28 Cdo 3845/2015
Datum rozhodnutí: 02.02.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 3845/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za vedlejší účasti na straně žalované městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, o určení vlastnického práva k nemovité věci , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 97/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č. j. 54 Co 37/2015-179, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. července 2014, č. j. 4 C 97/2008-146, jímž tento soud určil, že vlastníkem domu na pozemku parc. č. 697 a pozemku parc. č. 697 a 698 v kat. území D., obec P., je Č. r. .

Proti rozsudku odvolacího soudu výroku o věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), jež současně ocitoval v dovolání (čl. I); jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho citace není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Požadavek na vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odůvodněn též povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i obligatorním zastoupením dovolatele advokátem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

Příslušná pasáž dovolání (čl. I), v němž dovolatel toliko ocitoval ustanovení § 237 o. s. ř.) ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska), v nichž připomíná skutkové okolnosti věci a vyjadřuje se již toliko k důvodům dovolání (srov. zejm. čl. III dovolání).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož o uvedenou náležitost dovolatel v zákonné lhůtě dovolání nedoplnil (srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2016


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu