na nichž původně byly obytná budova čp. 1103 na pozemku č. 396/1 v K.

u P., a továrna č.p. 106 na pozemku č. 396/2 tamtéž. Pozemkový úřad Okresní úřad v N. J. ve svém rozhodnutí ze dne 1.12.1998, čj. PÚ /5684/2c.4/92-Va-72/92 uvedl, že oprávněné osoby mají právo na náhradu rozdílu v ceně obytné budovy

a továrny oproti době jejich přechodu na stát. V důsledku toho žalovaný uzavřel s oprávněnými osobami dne 24.5.1999 dohodu, podle níž se jim zavázal zaplatit finanční náhradu za obytný dům ve výši 817.160,- Kč a za část továrny ve výši 1.897.389,- Kč s tím, že náhradu poskytne podle § 18a zákona o půdě P. f. České republiky. Po uzavření dohody bylo zahájeno mimoodvolací řízení, v němž bylo rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998 ohledně shora uvedených nemovitostí zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství proto, že na předmětné nemovitosti se nevztahuje zákon o půdě. Následným rozhodnutím pozemkového úřadu z 30.8.2001 byl návrh oprávněných osob na vydání uvedených nemovitostí po rozhodnutí o opravném prostředku pravomocně zamítnut. Žalovaný svůj závazek z dohody nesplnil. Soud prvního stupně dovodil, že došlo k právní překážce, protože plnění, k němuž se dlužník zavázal, nemá právní titul a jde o plnění nemožné ve smyslu § 39 obč. zák.

Na základě odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 23.2.2007, čj. 42 Co 241/2004- 323, rozsudek ve věci samé potvrdil. Vyšel ze zjištění provedených soudem prvního stupně, která shledal správnými, protože mají spolehlivou oporu v provedeném dokazování. Pokud neprovedl důkazy, navržené žalobkyní, bylo tomu tak proto, že pro posouzení věci jsou irelevantní. To se týká i návrhů vztahujících se k přezkumu správních rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že dohoda, podle níž se žalobkyně domáhá plnění, je absolutně neplatná. Následným zrušením podkladového rozhodnutí, na jehož základě byla uzavřena, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998, ztratila dohoda své právní účinky ex tunc, což znamená, že je nutno na dohodu pohlížet jako na neplatnou podle § 37 odst. 2 obč. zák., protože žalobkyni právo z takové dohody nenáleželo. I když soud prvního stupně dovodil neplatnost dohody z ustanovení § 39 obč. zák. nemá to vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž napadá oprávněnost starosty města P. udělit plnou moc k zastupování advokátovi, dále okolnost, že soud neprovedl výslech svědků, který navrhla, nesprávně rozhodl

o nákladech řízení, nesprávně věc posoudil po právní stránce, když své rozhodnutí opíral o rozhodnutí, jež Nejvyšší správní soud prohlásil za nicotná, dále že nevzal v úvahu, že ke zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu došlo až po uplynutí tříleté lhůty stanovené správním řádem. Tvrdí, že původní rozhodnutí Ministerstva zemědělství, že na předmětné nemovitosti se vztahuje zákon o půdě, nebylo nikdy zrušeno, a že dohodu, podle níž měl žalovaný plnit, nikdy nevypověděl, že nemovitosti jsou vedeny v katastru nemovitostí jako vlastnictví oprávněných osob. Dále žalobkyně uvádí, že nedošlo k přerušení vlastnických práv, protože konfiskační rozhodnutí orgánů státní správy byla nicotná a právně neúčinná, žalovaný nechal zbourat stavby, které nikdy nevlastnil, což vedlo ke škodám, doloženým znaleckými posudky. Dovolatelka žádá soud, aby dokončil odvolání jejích rodičů ke Správnímu soudu v Bratislavě ze dne 13.12.1949 a uvádí další tvrzení, jež mají podpořit její názor, že předmětné nemovitosti měly vždy zemědělský charakter, a dále směřují proti správnosti závěrů správních orgánů, že o zemědělské nemovitosti nešlo. Vyslovuje názor, že i když později došlo k rozhodnutím, jež byla vydána po datu uzavření dohody z 24.5.1999, nelze tato rozhodnutí aplikovat zpětně na uzavřenou dohodu a soud měl tuto dohodu hodnotit ke skutečnostem platným k datu jejího uzavření, jakož i k okolnosti, že dohoda byla uzavřena i na základě jednání zúčastněných v jiném soudním sporu. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v celém rozsahu zamítnut.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že všemi námitkami, obsaženými v dovolání, se již zabývaly soudy obou stupňů, se závěrem, že není možné přiznat žalobkyni nároky, které se opírají o absolutně neplatnou dohodu. Upozorňuje, že dovolání trpí obsahovými rozpory, když na jedné straně se uplatňují nároky podle speciálních předpisů, jak je patrné z dohody, a na druhé straně se tvrdí, že vlastnické právo rodičů žalobkyně nikdy nebylo přerušeno, je nepromlčitelné, a dále trvá. Žalovaný připomíná, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze uplatňovat současně nároky podle restitučních předpisů a nároky vycházející z obecných občanskoprávních předpisů, a spadá-li věc pod úpravu restitučních předpisů, nemohou být nároky uplatňovány dle občanského zákoníku. Protože žalobkyně sama nemá jasno, podle kterých předpisů nárok uplatňuje, nejsou dle žalovaného dány podmínky pro připuštění dovolání. Také mu není jasné, v čem žalobkyně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Zdůrazňuje, že žalobkyně učinila předmětem řízení plnění z dohody, nikoli přezkum správních rozhodnutí či jiné nároky. Vyjadřuje se k udělení plné moci žalovaného advokátovi, učiněné statutárním orgánem v souladu se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích a odkazuje na judikaturu se závěrem, že starosta nepotřebuje k udělení plné moci pro soudní řízení souhlas či schválení kteréhokoli orgánu města. Pokud jde o uplynutí tříleté lhůty k přezkumu správních rozhodnutí mimo odvolací řízení, opravuje tvrzení žalobkyně o datech jednotlivých správních rozhodnutí a jejich právních mocí, s tím, že původní rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.1998, jímž bylo původně vyhověno návrhu na vydání nemovitostí, bylo řádně zrušeno rozhodnutím Ústředního pozemkového úřadu z 4.4.2001. Pokud žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30.6.2004, sp.zn. 6 A 32/52002, z něj vyplývá, že není dána věcná příslušnost pozemkového úřadu rozhodovat o pozemcích, které nemají povahu zemědělského majetku, a nemůže tedy pozemkový úřad v takovém případě rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. Z toho vyplývá, že v dané věci v důsledku zrušení původního rozhodnutí pozemkového úřadu je žalovaný nadále vlastníkem příslušných nemovitostí, jež nabyl ex lege dnem 24.5.1991 v důsledku zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Souhlasí však s názorem, že není ve věci pasivně legitimován, protože podle § 18a zákona o půdě v případech, kdy povinnou osobou je obec, poskytuje náhrady oprávněným osobám P. f. ČR. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem; dovolací soud proto zvažoval jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Protože nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř., bylo by dovolání přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce.

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že námitky, které dovolatelka uvádí ve vztahu k rozhodnutí správních orgánů, lze uplatnit v příslušných řízeních, které umožňují subjektům těchto vztahů přezkum jednotlivých správních rozhodnutí, a že předmětem žaloby je plnění z občanskoprávní dohody. Proto by mohl rozsudek odvolacího soudu přezkoumávat jen z toho hlediska, zda plnění z dohody, uzavřené mezi účastníky dne 24.5.1999 s výslovným uvedením důvodu, jímž je plnění podle zákona o půdě, je žalovatelné za situace, že dodatečně správní orgán k tomu povolaný rozhodl, že na předmětné nemovitosti se zákon o půdě nevztahuje.

Dále je třeba k obsahu dovolání uvést, že pokud by dovolatelka své nároky opírala o ustanovení občanského zákoníku, tj. pokud by vycházela skutečně z úvahy, že vlastnické právo jejích rodičů k daným nemovitostem nezaniklo, a že je získala dědictvím, nemohla by požadovat plnění z dohody, jejímž účelem bylo plnění podle zvláštního předpisu, tj. zákona o půdě.

V dovolacím řízení by pak zbýval k přezkumu jen závěr odvolacího soudu, že nelze požadovat plnění z dohody, která je neplatná proto, že vycházela ze správního rozhodnutí o nároku oprávněných osob k přijetí náhrady podle zákona o půdě, k níž tento orgán nebyl ve skutečnosti oprávněn, což se zjistilo z následných rozhodnutí správního orgánu. Dovolací soud neshledává, že by uvedený závěr odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou nebo s hmotným právem a nedospěl proto k závěru, že toto rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Z tohoto důvodu neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podle § 243b a § 218 písm. c) o.s.ř. je odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1

a § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady žalovaného, který má na jejich náhradu nárok, spočívají v odměně za zastoupení advokáta žalovaného v dovolacím řízení, vypočtené ze základu 678.657,- Kč, přičemž výše odměny je dvakrát snížena z toho důvodu, že v dovolacím řízení se uskutečnil jen jeden úkon právní pomoci, tj. vyjádření k dovolání, a že odvolání bylo odmítnuto (§ 3 odst. 1 bod 6., § 15 a § 14, § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby odměn za zastupování účastníků advokátem ), a z paušální částky hotových výdajů 300,- Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a o náhradách advokátů .

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu