28 Cdo 3872/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 3 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb., § 3 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 3872/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) H. S., K. E., a b) Š. F. , W. S., zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému městu Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, IČ 00081531, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného Z. S., Ú. n. L., R. S., P. a L. M., Ú. n. L., všech zastoupeným Mgr. Svatoplukem Šplechtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 20, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 10 Co 274/2011-473, takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 10 Co 274/2011-473, a to v odstavci prvním, pokud jím byl potvrzen výrok III. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95-439, v tom znění, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uzavření dohody, na základě které by jim žalovaný vydal pozemek č. 2170 zahrada o výměře 148 m2 v katastrálním území Ú. n. L.
II. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 10 Co 274/2011-473, pokud jím byly potvrzeny výroky rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95-439, ad IV., V., a VI.
III. Zrušuje se rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 31. 1. 2011, č. j. 10 C 599/95-439, a to v odstavci III. v tom znění, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uzavření dohody, na základě které by jim žalovaný vydal pozemek č. 2170 zahrada o výměře148 m2 v katastrálním území Ú. n. L.
IV. Zrušuje se rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 31. 1. 2011, č. j. 10 C 599/95-439, a to ve výrocích ad IV., V., a VI.
V. V tomto rozsahu vrací se věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
VI. Odmítá se dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 10 Co 274/2011-473, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve vztahu k výroku III. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 599/95-439, v části, jíž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali uzavření dohody, na základě které žalovaný byl povinen každému ze žalobců vydat spoluvlastnický podíl v rozsahu další ideální jedné čtvrtiny (celkem další ideální jednu polovinu oběma žalobcům dohromady) k nemovitostem uvedeným v bodu II. výroku tohoto rozsudku.
Odůvodnění:

O žalobě žalobců na uzavření dohody o vydání věcí bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 10 C 599/95-439 tak, že ve výroku I. bylo zastaveno řízení v části, v níž se žalobci domáhali uzavření dohody, na základě které by jim žalovaný vydal pozemky blíže uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále ve výroku II. byla soudem prvního stupně žalovanému uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu, na základě které vydá každému ze žalobců spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální 1/4 (celkem ideální 1/2 oběma žalobcům dohromady) k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku III. zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali uzavření dohody, na základě které by jim žalovaný vydal pozemek blíže uvedený ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně a dále na základě které by každému ze žalobců vydal spoluvlastnický podíl v rozsahu další ideální jedné čtvrtiny (celkem další ideální jednu polovinu oběma žalobcům dohromady) k nemovitostem uvedeným v bodě II. výroku tohoto rozsudku. Současně ve výroku IV., V., VI. VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, č. j. 10 Co 274/2011-473, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad. III., IV., V. a VI. potvrdil, jinak ponechal nedotčen ve výrocích ad. I., II. a VII. Současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 17.006,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobců, kteří napadli výroky ad III. (zamítavý výrok rozsudku okresního soudu) a nákladové výroky IV., V., a VI., a navrhovali, aby krajský soud zrušil napadenou část rozsudku okresního soudu a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení. Protože výrok o zastavení řízení ad. I., vyhovující výrok ad II. a výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalovaným a Českou republikou ad. VII. nebyly odvoláním napadeny, jako samostatné výroky nabyly právní moci a odvolací soud je nepřezkoumával.
Ve zbývající části odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí byla babička žalobců H. F. a prastrýc žalobců B. P. Vzal za prokázané, že v roce 1942 byly nemovitosti zabaveny ve prospěch německé říše a H. F. byla ke dni 10. 11. 1942 prohlášena za mrtvou. Dále zjistil, že žalobci jsou dětmi syna H. F., P. H. F. a ke dni 1. 4. 1991 byli občany České republiky. Na nemovitosti byla uvalena výměrem ministerstva práce a sociálních věcí národní správa, přídělovou listinou Krajského národního výboru v Ústí nad Labem dne 13. 12. 1951 byly nemovitosti svěřeny do správy jednotného Národního výboru v Ústí nad Labem a bylo k nim vloženo vlastnické právo pro Československý stát z důvodu konfiskace podle Dekretu č. 108/1945 Sb., přičemž nemovitosti přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného. Žalovaný prodal v roce 1997 dům fyzickým osobám, spoluvlastníky předmětné nemovitosti jsou vedlejší účastníci. Žalobci doručili žalovanému výzvu k vydání nemovitostí podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve které však nebyl obsažen pozemek parcela č. 2170, k této parcele uplatnili žalobci restituční nárok později.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že danou věc je třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 2, 4 uvedeného zákona. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobci jsou osobami oprávněnými pouze k 1/2 (každý k 1/4) nemovitostí, neboť nejsou osobami oprávněnými ve vztahu ke svému prastrýci B. P., neboť děti sourozence oprávněné osoby již nejsou mezi oprávněnými osobami uvedenými v ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) - e) uvedeného zákona. Odvolací soud zaujal názor, že žalobcům nepřirůstají restituční podíly jiných oprávněných osob, mezi žalobci a prastrýcem B. P. není příbuzenský či jiný vztah, který by žalobce zařadil do okruhu nástupců zemřelé oprávněné osoby.
V dané věci vyzvali žalobci žalovaného k vydání nemovitostí písemnou výzvou podle § 5 odst. 1 uvedeného zákona, výzva byla doručena ve lhůtě stanovené zákonem, avšak neobsahovala výzvu k vydání parcely č. 217 0, a to ani výslovně, ani uvedením původních pozemků. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že pokud jde o shora uvedenou parcelu, tento restituční nárok neuplatnili žalobci včas. Lhůta k písemné výzvě podle § 5 odst. 2 je lhůtou propadnou, prekluzivní s tím, že není-li uplatněn nárok ve stanovené lhůtě, zaniká. Podle odvolacího soudu výzvu nelze interpretovat tak, že se vztahuje též na uvedenou parcelu, která v ní není uvedená pouze nedopatřením.
Odvolací soud dodal podpůrně pro potvrzení správnosti svého rozhodnutí, že předmětné pozemky přešly na stát znárodněním, zestátněním podle Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tedy před rozhodným obdobím 28. 2. 1948. Vyslovil, že výměrem ministra průmyslu ze dne 25. 11. 1950, č. j. 116872/50 bylo stanoveno, že továrna na papír E. F. a syn se znárodňuje zestátněním dnem 27. 10. 1945. Podle odvolacího soudu k přechodu na stát došlo účinností Dekretu č. 108/1945 Sb., a to i s ohledem na skutečnost, že výměr byl vydán až v roce 1950.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, a to v celém rozsahu. Přípustnost dovolání tvrdili podle § 237 o. s. ř. s odůvodněním, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být na základě dovolání vyřešena jinak. Dovozovali existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé se ztotožňují s názorem soudů obou stupňů, že mezi žalobci a prastrýcem B. P. není příbuzenský vztah , který by žalobce zařadil podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a)-e) zákona č. 87/1991 Sb. do okruhu právních nástupců zemřelé oprávněné osoby. Nesouhlasil však s názorem soudů obou stupňů ohledně interpretace § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť je v rozporu s textem zákona č. 87/1991 Sb., jeho účelem, systematikou a historickou genezí. Podle dovolatelů mají nárok na nemovitosti celé a nikoliv pouze na ideální spoluvlastnický podíl v celkovém rozsahu jedné poloviny nemovitostí. Tvrdili, že v daném případě přešel na původní žalobce a právní nástupce původních oprávněných osob celý nárok v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95. Namítali, že podíl v původním vlastnictví JUDr. B. P. přirostl ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k podílu P. H. F. a takto přešel v plném rozsahu ve formě restitučního nároku na žalobce. Považovali za nesprávný závěr odvolacího soudu, když uvedl, že písemná výzva podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání předmětných nemovitostí doručená povinné osobě v zákonné lhůtě neobsahovala výzvu k vydání pozemku p. č. 2170. Podle dovolatelů výzva obsahovala uvedení původního označení pozemku p. č. 2170, označeného jako p. č. 1739. Zde poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 289/95 a sp. zn. I. ÚS 2166/10. Dovozovali, že není možné zamítnout restituční nárok žalobců ve vztahu k pozemku p. č. 2170 z toho důvodu, že vedle původních pozemků ve výzvě specifikovali též pozemky současné, avšak neúplně . Navrhli proto, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodl ve znění blíže uvedeném v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobci podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není z větší části přípustné.
S ohledem na vázanost dovolacími důvody, jak byly v této věci uplatněny, podléhá dovolacímu přezkumu pouze posouzení správnosti těch závěrů odvolacího soudu, které dovolatelé považovali za rozporné ve smyslu shora uvedené citace § 237 o. s. ř.
K prvé části dovolání, a to dovolateli označené právní otázky, a to k pojmu věci celé , na nichž závisí napadené rozhodnutí, dovolací soud uvádí, že vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. § 237 o. s. ř.).
Dovolací soud předně poukazuje na své rozhodnutí ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, v němž bylo k otázce přirůstaní restitučních podílů oprávněným osobám podle restitučních předpisů vysloveno, že ,,sluší se odkázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněný pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000), podle které smyslem restitucí je obnovit vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim dříve (tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto, bylo-li původně spoluvlastníků věcí více, je věc vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. odvozené oprávněné osoby mohou logicky vzato vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se jim proto dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal dalších oprávněných osob, či tyto osoby nárok na vydání věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich oprávněného předchůdce) neuplatnily .
Obdobnou problematikou se zabýval rovněž Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, poř. č. 40), v němž dospěl k závěru, že při vydávání restituovaných nemovitostí je v souladu s judikaturou obecných soudů namístě rozumět věcí celou i spoluvlastnický podíl. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (v daném případ podle § 4 odst. 2 zákona o půdě) by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci .
Aplikováno na projednávanou věc tedy nelze přisvědčit dovolatelům, že na původní žalobce a právní nástupce původních oprávněných osob přešel celý nárok v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatelů uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která dovolatelé poukazovali v dovolání, na danou věc nedopadají. Pak ovšem nezbylo dovolacímu soudu, než přistoupit k odmítnutí dovolání v rozsahu, který dopadal na jednotlivou část potvrzeného výroku soudu prvního stupně, jak je blíže uvedeno ve výroku tohoto rozsudku dovolacího soudu.
K odlišnému posouzení však dovolací soud dospěl ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž dal za pravdu závěrům soudu prvního stupně, pokud jde o nemožnost vyhovět žalobě ohledně pozemku původně vedeného pod p. č. 2170, označeného jako p. č. 1739.
V tomto směru bral dovolací soud do úvahy závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, ročník 1995 I. díl, pod č. 37): Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.
Stejně tak přihlížel dovolací soud k závěrům uvedeným v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cdo 194/93: Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanoví jako náležitosti výzvy podle ustanovení § 5 odst. 1 tohoto zákona jen její adresnost, písemnou formu a povinnost doložit doklady vyplývající z ustanovení § 6 téhož zákona. Je proto správné posuzovat výzvu, kterou se uplatňuje nárok podle uvedeného zákona, z hlediska obecných náležitostí právního úkonu jako projev vůle podle ustanovení § 34 a násl. občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 37 odst. 3 občanského zákoníku není právní úkon neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný. Platí dále, že právní úkon je neurčitý (§ 37 odst. 2 občanského zákoníku) tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle § 1 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochraně osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví. Vzhledem k době rozhodování věci dovolacím soudem nelze konečně ponechat stranou důsledky plynoucí z ustanovení § 3030 nyní platného občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., které navíc posiluje důraz na výklad práva a právních úkonů (srov. § 2 odst. citovaného zákona).
Hodnoceno z hledisek shora uvedených zákonných ustanovení nemohl proto dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem, potažmo soudem prvního stupně, pokud jde o povahu a účinky uplatnění restitučního nároku žalobců ve vztahu k pozemku původně vedeného pod p. č. 2170, označeného jako p. č. 1739. Striktní závěr o nemožnosti výkladu výzvy tak, že tato neobsahovala srozumitelně či určitě i zahrnutí shora uvedeného pozemku s důsledky neuplatnění restitučního nároku řádným způsobem a tedy prekluzi restitučního nároku není zcela v souladu s tím, co právu přiléhavý výklad tohoto úkonu nabízí. V tomto směru proto přikročil dovolací soud ke zrušení té výrokové části rozsudku odvolacího soudu (výrok v odstavci prvním), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně uvedený pod III. [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to v rozsahu dotýkajícího se shora popsaného předmětu vydání.
V důsledku toho zrušil dovolací soud rovněž obsahově navazující nákladové výroky, jak je to uvedeno ve výše uvedeném výroku tohoto rozsudku dovolacího soudu. (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.)
Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek v dotčených výrocích (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu