28 Cdo 390/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 5 odst. 1 písm. e předpisu č. 26265/1992Sb.




28 Cdo 390/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: 1. Z. G. , zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 11/449, a 2. České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne6. 9. 2012, sp. zn. 4 Co 5/2009 (žalobkyně Z. G., zastoupené JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, 140 00 Praha 4, Na Pankráci 11/449, a dalších účastníků řízení: 1. L. J. , 2. D. Š. , 3. O. Č. , 4. M. O. , 5. Ing. M. B. , 6. N. V. , a 7. České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatelky Zdeňky Gardavské se odmítá .
II. Dovolání dovolávající se České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u Krajského soudu v Plzni dne 27. 1. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239. Tímto rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby byl povolen vklad vlastnického práva k pozemku parc. č. 6328 a k budově čp. 20998 objektu bydlení, postavené na pozemku parc. č. 6338 v katastrálním území P., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (katastrální pracoviště Plzeň-město), a to podle dohody o vydání věci ze dne 16. 5. 1991. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna nahradit účastnici řízení České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náklady řízení částkou 4.250,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ale ve vztahu mezi žalobkyní a dalšími účastníky řízení bylo rozhodnuto, že nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni bylo ještě uloženo nahradit státu jím placené náklady tohoto řízení se zaplacením znalečného částkou 600,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 8. 2010, č. j. 15 C 5/2005-529.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 4 Co 5/2011 (ve znění usnesení ze dne 23. 6. 2010, 4 Co 34/2011). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239, ve výroku I. změněn tak, že byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj (katastrální pracoviště Plzeň-město), na listu vlastnictví č. 7501, a to tak, že se na základě dohody o vydání věci ze dne 16. 5. 1991, uzavřené mezi vydávajícím Bytovým podnikem města Plzně a přebírajícími O. M., O. Č., M. C. a Z. G., zapíše k pozemku parc. č. 6338/1 (o výměře 243 m2) zastavěné ploše a nádvoří a ke stavbě čp. 2099 objektu k bydlení vlastnické právo pro: a) Z. G., podílem 1/6, b) O. Č., podílem 1/6, c) M. O., d) N. V., podílem 1/6, e) L. J., a g) D. Š., podílem 1/12. Ve zbývající části výroku I. byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239, potvrzen v tom znění, že se zamítá návrh na povolení vkladu vlastnického práva k pozemku parc. č. 6338 (o výměře 282 m2) zastavěné ploše a nádvoří a ke stavbě bez č. p. /č. e. jiné stavbě na pozemku parc. č. 6338/2.- výrokem rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č. j. V 6-6116/99. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 4 Co 34/2011, bylo pak ještě rozhodnuto, že výrok /označený IV./ rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239, se mění tak, že žalobkyně Z. G. je povinna nahradit státu náklady řízení částkou 300,- Kč a že všichni další účastníci řízení jsou povinni společně a nerozdílně nahradit státu náklady řízení částkou 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2012, sp. zn. 4 Co 34/2011.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustavení § 212a odst. 1 a § 205 odst. 2 občanského soudního řádu (a to i z důvodů, které nebyly v podaném odvolání výslovně uplatněny), přihlížel k vadám řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v nezbytném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné (když skutkové závěry doznaly v průběhu řízení určité změny, z nichž vyplynul i dílčí odlišný právní závěr učiněný odvolacím soudem).

Odvolací soud uváděl, že řízení o žalobě podané žalobkyní, jíž se domáhala nahrazení zamítavého rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, probíhalo podle části páté občanského soudního řádu (tj. podle § 244 a násl. o. s. ř.); v tomto řízení rozhodoval soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 245 občanského soudního řádu i ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Odvolací soud však k tomu dodával, že musel vzít současně v úvahu ustanovení § 250f občanského soudního řádu, podle něhož soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem, tedy nejen v takovém rozsahu, jak rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem.

Odvolací soud měl za to, že rozhodujícím stavem byly v projednávané právní věci tyto skutečnosti: Na základě geometrického plánu, vyhotoveného Geodetickou kanceláří Plzeň dne 9. 6. 1999, došlo k rozdělení původního pozemku parc. č. 6338 na dva pozemky, a to na pozemek parc. č. 6338/1 (o výměře 245 m2) a na pozemek parc. č. 6338/2 (o výměře 278 m2), při čemž současný stav je takový, že pozemek parc. č. 6338/1 je zapsán na listu vlastnictví č. 7501 jako zastavěná plocha a nádvoří (výměře 243 m2) se stavbou č. 2099); pozemek parc. č. 6338/2 je zapsán na listu vlastnictví č. 60000 jako zastavěná plocha a nádvoří (o výměře 282 m2) se stavbou bez č. p./č. e. Jako další rozhodující skutečnost označil odvolací soud to, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 18 Co 43/2012 bylo rozhodnuto, že se určuje, že Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastníkem pozemku čp. 6338/2 o výměře 282 m2 a stavby bet č. p./č. e. na tomto pozemku, zapsaných na listu vlastnictví č. 60 000 (dříve list vlastnictví čp. 7501 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj (katastrální pracoviště Plzeň-město).

Odvolací soud dále poukazoval na to, že katastrální úřad, jakož i soud prvního stupně při svém rozhodování vycházely z ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., podle něhož katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Soud prvního stupně pak dále vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož vydání věci podle ustanovení tohoto zákona se týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. právnické osoby (povinné osoby). Bylo třeba mít na zřeteli, že v tomto případě bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1992, 4 Cz 19/92, zrušeno rozhodnutí bývalého státního notářství Plzeň-město ze dne 3. 7. 1991 o registraci dohody, aniž provedlo šetření o oprávnění povinné osoby nakládat s vydávanou nemovitostí; tento závěr je pak závazný i pro soud při rozhodování o vklady vlastnického práva do katastru nemovitostí.

V daném případě povinná osoba Bytový podnik města Plzně, s. p., měla v oprávněném držení a mohla vydat pouze pozemek parc. č. 6338 (o výměře 243 m2) zastavěnou plochu a nádvoří se stavbou čp. 2009 , zapsanými na listu vlastnictví č. 7051, neboť ostatní nemovitosti byly na základě hospodářské smlouvy převedeny na Okresní národní výbor Plzeň-jih a ke dni nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. byly v držení tohoto úřadu. Odvolací soud uváděl, že není správný názor, uváděný v tomto řízení žalobkyní, že soudy se měly zabývat platností uváděné hospodářské smlouvy, nebo|ť podle názoru odvolacího soudu, nic takého ve vkladovém řízení ani katastrálnímu úřadu ani soud nepřísluší. Odvolací soud dovozoval, že katastrální úřad i soud prvního stupně se mohly a měly zabývat tím, zda se zřetelem na rozdělní původních nemovitostí lze povolit vklad vlastnického práva pro žalobkyni a účastníky řízení L. J., O. Č., D. Š., M. O., Ing. M. B. a N. V. jen podle části dohody o vydání věci, tedy ohledně bytového domu a pozemku, na němž dům stojí. Odvolací soud má za to, že Bytový podnik města Plzně byl oprávněn nakládat pouze s těmito uvedenými nemovitostmi, které měl v držení ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., a tedy jen v této části byla pak splněna podmínka dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb.

Odvolací soud proto změnil (podle § 220 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že povolil vklad vlastnického práva pro žalobkyni a další účastníky řízení L. J., D. Š., O. Č., M. O., Ing. M. B. a N. V. k bytovému domu čp. 2099 a k pozemku parc. č. 6338/1, na němž dům stojí, a to pro všechny stejným dílem, přičemž součet dílů účastníků řízení L. J. a D. Š. zastupují díl, který by dříve připadl na jejich zemřelou matku. Právní účinky vkladu tu nastávají ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, tj. ke dni 14. 5. 1996 (srov. § 5 zákona č. 265/1992 Sb.). Odvolací soud zároveň rozhodl, že v části, v níž nebyl Bytový podnik města Plzně, jako povinná osoba, oprávněn nakládat s vydávanou nemovitostí, tedy ohledně pozemku parc. č. 6338/2 se stavbou bez č. p./č. e., se žaloba žalobkyně zamítá, neboť v tomto rozsahu shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou pro nesplnění podmínky dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. Odvolací soud pak zároveň vyslovil, že vzhledem k tomu, že co do části žalobního návrhu byl vklad do katastru nemovitostí povolen, v této části tedy rozsudek soudu nahrazuje zamítavé rozhodnutí bývalého Katastrálního úřadu Plzeň-město (dle § 250j odst. 2 občanského soudního řádu).

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 10. 2012 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 18. 12. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2012 (sp. zn. 4 Co 5/2011 Vrchního soudu v Praze) v potvrzujícím výroku (označeném I/3) a případně i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239 Krajského soudu v Plzni, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolateka Z. G. poukazovala co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Uvedené dovolatelka poukazovala na to, že v daném případě byla dne 16. 5. 1991 uzavřena dohoda o vydání věcí podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. mezi Bytovým podnikem Plzeň a O. M. (právní předchůdkyní účastníků řízení: J., D. Š., Ing. M. B. a N. V.) a účastníky řízení O. Č. a M. O., přičemž šlo o vydání pozemku parc. č. 6338 v katastrálním území P. (o výměře 527 m2) a budovy čp. 2099 v katastrálním území P. (se všemi součástmi a příslušenstvím včetně garáží ve dvorním traktu), a to ve spoluvlastnických podílech 1/2 pro O. M., 1/6 pro O. Č., 1/6 pro M. O. a 1/65 pro Z. G.; tato dohoda byla registrována Statutární notářstvím Plzeň-město dne 3. 7. 1991 pod č. j. RE 300/91-23. Následovalo podání stížnosti pro poručení zákona bývalého generálního prokurátora ČR a vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1992, 4 Cz 29/92, který však nebyl doručen osobám, jimž byly uvedené nemovitosti vydány, a také zápis registrované dohody ze dne 16. 5. 1991 do evidence nemovitostí nedoznal změny. Následně byl vydán rozsudek Okresního soudu Plzeň ze 14. 12. 1998, č.j. 30 C 26/97-62, jímž bylo určeno,že vlastníkem pozemku parc. Č. 6338 s objektem č. 2099/20A, zapsaných na listu vlastnictví č. 7502 pro katastrální území P., je Česká republika Okresní úřad Plzeň-jih.

Okresní úřad Plzeň-jih potom objednal vypracování nového geometrického plánu č. 4407.5005/1991 ze dne 9. 6. 1999, na jehož podkladě ve spojení s uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 12. 1998 byl dne 12. 4. 2000 proveden zápis do katastru nemovitostí záznamem pod položkou výkazu změn č. 1893/2000, že došlo ke zrušení stávající parcely č. 6338 (o výměře 523 m2), k zapsání nových parce. č. 6338/1 (o výměře 245 m2) a č. 6338/2 (o výměře 278 m2), k zápisu budovy bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. 6338/2 a k zápisu vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. 6338/2 a k budově bez č. p./č. e. na tomto pozemku.

Došlo i k vydání rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 26. 7. 1999, č. j. V 6 6116/99, kterým byl zamítnut návrh na vklad (iniciovaný původně žádostí o registraci dohody o vydání věcí ze dne 16. 5. 1991) postupem podle zákona č. 265/1992 Sb. (s přihlížením i k tomu, co bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1992, 4 Cz 29/92, již zmíněnému). O žalobě Z. G. proti tomuto rozhodnutí katastrálního úřadu bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2010, č. j. 19 C 5/2009-239.

Došlo pak i k vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 18 Co 43/2012, kterým byl potvrzen již uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 1998, č. j. 30 C 26/97-61 (jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 6338 s objektem č. 2099/20 je Česká republika Okresní úřad Plzeň-jih).

