28 Cdo 3817/2009
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 70 odst. 3 předpisu č. 109/1964Sb.





28 Cdo 3817/2009



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců:
a) Hlavní město Praha,
se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupen JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18,
b) Městská část Praha 1,
se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupen Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti žalovanému:
Česká republika Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, za něhož jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 70/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009, č. j. 20 Co 376,377/2008-328, takto:



I. Dovolání se
odmítá
.

II. Žalovaný je povinen zaplatit prvnímu žalobci

na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové. Ve vztahu mezi druhým žalobcem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 3. 2008, č. j. 12 C 70/2007-271, kterým bylo určeno, že hlavní město Praha je vlastníkem domu č.p. 977, postaveného na pozemku parc.č. 142, a také pozemku parc.č. 142 v k. ú. N. M., obci P.. Ve vztahu ke druhému z žalobců byl však rozsudkem soudu prvního stupně uvedený žalobní návrh zamítnut. Odvolacím soudem byla dále žalovanému uložena povinnost zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 24.514,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. S. S. Z. V rozsudku odvolací instance bylo rovněž stanoveno, že druhý z žalobců a žalovaný nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel s poukazem na dle jeho mínění relevantní nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/2007, žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, současně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.



Žalobci se k dovolání písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolání žalovaného nebylo vyhověno.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových
,
podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b), § 21a odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Žalovaný dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.


Dovolání není přípustné.



Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Nutno uvést, že Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil, a to v rozsudku ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006. V tomto směru lze tedy v plném rozsahu odkázat na teze a výklady tam uvedené.


S odkazem na žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3396/2007, lze přisvědčit názoru v něm uvedenému, že k odevzdání majetku do trvalého užívání ve smyslu ustanovení § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, mohlo dojít též jednostranným aktem. Ačkoli byla hospodářská smlouva pro nedostatek obligatorní náležitosti spočívající v podpisu nejméně dvou oprávněných osob jednajících za společenskou organizaci neplatná, nebylo za takové situace nezbytné bez dalšího shledat neexistenci práva trvalého užívání. Tento postoj sdílel též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2736/2007, a to z toho důvodu, že opačný závěr by svědčil o striktně formalistickém posuzování právního úkonu, které by s ohledem na specifika zkoumaného případu bylo v rozporu s obecným požadavkem zachování právní jistoty účastníků právních vztahů.



V nyní posuzované věci se však jedná o jedinečné okolnosti případu, které odůvodňují věcnou správnost předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu.



Došlo totiž dopisem ONV v Praze 1 ze dne 22. 11. 1990 k odstoupení od smlouvy o trvalém užívání (uzavřené dne 1. 11. 1976), tedy k právnímu úkonu směřujícímu ke zrušení práva trvalého užívání. Tehdejší správní orgán takto projevil vůli k nabytí práva hospodaření (užívání) předmětných nemovitostí. Nutno zdůraznit, že tak navíc učinil včas, tedy ještě před rozhodným datem 23. 11. 1990, k němuž bylo třeba shledat existenci práva hospodaření na straně příslušného národního výboru (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.). Sporné nemovitosti tudíž ke dni 24. 5. 1991 mohly v souladu se zákonnou právní úpravou přejít do vlastnictví hlavního města Prahy, aniž by tomu bránila překážka jejich trvalého užívání jinou než státní organizací ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.


Jelikož tak byly pro účely přechodu vlastnického práva na obec splněny veškeré podmínky vymezené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., bylo nutno učinit závěr o existenci vlastnického práva k nemovitostem na straně prvního z žalobců.


Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.


První žalobce má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§ 14, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané prvnímu z žalobců činí 6.360,- Kč. Mezi druhým žalobcem a žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne11. listopadu 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu