28 Cdo 3855/2008
Datum rozhodnutí: 22.01.2009
Dotčené předpisy: § 24 předpisu č. 109/1964Sb.




28 Cdo 3855/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované České republice Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky ve výši 616.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 376/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2008, č.j. 42 Co 64/2008-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 616.160,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedl, že se stal trvalým uživatelem:

pozemku parc. č. 119, po rozdělení geometrickým plánem ze dne 20. 12. 2001 pozemku parc. č. 119/1, kat. území M. u J., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 28. 7. 1987,

pozemku parc. č. 5/2, kat. území J.-M., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 7. 9. 1989,

pozemku parc. č. 806, po přečíslování parc. č. 1428, kat. území D. L., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 11. 4. 1978, a

pozemku parc. č. 556/7 (po vybudování stavby č. p. 228 ve vlastnictví žalobce pak z této parcely byl vyměřen a označen pozemek pod stavbou jako st. p. č. 250), kat. území R. n. M., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 19. 5. 1967.

V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c, požádal žalobce dne 25. 7. 2000 a 6. 9. 2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě § 879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2001 s tím, že jim ke dni 1. 7. 2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. S účinností ke dni 30. 6. 2001 bylo však ustanovení § 879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 11. 11. 2003, 7. 11. 2003 a 1. 10. 2003. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31. 12. 2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení § 879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a že platnost uzavřených kupních smluv je nutné posuzovat z hlediska obecně platné právní úpravy nedotčené zákonem č. 229/2001 Sb. Uzavřené kupní smlouvy proto nejsou neplatné pro rozpor s Ústavou ČR. Uvedla, že neplatná je naopak hospodářská smlouva ze dne 11. 4. 1978 o trvalém užívání pozemku parc. č. 806 (po přečíslování parc. č. 1428) v kat. území D. L. pro absenci podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb. Stejně tak byla podle žalované neplatná hospodářská smlouva ze dne 19. 5. 1967 o odevzdání pozemku parc. č. 556/7 (po vybudování stavby č.p. 228 ve vlastnictví žalobce pak z této parcely byl vyměřen a označen pozemek pod stavbou jako st. parc. č. 250) v kat. území R. n. M. do trvalého užívání, a to pro absenci účelu, ke kterému se daný pozemek odevzdává do trvalého užívání, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. Následně žalovaná dovodila, že neexistovaly k předmětným pozemkům vztahy trvalého užívání, které by mohly být na základě ustanovení § 879c ObčZ transformovány na právo vlastnické.

Soud prvního stupně poté, co usnesením ze dne 14. 5. 2007 žaloby vedené pod sp. zn. 28 C 376/2006, 28 C 377/2006, 28 C 378/2006 a 28 C 379/2006 spojil v jedno řízení vedené pod sp. zn. 28 C 376/2006, žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 29. 11. 2007, č. j. 28 C 376/2006-40, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 616.160,- Kč. Uvedl, že námitka neplatnosti uvedených hospodářských smluv není důvodná, neboť všechny byly uzavřeny v souladu s ustanovením § 70 hospodářského zákoníku. Na platnost smluv je přitom nutné pohlížet i z hlediska tehdejšího právního kontextu a znění podzákonného právního předpisu proto nelze považovat za rozhodující. Následně dodal, že neplatnosti se nemůže dovolávat strana, která ji způsobila, neboť z předložených smluv vyplývá, že všechny byly vyhotoveny a žalobci předloženy k podpisu orgánem zastupujícím stát. Konečně uzavřel, že žalobce se stal vlastníkem předmětných pozemků na základě zákona uplynutím lhůty uvedené v § 879c ObčZ a uzavřené kupní smlouvy jsou tudíž absolutně neplatné podle ustanovení § 39 ObčZ.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2008, č. j. 42 Co 64/2008-67, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo na základě obnovení ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. a to ke dni 1. 7. 2001. Rovněž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že:

a) hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 11. 4. 1978, kterou se odevzdává do trvalého užívání žalobce pozemek parc. č. 1238/3 a st. p. č. 806, kat. území D. L., postrádá dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání a je tedy neplatná z důvodu rozporu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 156/1975 Sb.,

b) hospodářská smlouva o trvalém užívání národního majetku ze dne 19. 5. 1967, kterou se odevzdává do trvalého užívání žalobce pozemek parc. č. 556/1, kat. území R. n. M., postrádá účel, ke kterému se majetek odevzdává do trvalého užívání a je tedy neplatná z důvodu rozporu s ustanovením § 10 odst. 5 a 6 vyhlášky č. 104/1966 Sb.,

c) o dalších náležitostech smluv nemohla být platně uzavřena ani ústní dohoda, neboť podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 70 hospodářského zákoníku a dle vyhlášek č. 156/1975 Sb., č. 94/1965 Sb. a č. 104/1966 Sb. musela být dodržena písemná forma,

d) neexistovaly-li vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci do vlastnického práva podle ustanovení § 879c ObčZ,

e) je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu oživení předchozí právní úpravy, tj. ustanovení § 879c ObčZ, je nutné toto oživení vykládat v souladu s platnými evropskými předpisy, přičemž v daném případě by oživení dotčeného ustanovení bylo v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení ES (případně zákonem č. 215/2004 Sb.), který se aplikuje přednostně před zákonem.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přínotpustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:

Je transformace práva trvalého užívání do práva vlastnického konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zák. č. 215/2004 Sb., případně čl. 87 Smlouvy o založení ES?

Žalovaná staví otázku zásadního právního významu na rozporu ustanovení § 879c ObčZ, které bylo obnoveno ke dni 31. 12. 2004 nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., se zákonem č. 215/2004 Sb. Otázka důsledků obnovení platnosti ustanovení § 879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. byla již posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že zrušením čl. II zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil původní právní stav založený příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, tedy i ustanovení § 879c ObčZ. Otázku účinnosti a zachování lhůt podle § 879c ObčZ pak Nejvyšší soud ČR řešil v rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006, ve kterém uvedl, že nárok na transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické nezanikl dnem nabytí účinnosti zákona č. 229/2001 Sb. za předpokladu, že byl uplatněn včas a v souladu s původním právním stavem. Z uvedeného pohledu je tudíž irelevantní, zda ustanovení § 879c ObčZ je či není v rozporu se zákonem č. 215/2004 Sb. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že zákon č. 215/2004 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004, zatímco žalobci, který postupoval řádně, včas a v souladu s § 879c ObčZ, bylo jeho právo trvalého užívání k předmětným pozemkům transformováno na právo vlastnické ke dni 1. 7. 2001. V souzené věci tudíž rozpor mezi uvedenými předpisy nemohl z časových důvodů nastat a není tudíž dán zásadní právní význam položené otázky pro věc samu.

Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, dovolací soud odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 1. 2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před vstupem ČR do Evropské unie, dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl v rozhodném období (tedy k 1. 7. 2001) právní normou závaznou na území ČR, jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. 5. 2004. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a § 879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).

Zakládá absence náležitostí hospodářských smluv stanovených tehdy platnými vyhláškami (jedná se o chybějící podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání podle § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 104/1966 Sb. a účel, ke kterému se národní majetek odevzdává do trvalého užívání podle § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 156/1975 Sb.) takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost uvedených hospodářských smluv a neexistence práva trvalého užívání na straně žalobce?

Ustanovení § 24 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k 19. 5. 1967 a 11. 4. 1978 (dále jen hospodářský zákoník ), stanoví, že právní úkony socialistické organizace jsou neplatné, jsou-li v rozporu s právními předpisy . Právními předpisy se přitom ve smyslu čl. 72 ústavního zákona č. 100/1960, Ústavy československé socialistické republiky, rozuměly i vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy. V uvedeném směru napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zásadního právního významu, neboť položenou otázku řešilo ustanovení § 24 hospodářského zákoníku. Nicméně, soud prvního i odvolacího stupně dospěl k závěru, že absence náležitostí stanovených podzákonným předpisem (vyhláškou č. 104/1966 Sb., případně vyhláškou č. 156/1975 Sb.) nezakládá neplatnost uzavřených hospodářských smluv. Dovolací soud z uvedeného důvodu posuzoval, zda není napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, což by založilo přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv.

Podle ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění k 19. 5. 1967 a 11. 4. 1978, mohou být části národního majetku odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetku jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání. Majetek odevzdaný do trvalého užívání může být organizaci odňat, neplní-li své povinnosti trvalého uživatele; jinak jen tehdy, vyžaduje-li to vyšší společenský zájem .

Ustanovení § 10 odst. 5 písm. b) vyhlášky č. 104/1966 Sb., ve znění k 19. 5. 1967, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat účel, ke kterému se národní majetek odevzdává do trvalého užívání a způsob tohoto užívání .

Ustanovení § 10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 11. 4. 1978, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání .

Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a proto za předpokladu, že pokud si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti . V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7, nález č. 32; nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2000, svazek 20, nález č. 151; nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 12, nález č. 142; nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. II. ÚS 23/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 9, nález č. 109; nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1996, svazek 5, nález č. 9; nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 70/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7, nález č. 29; nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 197/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 8, nález č. 77).

Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným písemně vyhotoveným a rutinním - aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako jiné socialistické organizaci než státní , a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal a napadené rozhodnutí tudíž není v rozporu s hmotným právem. Ostatně, pokud by soud vyslovil po více než dvaceti nebo dokonce třiceti letech, že právo trvalého užívání žalobci nikdy nevzniklo, byl by uvedený závěr v daném případě v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke správnému závěru, když rozhodl, že vznik žalobcova práva trvalého užívání na základě předmětných hospodářských smluv nelze za daných okolností zpochybnit.

Jak plyne ze shora uvedeného, žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto dovolací soud podané dovolání podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. ledna 2009

JUDr. Iva B r o ž o v á

předsedkyně senátu