Dovolatelka Z. G. zdůrazňovala, že v jí uvedeném průběhu soudního řízení o její žalobě o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ohledně pozemku parc. č. 6338/1 a ke stavbě číslo popisné 2099 (postavené na pozemku parc. č. 6338/1 v katastrálním území P.) bylo prokázáno (respektive bylo mezi účastníky řízení nesporné) zejména:
a) oprávněné osoby se v tomto případě řídily zápisem v evidenci nemovitostí, kde byl v rozhodné době zapsán Bytový podnik města Plzně, státní podnik, jako organizace vykonávající k žalobkyní uváděným nemovitostem právo hospodaření;
b) oprávněné osoby požádaly o vydání nemovitostí řádně a včas Bytový podnik města Plzně;
c) oprávněné osoby měly nárok na vydání předmětných nemovitostí, což vyplynulo ze šetření provedeného Bytovým podnikem Plzeň-město a dále ze šetření provedeného bývalým Státním notářstvím Plzeň-město v rámci řízení o registraci dohody o vydání věcí, které bylo zakončeno registrací dohody ze dne 16. 5. 1991;
d) nositelem vlastnického práva k předmětným nemovitostem (a tedy i nositelem oprávnění převést toto vlastnické právo na jinou osobu) byl Československý stát; vykonavatelem práv Čs. státu tu byl Bytový podnik města Plzně a poté Okresní národní výbor Plzeň-jih;
e) nemovitosti vydávající Bytový podnik města Plzně vystupoval jako organizace oprávněná jednat za stát a tedy jako povinná osoba, jež byla oprávněna vydat předmětné nemovitosti;
f) Čs. stát se tu posléze ze zákona stal právním nástupcem uvedených osob, které s předmětnými nemovitostmi hospodařily;
g) oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb. se tu dozvěděly o existenci geometrického plánu z roku 1964 a hospodářské smlouvě z roku 1965, jakož i o výsledku řízení vedeného u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 4 Cz 29/92 (o návrhu na zrušení rozhodnutí státního notářství o registraci dohody ze dne 16. 5. 1991) až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žádosti o vydání věci a rovněž po uplynutí promlčecí doby pro vymáhání vydání věci u soudu (až když jim byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1992, 4 Cz 24/92); následně tedy nemohly s ohledem na nové skutečnosti podat případnou separátní žádost Bytovému podniku města Plzně pouze o vydání pozemku parc. č. 6338/1 a budovy čp. 2099 a separátní žádost o vydání pozemku parc. č. 6338/2 s budovou garáží a ani nemohly vydání těchto nemovitostí vymáhat u soudu na základě původní žádosti. Podle názoru dovolatelky Z. G. v daném případě nemůže být dosaženo smyslu a účelu zákona jinak než výkladem, že Bytový podnik města Plzně byl organizací vykonávající správu předmětných nemovitostí (národního majetku) a tedy držel tyto nemovitosti ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 403/1990 Sb. a byl proto oprávněn předmětné nemovitosti vydat v celém rozsahu, specifikovaném v dohodě o vydání věci, i když částečně byly nemovitosti užívány Okresním národním výborem Plzeň-jih .

Rozsudek odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2012 (sp. zn. 4 Co 5/2011 Vrchního soudu v Praze, včetně opravného usnesení) byl doručen 18. 10. 2012 i žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a dovolání ze strany této žalované bylo podáno u soudu prvního stupně dne 18. 12. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolání uvedené dovolatelky směřovalo proti výrokům I/1, I/2 a II. rozsudku odvolacího soudu a bylo v něm navrženo, aby mu tato právní věc byla dovolacím soudem vrácena k dalšímu řízení.

Uvedená dovolatelka poukazovala co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (neboť jejím dovoláním napadeným rozsudkem byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně) a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, které nemá oporu v provedeném dokazování, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání uvedené dovolatelky bylo poukazováno na to, že v dohodě ze dne 16. 5. 1991, uzavřené Bytovým podnikem města Plzně s oprávněnými osobami, šlo o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ohledně domu čp. 2099 v P., R., se stavební parcelou č. 6338 v katastrálním území P. (o výměře 523 m2), s tím, že nemovitosti jsou tu ve vlastnictví čs. státu a Bytový podnik města Plzně má k nim právo hospodaření; tato dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím Plzeň-město ze dne 3. 7. 1991, č. j. RE 300/91-23.

Dovolatelka k této dohodě měla za to, že Bytový podnik města Plzně nebyl v tomto případě povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., když tzv. dvorní trakt bytový podnik nedržel v době vydávání nemovitostí, a to po dobu trvající 25 let . Bytový podnik tedy vydal dohodou ze dne 16. 5. 1991 oprávněným osobám více než sám k datu účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. držel, přičemž šlo o věci, s nimiž nebyl oprávněn nakládat. Dovolatlka proto dovozovala, že dohoda o vydání věcí ze dne 16. 5. 1991 je neplatná pro neurčitost předmětu vydání, když nemovitost v dohodě označená v rozhodné době tu neexistovala. Podle názoru dovolatelky předmětná nemovitost ani existovat nemohla, když právní předchůdce Bytového podniku města Plzně Bytový podnik Obvodního národního výboru Plzeň 3 platnou hospodářskou smlouvou ze dne 10. 6. 1965, uzavřenou podle zákona č. 109/1063 Sb. (hospodářského zákoníku) převedl správu národního majetku dvorního traktu budovy čp. 2099/20, označené jako číslo řadové 20a, se šesti garážemi a s nadstavbou kancelářských místností a s částí stavební parcely č. kat. 5137/1 (nyní v katastrálních operátech označené novým č. kat. 6338/2 podle geometrického plánu ze dne 6. 4. 1964) na Okresní národní výbor Plzeň-jih .

Dovolatelka poukazovala i na to, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1992, 4 Cz 29/62, bylo rozhodnuto tak, že rozhodnutím Státního notářství Plzeň-město ze dne 3. 7. 1991, č. j. RE 300/91-23, byl porušen zákon a že toto rozhodnutí státního notářství bylo zrušeno a věc byla vrácena Státnímu notářství Plzeň-město k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla proto za to, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 16. 5. 1991 byla v tomto případě celá neplatná pro neurčitost (neexistenci) v dohodě popsané nemovitosti ke dni vydání věcí, takže Bytový podnik města Plzně vydal více, než sám měl v držení .

Přípustnost obou dovolání, podaných v tomto případě proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2012 (sp. zn. 4 Co 5/2009 Vrchního soudu v Praze), bylo tu třeba posoudit (ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) vzhledem k rozsahu podaných dovolání u dovolání dovolávající se České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a u dovolání dovolávající se Z. G. podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V obou podaných dovoláních byl uplatněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

V dovolání dovolatelky Z. G. byl uplatněn dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. S ohledem na shora citované znění § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemohl ovšem dovolací soud k takto formulovanému dovolacímu důvodu přihlížet.

V dovolání České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových byl uplatněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V daném případě odvolací soud posoudil projednáváno právní věc zejména podle ustanovení § 4 a § 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a podle ustanovená § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992, o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v souvislosti i s ustanoveními dříve platného zákona č. 95/1963 Sb. (norského řádu).

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. se vydání věci podle tohoto zákona týká věcí, které držely ke dni účinnosti zákona (tj. k 1. 11. 1990) právnické osoby (jako povinné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb.) s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejich společníky jsou výhradně fyzické osoby (tato výjimka neplatí, jde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. 10. 1990).

Podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. oprávněná osoba (podle tohoto zákona) a povinná osoba (podle tohoto zákona) sepisovaly dohodu o vydání věcí a o vzájemném vypořádání nároků podle zákona č. 403/1990 Sb. Písemná dohoda uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovité věci podléhala vkladu do katastru nemovitostí (§ 2 zákona č. 265/1992 Sb.).

Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí před svým rozhodnutím zkoumá, zda účastníci řízení byli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. K tomu srov. také již rozhodnutí č. 57/1965 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, obsahující právní závěr: V řízení o registraci smluv státním notářstvím bylo nutno zkoumat oprávněná účastníků smlouvy samostatně nakládat s nemovitostí, která je předmětem smlouvy.

Účelem registrace smlouvy podle dříve platného zákona č. 95/1963 bylo zabezpečit právní jistoty vzniku právních vztahů pole uzavřené smlouvy (viz č. 24/1966 Sbírky rozhodnutí soudů, vydávané Nejvyšším soudem). Obsahem řízení o registraci smlouvy nebylo prohlášení smlouvy za platnou nebo neplatnou. Nic nebránilo tomu, aby otázka platnosti či neplatnosti smlouvy mohla být zjišťována nezávisle na registraci smlouvy na základě žaloby o neplatnost smlouvy, případně žaloby o ochranu práv vlastníka, když již bylo podle smlouvy plněno; rozsudkem soudu byl tu vyřešen vztah mezi účastníky smlouvy tak, že k platnému převodu nedošlo, i když byla smlouva registrována; nebylo tu zapotřebí rozhodnutí o registraci zrušovat (srov. Sborník I. Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím. SEVT, Praha 1974, str. 597).

Z rozhodnutí uveřejněného pod č. 16/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyplývá závěr, že byla-li uzavřena smlouva o převodu nemovitosti, která však ještě nebyla před 1. 1. 1992 registrována bývalým státním notářstvím podle právních předpisů platných před uvedeným dnem, je třeba nadále mít na zřeteli práva a povinnosti z uzavřené smlouvy a vycházet z nich.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že i při dohodách podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. je třeba posuzovat oprávnění povinné osoby nakládat s nemovitostí na podkladě předložených listin a rozhodnutí.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaných právních závěrů z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací osud dospět přesvědčivě k tomu, že by byl nesprávný výsledný právní závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku (ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 4 Co 5/2011 Vrchního soudu v Praze), na str. 6 tohoto rozsudku, kde se uvádělo: V daném případě povinná osoba, tj. Bytový podnik města Plzně, mohla dohodou ze dne 16. 5. 1991 vydat oprávněným osobám nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení (vedené pod sp. zn. 19 C5/2009 Krajského soudu v Plzni), ovšem pouze pozemek parc. č. 6338/1 (o výměře 243 m2) zastavěnou plochu a nádvoří se stavbou čp. 2099 v katastrálním území P. (zapsané na listu vlastnictví č. 7501 v katastru nemovitostí, vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj), neboť ostatní nemovitosti byly na základě hospodářské smlouvy již při uzavírání uvedené dohody převedeny na bývalý Okresní národní výbor Plzeň-jih, tedy ty nemovitosti, které byly ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. již v držení tohoto úřadu. Bytový podnik města Plzně byl tedy oprávněn nakládat dohodou ze dne 16. 5. 1991 pouze s pozemkem parc. č. 6338/1 a se stavbou čp. 2099 v katastrálním území P., a jen v této části dohody ze dne 16. 5. 1991 byla splněna podmínky pro zápis do katastru nemovitostí dle § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., a to ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (tj. v daném případě ke dni 14. 5. 1996) dle § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. V části nemovitostí, s níž nebyl Bytový podnik města Plzně oprávněn při uzavírání dohody ze dne 16. 5. 1991 nakládat (tj. s pozemkem parc. č. 6338/1 a se stavbou bez č. p./č. e. v katastrálním území P.), uvedená podmínky podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. splněna nebyla.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle dříve platných (do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu) ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 5 i odst. 6 občanského soudního řádu i ustanovení § 218 písm. c) téhož právního předpisu k zamítnutí dovolání České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno důvodným) a k odmítnutí dovolání dovolatelky Z. G., které nebylo shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (neboť nešlo o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, řešícímu právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku dosud vůbec neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem).

Žalobkyně Z. G., ani dovolávající se účastnice řízení Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení nevznikly v tomto dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2013 JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu