28 Cdo 3888/2011
Datum rozhodnutí: 13.11.2012
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 3888/2011
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o. , IČ: 485 92 013, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, o zaplacení 18.745.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 276/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 18 Co 128/2011-161, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako soud odvolací ) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2010, č.j. 38 C 276/2006-133, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 18.745.967,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% od 17. 4. 2002 do zaplacení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě povolení vydaného Ministerstvem hospodářství Českým telekomunikačním úřadem dne 7. 3. 1994, č.j. 2178/1994-611, vzniklo žalobkyni oprávnění k provozování teleinformační služby AUDIOTEX (jež bylo časově omezeno do 30. 6. 2001). K jejímu zajištění žalobkyně uzavřela dne 28. 6. 1996 s SPT Telecom, a.s., smlouvu o zavedení a poskytování audiotexové služby, podle níž měl SPT Telecom, a.s., evidovat i počty a délky hovorů realizované služby. Počínaje dubnem 1998 vznikl mezi účastnicemi smlouvy spor o správnost vykazovaných údajů o objemu telekomunikačního provozu, jež se stávaly podkladem pro vyúčtování mezi stranami smlouvy. Dopisem z 18. 12. 2000 se žalobkyně obrátila na Český telekomunikační úřad (dále jen ČTÚ ) se žádostí o sdělení způsobu řešení tohoto sporu a dalším dopisem z 20. 2. 2001 vysvětlila, že její předchozí podání má být považováno za žádost o vyřešení sporu podle § 40 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích (dále jen zákon č. 151/2000 Sb. ). O tomto jejím podnětu však ČTÚ v šestiměsíční lhůtě nerozhodl. Přitom již od dubna 1998 docházelo k podstatnému poklesu vykazovaného objemu telekomunikačního provozu audiotexové služby provozované žalobkyní až na 6 % výchozího stavu a za daného stavu pak žalobkyně provozování služby v březnu r. 1999 fakticky ukončila, dříve, než jí oprávnění k 30. 6. 2001 zaniklo.
V posuzované věci se pak žalobkyně domáhá náhrady škody, ušlého zisku z provozování audiotexové služby za roky 1998 až 2001, o který jak tvrdí byla připravena nesprávným postupem ČTÚ, jenž zůstal při řešení jejího sporu s SPT Telecom, a.s., nečinný a nerozhodl o jejím podnětu ve lhůtě stanovené § 40 odst. 4 zákona č. 151/2000 Sb.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Uzavřel však, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto právního předpisu naplněny nejsou, jelikož není doloženo, že mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem ČTÚ (odpovědnost dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a vylíčenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy je vztah příčiny a následku. Připomněl, že příčinou vzniku škody mohou být jen ty okolnosti, jež předcházely vzniku následku. Poukázal na to, že v dané věci se žalobkyně domáhá náhrady ušlého zisku za roky 1998 až 2001, na jehož vznik nemohou mít vliv okolnosti provázející postup ČTÚ při vyřizování jejího podnětu v roce 2001, a to i s přihlédnutím k tomu, že nejpozději k 1. 7. 2001 žalobkyně dle časově omezeného povolení oprávnění k provozování audiotexových služeb pozbyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že soudy obou stupňů pochybily při řešení otázky příčinné souvislosti, jestliže posuzovaly vztah mezi postupem ČTÚ a újmou vzniklou v důsledku porušení smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela s SPT Telecom, a.s.; náhrady této škody se však žalobkyně dle svého současného tvrzení v dané věci nedomáhá. Usiluje totiž o reparaci majetkové újmy, jež ji měla vzniknout tím, že se náhrady vůči SPT Telecom, a.s., nemůže domoci, neboť ČTÚ zůstal nečinný a nerozhodl o jejím podnětu k vyřešení sporu účastníků smlouvy, jak mu ukládá ustanovení § 40 zákona č. 151/2000 Sb. Současně má žalobkyně za to, že k závěru o vyloučení příčinné souvislosti mohly soudy dojít toliko při posouzení, zda její podnět ČTÚ byl důvodný či nikoliv a zda byl tudíž postup tohoto úřadu správný. Soudům nižších stupňů vytýká, že se těmito okolnostmi nezabývaly a nezkoumaly správnost postupu ČTÚ i z pohledu dalších právních předpisů, jako je např. vyhláška č. 111/1964 Sb., kterou se provádí zákon o telekomunikacích, nebo zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soud je založen na závěru, že mezi žalobkyní zpochybňovaným postupem ČTÚ a okolnostmi, z nichž je dovozován vznik majetkové újmy, není příčinná souvislost a odpovědnost státu za škodu dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak není dána.
Ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.) a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná tehdy, vznikla-li následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke vzniku škody by nedošlo; v tomto směru leží důkazní břemeno na poškozeném (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005).
Vztah příčiny a následku mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a vznikem škody, je tedy jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za škodu; samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002).
Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu škody, ušlého zisku z provozování audiotexové služby za roky 1998 až 2001, a příčinu vzniku škody spatřuje v nečinnosti ČTÚ, jež však měla nastat až v době následující po vzniku takto tvrzené majetkové újmy, žalobkyni primárně způsobenou jinou osobou jejím smluvním partnerem SPT Telecom, a.s., jenž dle tvrzení žalobkyně bezezbytku nedostál svým povinnostem vyplývajícím ze smlouvy o zavedení a poskytování audiotexové služby. Již z tohoto je zřejmé, že ke vzniku (takto tvrzené) majetkové újmy by došlo i nebýt vytýkané nečinnosti ČTÚ a že ani včasné rozhodnutí tohoto úřadu o podnětu žalobkyně ve sporu obou smluvních partnerů (je-li k němu dána působnost označeného úřadu, což ČTÚ popírá), nemohlo odvrátit vznik této škody. Je tedy evidentní, že mezi postupem ČTÚ, který žalobkyně pokládá za nesprávný, a okolnostmi, z nichž dovozuje vznik majetkové újmy, vztah příčiny a následku není.
Namítá-li nyní žalobkyně, že škodou má být nikoliv ušlý zisk z provozování služeb za roky 1998 až 2001 (jak jej v řízení před soudy nižších stupňů vymezila), nýbrž ztráta pohledávky na náhradu škody vůči SPT Telecom, a.s. (coby primárnímu škůdci, jenž byl ve smluvním vztahu s žalobkyní), přehlíží, že jde jiný nárok, který nebyl předmětem tohoto řízení. V něm však žalobkyně ani neprokázala, že bez včasného rozhodnutí ČTÚ nárok vůči svému smluvnímu partnerovi uplatnit nemohla (tedy že vytýkaná nečinnost ČTÚ zde byla důvodem, pro který pohledávku vůči SPT Telecom, a.s., ztratila).
Je-li rozhodnutí soudů nižších stupňů založeno na závěru o chybějící příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem ČTÚ a okolnostmi, z nichž žalobkyně dovozuje vznik škody, je pak již nerozhodné, zda postup ČTÚ byl správný či nikoliv, neboť posouzení této otázky nemá na správnost rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv. Není proto nesprávným posouzením věci ani vadou řízení, pokud se soudy nižších stupňů již hodnocením postupu ČTÚ (který vznik škody přivodit nemohl) detailněji nezabývaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak měla na jejich náhradu právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. listopadu 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu