28 Cdo 3841/2012
Datum rozhodnutí: 13.03.2013
Dotčené předpisy: § 18 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 22 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb.




28 Cdo 3841/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: REALIT Praha, družstvo , se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 243/25, zastoupen JUDr. Michalem Kloudou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované: Česká republika Česká národní banka , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o náhradu škody ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 117/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2012, č. j. 29 Co 5/2012-64, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2011, č. j. 22 C 117/2010-44, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl v řízení o náhradu škody k závěru, že na straně nuceného správce společnosti Realitbanka, a. s. (nucená správa zavedena rozhodnutím České národní banky ze dne 10. 7. 1996), došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Nucený správce svým rozhodnutím vydaným pod č. 7 upravil podmínky vyplacení náhrad vkladů klientům Realitbanky, a. s., tak, že z okruhu oprávněných věřitelů (vkladatelů) vyloučil osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu § 19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (tedy i žalobce). První instance však přesto žalobci škodní nárok nepřiznala, neboť usoudila na jeho promlčení podle § 22 zákona č. 58/1969 Sb. Nucená správa Realitbanky, a. s., byla ukončena prohlášením konkursu, přičemž tato skutečnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 14. 8. 1997. Žalobce tedy od tohoto data mohl vědět, že v řízení o nucené správě nebude moci být náhrada jeho vkladu vyplacena. Vzhledem k podání žaloby s účinky ke dni 16. 4. 2010 (tj. o 12 let později) došlo k marnému uplynutí zákonné promlčecí lhůty. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání opíral o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé. Věcně namítal, že odvolací instance nesprávně posoudila otázku promlčení jeho nároku na náhradu škody. Dovolatel proto žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu navrhla, aby bylo dovolání žalobce jako neopodstatněné odmítnuto.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 3. 5. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje ve věci samé charakter zásadního právního významu a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Posuzovaná problematika byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena (viz např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1126/2012 a 28 Cdo 3592/2012). Přestože lze polemizovat se závěrem nižších instancí o promlčení práva žalobce na náhradu škody, není přiléhavé ani účelné z tohoto důvodu zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů. Nárok žalobce podle ustálené judikatury nemůže být shledán důvodným.
V posuzované věci bylo v roce 1996 nuceným správcem Realitbanky, a. s., vydáno pod č. 7 rozhodnutí, kterým byly stanoveny podmínky výplaty náhrad za vklady jejích věřitelů. Následně došlo dne 23. 7. 1996 mezi Českou národní bankou a obchodní společností Realitbanka, a. s., k uzavření smlouvy podle ustanovení § 534 obč. zák. o přistoupení k závazku. ČNB se tímto ujednáním zavázala vyplatit vkladatele označeného dlužníka, přičemž tak učinila (obdobně jako nucený správce) s obecnou podmínkou vylučující z okruhu věřitelů osoby se zvláštním vztahem k bance ve smyslu § 19 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Sjednaná dohoda má přitom povahu soukromoprávního úkonu, neboť Česká národní banka při jejím uzavření jednala nad rámec svých veřejnoprávních povinností
z pohledu jejího zákonem vymezeného dohledu nad finančním trhem a bankovními subjekty na něm působícími. Česká národní banka, jednající v daném případě v rovině soukromoprávní, byla proto oprávněna upravit podmínky svého přistoupení k závazku dlužníka a nezahrnout mezi osoby určené k vyplacení vkladů jistý obecně stanovený okruh subjektů (tj. i žalobce).
Nutno je zdůraznit, že právní úprava v rozhodné době (v období zavedení nucené správy) umožňovala v případě neschopnosti banky dostát závazkům vůči svým vkladatelům poskytnutí náhrady za vklady z Fondu pojištění vkladů pouze fyzickým osobám (viz ustanovení § 41a odst. 5 zákona o bankách, ve znění do 31. 8. 1998). Opatření uskutečněné Českou národní bankou v podobě výše uvedené dohody, potažmo předchozí rozhodnutí nuceného správce č. 7, tedy bylo provedeno nad rámec tehdy platné právní regulace, která uspokojení pohledávek z vkladů právnických osob v takové situaci neupravovala. Z žádného předpisu ani ze smlouvy pro stát ani pro Českou národní banku jako soukromoprávní osobu nevyplývala povinnost uspokojit vklad žalobce. Porušení právní povinnosti na straně těchto subjektů nelze v dané věci shledat.
Ve shora naznačených intencích lze dovodit, že žalobce nemůže být se svým nárokem na náhradu tvrzené majetkové škody úspěšný ani podle obecné úpravy občanského zákoníku (§ 420 obč. zák.), ani podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (příp. zákona č. 82/1998 Sb.).
Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. března 2013 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu