28 Cdo 3781/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 3781/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. P. F. , zastoupeného Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Komořanská 63/42, proti žalované J. S. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o 135.970 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 135/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 28 Co 406/2014-269, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.276,4 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 24 C 135/2010-199, zamítl žalobu na zaplacení shora uvedené částky (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Shledal, že žalobce domáhající se po žalované vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení pozemku, jejž měli dříve v podílovém spoluvlastnictví, neprokázal a přes poučení soudu ani netvrdil, že by jeho bývalé partnerce (žalované) vznikl konkrétní prospěch. Spoluvlastnictví bylo v předcházejícím řízení zrušeno a poměry mezi účastníky vypořádány. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, dle něhož (s ohledem na společné spravování domácnosti účastníků) byly investice do pozemku uskutečněné do konce roku 2008 prováděny se souhlasem žalované, pozdější však nikoliv. Obnos korespondující znalecky určené ceně pozemku, jehož polovinu žalobce vyplatil žalované jako vypořádací podíl, nezahrnoval částku odpovídající zhodnocení pozemku, pročež se jí nemohlo dostat neoprávněného prospěchu. Uplatňované právo mimoto považoval za zčásti promlčené pro uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Nadto nebylo prokázáno reálné technické zhodnocení pozemku, jakož ani skutečnost, že tvrzené náklady hradil žalobce výlučně ze svého. Jelikož obvodní soud neměl za naplněné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a § 454 obč. zák., přistoupil k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce i žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 28 Co 406/2014-269, v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil stran jejich výše, jinak je i v této části potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Při svém rozhodování vyšel městský soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (tedy též z absence zhodnocení pozemku a závěru o nevynaložení předmětných prostředků výlučně z majetku odvolatele) a současně se ztotožnil i s jeho názorem o částečném promlčení práva. S ohledem na poznané a za nezbytného přihlédnutí k okolnosti, že spolu účastníci několik let žili ve společné domácnosti (z čehož mimo jiné pramení i úsudky o jejich spoluúčasti na financování investic), posoudil odvolací soud dané skutečnosti jako hospodaření ve smyslu § 139 obč. zák., dle něhož jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně a rozhodují o ní dle velikosti svých podílů. Požaduje-li pak žalobce vyplacení sporné částky poté, co byly vztahy mezi účastníky vyrovnány na základě rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví, fakticky se domáhá nepřípustného přezkumu pravomocného rozsudku, jenž je ovšem pro soud v nynějším řízení závazný (srov. § 159 a § 135 o. s. ř.). Podíleli-li se na financování tvrzených investic účastníci nerovnoměrně, měla se taková okolnost projevit již ve vzpomínaném řízení.

Rozsudek městského soudu napadl žalobce dovoláním, v němž v rámci podrobné rekapitulace dosavadního řízení před soudy nižších stupňů shrnuje skutkový děj ze svého pohledu a brojí proti závěru soudů o neexistenci bezdůvodného obohacení na straně žalované. Má za to, že vyplacený vypořádací podíl zahrnoval částku, o níž se spoluvlastněný pozemek zhodnotil, avšak toliko z iniciativy a prostředků žalobce. Za nesprávný považuje postup odvolacího soudu, jenž aplikoval § 139 obč. zák., aniž by předtím žalobce o takové možnosti poučil ve smyslu § 118a o. s. ř. Nalézacím soudům stejně tak vytýká, že se přes jeho požadavek dostatečně nezabývaly rozporem vznesení námitky promlčení, jakož i tvrzení žalované ohledně souhlasu s prováděnými investicemi s dobrými mravy. Rovněž aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby považuje za nepřípadnou, kvalifikoval-li odvolací soud daný skutkový stav jako hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 obč. zák. S ohledem na řečené navrhuje zrušení rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude jeho žalobě plně vyhověno.

K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalovaná, upozorňujíc na absenci konkrétního vymezení jeho přípustnosti a dále na skutečnost, že jím žalobce brojí pouze proti skutkovým zjištěním, z nichž rozhodnutí odvolacího soudu vychází, což ale nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Uvedené dle ní vypovídá o zjevném nepochopení institutu dovolání žalobcem, pročež navrhuje jeho podání pro nepřípustnost odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho náležitostmi.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu řečeného vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti viz § 241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).

Nastíněným požadavkům žalobce ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového hlediska) nedostál, neboť v jediné zmínce, jež by mohla být s vymezením přípustnosti spojována, pouze uvedl, že ze strany odvolacího soudu došlo k aplikaci hmotného i procesního práva odchylně od ustálené rozhodovací praxe, resp. byla řešena dosud nejudikovaná otázka. Nikterak ovšem již nerozvádí, o jakou problematiku, jíž se doposud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nevěnoval, by se mělo jednat, a ani nepoukazuje na konkrétní judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž by se měl odvolací soud při posouzení věci odchýlit. Žalobce svůj úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení ve prospěch žalované odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (zejména rozporuje závěry ohledně souhlasu žalované s investicemi do předmětu spoluvlastnictví, míru zhodnocení pozemku, dále pak hospodaření se společnými finančními prostředky účastníků v době, kdy žili v jedné domácnosti, jakož i její samotné trvání, úsudek o povaze pořízených věcí a jejich vlivu na hodnotu pozemku, či tvrdí, že předmětné výdaje hradil výlučně ze svého). Zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména § 241a a § 242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015).

Na splnění popsané povinnosti pak nelze usuzovat ani z obrany žalobce, prostřednictvím níž kritizuje postup odvolacího soudu, od kterého se mu nedostalo patřičného poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť v tomto směru namítá tzv. jinou vadu řízení. K takovým, jakož i zmatečnostním vadám řízení, ovšem Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), a ony samy způsobilým dovolacím důvodem být nemohou, pročež také jejich prostřednictvím nemůže být založena přípustnost dovolání (blíže srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1165/2015, či ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4914/2015). Obdobného charakteru jsou pak argumenty dovolatele ohledně nedostatečné pozornosti věnované ze strany soudu námitkám rozporu jednání žalované (jejího tvrzení a vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy, neuvádí-li, který z aspektů jmenovaných v § 237 o. s. ř. má ve vztahu k řečenému za naplněný.

Byl-li nárok žalobce soudy zamítnut již pro neprokázání skutečností, že předmětné prostředky vynaložil výlučně ze svého a dotčený pozemek vskutku zhodnotil, a na straně žalované i z tohoto důvodu nemohlo dojít k získání prospěchu, jež by byla povinna vrátit jako bezdůvodné obohacení, či z titulu vyrovnání poměrů spoluvlastníků, nemůže přípustnost dovolání založit ani nesouhlas žalobce vztahující se k posouzení eventuálního promlčení jím uplatňovaného práva, neboť ani zcela korektní posouzení běhu promlčecí doby by s ohledem na předchozí negativní závěr o vzniku nároku (viz výše) výsledné rozhodnutí sporu zvrátit nemohlo.

Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 6.540 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.276,4 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 3. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu