28 Cdo 381/2010
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 8 předpisu č. 82/1998Sb., § 14 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 381/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. F. N. , zastoupeného Mgr. Lenkou Kolačkovskou, advokátkou se sídlem ve Vinařicích, Šestá 175, proti žalované České republice Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 20/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 24 Co 288/2009-456, takto:

Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 151.410,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem správce daně, Finančního úřadu ve Slaném (dále jen finanční úřad ), při vymáhání nedoložené daňové povinnosti. Žalobce tvrdil, že dne 20. 4. 1999 bylo neznámou osobou u finančního úřadu podáno dodatečné přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc leden 1999 a dne 25. 6. 1999 bylo u téhož správce daně podáno neznámou osobou přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc květen 1999. Dle obou podání byl daňovým subjektem s daňovou povinností žalobce. Finančním úřadem Praha západ byly vůči žalobci jako daňovému subjektu vydány dva platové výměry ohledně daňového penále. Dále mu byla doručena výzva finančního úřadu k zaplacení nedoplatku na dani ve výši 9.097.068,45 Kč. Žalobce daň nezaplatil, takže finanční úřad proti němu jako osobě povinné vede exekuci srážkami ze starobního důchodu. Z výše uvedeného dovozuje žalobce nesprávný úřední postup správce daně ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce totiž fakticky ukončil svou podnikatelskou činnost ke dni 31. 12. 1998, na jeho straně nevzniklo žádné plnění, které by zakládalo daňovou povinnost, daňové přiznání nepodal, ani je nepodepsal, takže daňová povinnost žalobci nevznikla a nebyl dán ani důvod pro vyměření penále.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č. j. 7 C 20/2006-414, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že podpis na dodatečném daňovém přiznání i jeho průvodním dopise je pravým podpisem žalobce, přičemž tato skutečnost vyplynula ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Jiřiny Strakové a koresponduje i s výpovědí žalobce, v níž tento uvedl, že je možné, že daňová přiznání podepsal. Správce daně na základě dodatečného daňového přiznání vyměřil daň a exekuční příkazy se staly pravomocnými a vykonatelnými. Žalobce nepožádal o přezkoumání rozhodnutí o vyměření daně, rozhodnutí správního orgánu nebyla změněna ani zrušena, stejně jako nebylo zjištěno, že by správní orgán postupoval v rozporu s právními předpisy, čímž by se dopustil nesprávného úředního postupu. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by svůj nárok v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil u žalované (žalobce se pouze opakovaně obracel na představitele žalovaného ministerstva a dalších orgánů a institucí, aby se zasadili o obnovu řízení v dané věci, případně aby využili svých pravomocí a prominuli mu povinnost placení daně). V řízení pak nebylo ani prokázáno, že by ze strany finančního úřadu došlo k nezákonnému postupu, když jak přijetí a posouzení daňových přiznání, tak výpočet daně, její vyměření a následně vymáhání byly shledány v souladu s platnými předpisy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2009, č. j. 24 Co 288/2009-456, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, a shledal, že odvolání není důvodné. Žalobce svůj nárok neuplatnil u žalované ve smyslu ust. § 14 citovaného zákona, proti žádnému z údajně nezákonných rozhodnutí nepodal opravný prostředek a žádné z těchto rozhodnutí nebylo zrušeno tak, jak to vyžaduje ust. § 8 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Jde-li o tvrzený nesprávný úřední postup, konstatoval odvolací soud, že tento neshledal. Odkázal na znalecký posudek Mgr. S., jímž bylo prokázáno, že dodatečné daňové přiznání podepsal skutečně žalobce. Nelze tedy pochybovat o tom, že právě žalobce jej skutečně podal. Jestliže žalobce nesouhlasil s postupem správce daně, bylo výlučně na něm, aby proti zmíněnému postupu uplatnil zákonné opravné prostředky. Soud v tomto řízení není oprávněn nařídit obnovu řízení před finančním úřadem. Nebyly tedy splněny ani zákonné předpoklady pro přiznání náhrady škody ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zrekapituloval svá skutková tvrzení a zdůraznil, že mu dle jeho názoru daňová povinnost nevznikla a nebyl dán ani důvod pro uložení penále. Dovolatel se domnívá, že finanční úřad neprokázal, že daň z přidané hodnoty vyměřil oprávněně, přičemž jeho postup nebyl soudy dostatečně přezkoumán. Závěrem pak žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že žalobce v rámci daňového řízení neuplatnil opravné prostředky, které mu poskytoval zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takže daň mu byla na základě jím vlastnoručně podepsaných daňových přiznání vyměřena pravomocně a vykonatelně, a správce daně ji tedy vymáhal důvodně. Nárok na náhradu škody podle ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. tak žalobci nevznikl. Obecné soudy nejsou oprávněny přezkoumávat postup a okolnosti, za nichž byla předmětná rozhodnutí finančním úřadem vydána, neboť to spadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví, a to teprve poté, co byly využity řádné opravné prostředky správního řízení. Nárok na náhradu škody proto žalobci nevznikl ani podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátkou (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, a řada dalších, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ust. § 242 o. s. ř., a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků. Ve svém dovolání se žalobce omezuje na pouhé konstatování, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam; v čem konkrétně tkví otázka, která jej činí takto významným a na niž by měl dovolací soud odpovědět, však nijak nespecifikuje. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud se zcela ztotožňuje s právním hodnocením soudu odvolacího. Tvrdí-li žalobce, že mu daňová povinnost vůbec nevznikla, měl se bránit opravnými prostředky, které mu dává k dispozici daňové řízení. Soud není v řízení o náhradu škody oprávněn věcně přezkoumávat rozhodnutí vydaná v jiných řízeních. V dané věci nemůže být dán nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí vydaná v daňovém řízení nebyla změněna či zrušena (ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v příslušném znění) a žalobce svůj nárok neuplatnil u žalované (ust. § 14 odst. 1 citovaného zákona; jedná se sice o odstranitelný nedostatek, avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá pouze na něm). Stejně tak dovolatel nemá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jelikož nebylo prokázáno, že by se finanční úřad nesprávného úředního postupu dopustil. Jestliže mu byla doručena dovolatelem podepsaná daňová přiznání (a fakt, že se skutečně jednalo o pravé žalobcovy podpisy, byl v řízení prokázán znaleckým posudkem) a on na jejich základě vyměřil daň a uložil dovolateli zaplacení penále, nelze v tom spatřovat nesprávný úřední postup. V tomto řízení není na žalované, aby prokázala, že daň z přidané hodnoty byla vyměřena oprávněně, ale je naopak na žalobci, aby prokázal, že tomu tak nebylo, neboť důkazní břemeno stíhá toho z účastníků řízení, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 865). O škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se navíc nemůže jednat proto, že postup finančního úřadu se odrazil v jím vydaných rozhodnutích. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu