28 Cdo 3877/2011
Datum rozhodnutí: 11.04.2012
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 o. s. ř., § 7 odst. 3 o. s. ř., § 51 předpisu č. 337/1992Sb.




28 Cdo 3877/2011


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. J. , zastoupeného Mgr. Sabinou Burešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti žalovanému Institutu klinické a experimentální medicíny , IČ: 00023001, se sídlem v Praze 4, Vídeňská 9, zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, o povinnost opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 52/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, takto:

I. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, se zamítá v části, v jaké jím byly napadeny výroky tohoto rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a postoupení věci Finančnímu úřadu pro Prahu 4; ve zbytku se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 15 C 52/2007-46, podanou žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal, aby žalovaný jako jeho bývalý zaměstnavatel byl soudem uznán povinným opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků a o sražených zálohách na daň za rok 2004, a to v bodech 1 až 6, kde budou uvedeny jiné údaje než ty, které byly obsaženy v původním potvrzení vydaném žalovaným dne 8. 10. 2004. K vydání uvedeného potvrzení žalovaný přistoupil poté, co Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci u něj vedené pod sp. zn. 42 C 30/99 rozhodl, že výpověď z pracovního poměru daná dne 28. 9. 1998 žalovaným žalobci je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy ve výši 369.962,- Kč s příslušenstvím z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. V potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2004 byl uveden celkový příjem v částce 596.025,- Kč, z čehož částka 167.073,- Kč představuje úrok z prodlení ze soudem přiznané částky. Dle žalobce však představují úroky z prodlení náhradu škody, jež mu byla způsobena, a nemají tedy být zahrnovány do hrubého příjmu pro základ daně z příjmu fyzických osob. Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že neshledal důvody, pro něž by mělo být potvrzení o zdanitelných příjmech změněno, pročež přistoupil k zamítnutí žaloby.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 18 Co 125/2009-61, zrušil, řízení zastavil, věc postoupil Finančnímu úřadu pro Prahu 4 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval tím, zda je dána podmínka řízení spočívající v pravomoci civilních soudů ve smyslu § 7 o. s. ř. Přihlédl přitom ke znění ustanovení § 51 odst. 3, 4, a 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle nichž nesouhlasí-li poplatník s postupem plátce daně, může podat stížnost na postup plátce daně ke správci daně, v jehož obvodu má plátce daně sídlo nebo bydliště, a to do třiceti dnů ode dne, kdy poplatník obdržel sdělení plátce daně. Správce daně pak o stížnosti rozhodne a rozhodnutí doručí poplatníkovi i plátci daně. Odvolací soud shledal, že domáhá-li se žalobce, aby žalovaný jako plátce daně uvedl správné údaje do potvrzení představujícího základ pro vyměření daně, nedomáhá se nároku z pracovněprávního vztahu, ale nároku vyplývajícího z daňových předpisů. Jde tedy o věc, jíž by soud mohl v souladu s § 7 odst. 3 o. s. ř. rozhodovat pouze, pokud by tak výslovně stanovil zákon. Je-li však ustanovením § 51 zákona č. 337/1992 Sb. výslovně založena pravomoc správce daně, v daném případě Finančního úřadu pro Prahu 4, nemůže být dána pravomoc civilních soudů. Tyto úvahy tedy soud vedly k tomu, že dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc postoupil příslušnému orgánu k rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je dle dovolatele dána v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel zrekapituloval, k jakému pochybení dle něj došlo ze strany žalovaného (což posléze blíže rozvedl v doplnění dovolání), a zhodnotil náhled soudů obou stupňů na žalobu, jíž se v tomto řízení domáhal zjednání nápravy. Odmítl přitom, že by daný postup žalovaného jako plátce daně mohl být předmětem stížnosti k příslušnému správci daně, neboť stížnost dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb. neřeší správnost údajů obsažených v potvrzení o zdanitelných příjmech a příslušný správce daně či jeho nadřízený orgán nemají zákonem danou jakoukoliv pravomoc uložit žalovanému jako plátci daně opravit či upřesnit předmětné potvrzení. Dovolatel podotknul, že jediným podkladem pro výpočet a posouzení daňových povinností žalobce jako poplatníka je právě předmětné potvrzení vydané žalovaným jako zaměstnavatelem. Předmětný spor o uložení povinnosti s ohledem na právní vztah, od nějž se odvíjí, je třeba považovat za spor občanskoprávní, případně za pracovněprávní. Pouze obecný soud přitom může uložit jakoukoliv povinnost, tedy i povinnost opravit dané potvrzení, neboť jiný orgán k tomuto není nadán žádnou pravomocí. Odvolacím soudem dovolávané ustanovení § 51 zákona č. 337/1992 Sb. je třeba dle dovolatele pojímat tak, že se týká pouze správnosti - tedy oprávněnosti a výše - sražené daně, nikoliv však čehokoliv dalšího. Ustanovení § 51 odst. 1 a 2 cit. zák. hovoří pouze o povinnosti plátce daně (tedy žalovaného) sdělit poplatníkovi (tedy žalobci) požadované údaje a případnou chybu opravit, přičemž z logického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že jde o opravu správnosti sražené daně, neboť pouze ve vztahu ke správnosti sražené daně má poplatník možnost požádat o vysvětlení. Ustanovení § 51 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. hovořící o stížnosti proti postupu plátce daně u správce daně je pak třeba pojímat pouze v návaznosti na předchozí odstavce tohoto paragrafu. Dle dovolatele není finanční úřad oprávněn nařídit jakémukoliv daňovému subjektu faktickou opravu vydané listiny, v případě pochybnosti o správnosti listiny je tedy obecný soud jediným orgánem, jenž může nařídit její opravu. Za dané situace je dle dovolatele nesprávný i nákladový výrok usnesení odvolacího soudu, neboť je-li dána pravomoc soudů k projednání věci, pak nelze dovozovat, že dovolatel zavinil zastavení řízení tím, že podal žalobu u soudu. Dovolatel upozornil na rozhodnutí soudu prvního stupně, z nějž je zřejmé, že soud prvního stupně měl při zahájení řízení za to, že je oprávněn k projednání věci. V doplnění dovolání pak dovolatel dále rozvedl svou argumentaci stran postupu soudu prvního stupně, jenž tím, že shledal svou pravomoc pro rozhodnutí sporu, v podstatě zavinil vznik nákladů řízení, jejichž úhrada byla posléze uložena odvolacím soudem žalobci. Dle návrhu dovolatele by tedy měl Nejvyšší soud přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Dovolatel ve své polemice s rozhodnutím odvolacího soudu vychází z toho, že správce daně není na základě stížnosti daňového poplatníka podané podle § 51 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. oprávněn zjednat nápravu případného pochybení plátce daně při vystavení potvrzení o zdanitelných příjmech, a je tedy pouze na obecných soudech, aby uložením povinnosti plátci daně odstranily protiprávní stav. Takovýto výklad daného ustanovení se však v dané věci nejeví jako zcela případný.
Nelze přehlédnout, že žalobní návrh dovolatele na uložení povinnosti opravit potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti není požadavkem na provedení pouhého administrativního úkonu, ale především požadavkem na odlišnou interpretaci a aplikaci daňových předpisů při stanovení daňové povinnosti dovolatele jeho zaměstnavatelem jako plátcem daně. Zmiňované ustanovení přitom hovoří o tom, že v případě nesouhlasu poplatníka s postupem plátce daně (jenž se nepodařilo odstranit vysvětlením či opravou, tak jak je předvídáno v ustanovení § 51 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb.) může poplatník podat stížnost na postup plátce daně ke správci daně. Zákon přitom konkrétně nespecifikuje, v čem by mělo případné pochybení plátce daně spočívat a jakým způsobem měla být zjednána jeho náprava správcem daně. Již z toho je zřejmé, že zákonodárce neměl v úmyslu omezovat případy aplikovatelnosti tohoto opravného prostředku tak, aby dopadal pouze na určitý okruh možných nedostatků v postupu plátce daně vůči poplatníkovi. Z logiky věci přitom plyne, že postup plátce daně zahrnuje nejen samotné sražení daně, ale i tomu předcházející výpočet odváděné částky opírající se o příslušené právní předpisy, na jejichž náležitou aplikaci mají obecně dohlížet právě orgány pověřené správou daní. Tyto orgány státní správy jsou ostatně výlučně nadány pravomocí, aby v případě, že daň nebyla stanovena či odvedena v odpovídající výši, zjednaly nápravu prostřednictvím specifických nástrojů, jež jim dal zákonodárce k dispozici (v daném případě prostřednictvím tehdy platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb.). Odstranění nedostatků týkajících se výpočtu daně plátcem daně, včetně stanovení položek náležících do daňového základu, by tudíž mělo být svěřeno taktéž těmto orgánům. V opačném případě - bylo-li by na obecných soudech, aby svým rozhodnutím uložili provést plátci daně opravu položky v potvrzení o zdanitelných příjmech na základě jejich interpretace daňových předpisů, by se mohlo stát, že orgány daňové správy budou v rámci svých kontrolních mechanismů preferovat výklad jiný, na základě nějž dovodí odlišně stanovenou daňovou povinnost, jejíhož splnění se budou domáhat. V zájmu zachování jednotného výkladu daňových předpisů i právní jistoty zúčastněných osob je tedy záhodno přenechat rozhodování o stanovení rozsahu daňové povinnosti orgánům vykonávajícím správu daní.
V tomto je možno odkázat i na to, jak je stížnost dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb. pojímána Ústavním soudem. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 667/2000, vymezil stížnost dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb. jako zvláštní daňový institut zajišťující ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo správce daně; v řízení o této stížnosti dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotněprávní i procesněprávní předpisy, přičemž rozhodnutí správce daně autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy v konečné podobě potvrzuje výši daňové povinnosti poplatníka. I Ústavní soud tedy zjevně vychází z premisy, že stížnost podávaná vůči postupu plátce daně ke správci daně se týká dodržování veškerých předpisů relevantních pro určení daňové povinnosti, tedy i předpisů týkajících se stanovení příjmů podléhajících dani z příjmů fyzických osob. Je-li přitom správce daně povolán k přezkumu těchto skutečností, pak je oprávněn učinit i tomu odpovídající, pro účastníky závazné, rozhodnutí. I když zákon č. 337/1992 Sb. výslovně nehovoří o tom, jak a co přesně může uložit svým rozhodnutím správce daně, není důvodu se domnívat, že by nemohl autoritativně uložit povinnost, jíž má být odstraněno případné pochybení plátce daně. Ostatně ani zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, výslovně nehovoří o tom, co mohou soudy svým rozhodnutím účastníkům uložit za povinnosti, aniž by přitom v tomto směru vznikaly pochybnosti o možnosti soudů ukládat účastníkům povinnosti odpovídající žalobnímu návrhu ve sporech, v nichž je dána jejich pravomoc. Je-li určitý orgán zákonem povolán k tomu, aby rozhodoval o určitých sporech, pak je možno předpokládat, že je oprávněn uložit stranám i tomu odpovídající povinnosti.
Je-li tedy možno uzavřít, že k přezkumu správnosti postupu žalovaného při zahrnutí úroku z prodlení do zdanitelných příjmů žalobce je dána pravomoc orgánů finanční správy, pak není důvodu pochybovat o správnosti závěru odvolacího soudu, dle nějž v projednávaném sporu v souladu s § 7 odst. 1 a 3 o. s. ř. není dána pravomoc civilních soudů. Nejvyšší soud tedy dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání přitom nelze považovat za přípustné ve vztahu k napadenému nákladovému výroku. Ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), nejde o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., ani o žádný z případů rozhodnutí, u nichž je možnost dovolacího přezkumu připuštěna ustanoveními § 238, § 238a a 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 4, svazek 1/2003). Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. l a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. dubna 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu