28 Cdo 378/2002
Datum rozhodnutí: 04.06.2002
Dotčené předpisy: § 238 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000




28 Cdo 378/2002

28 Cdo 379/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. F. proti žalovanému Zemědělskému družstvu D., o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod. sp.zn. 7 C 1317/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5.4.2001, čj. 27 Co 72/2001-185, ve znění doplňujícího a opravného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.9.2001, čj. 27 Co 72/2001-200, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení 2.269 Kč k rukám jeho právního zástupce advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 8.11.2000, čj. 7 C 1317/93-162, mj. ve výroku pod bodem II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobci jeden párový postřikovač Palava v hodnotě 40.000 Kč a jeden traktorový vlek v hodnotě 50.000 Kč, ve výroku pod bodem III. uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku 132.396 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení z částky 216.421 Kč, ve výroku pod bodem IV. zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobci částku ve výši 60.000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení z částky 60.000 Kč, ve výroku pod bodem V. zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uhradit žalobci částku ve výši 4.844 Kč, a ve výrocích pod body VI., VII., a VIII. rozhodl o nákladech řízení.

Na základě odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu co do částky 90.000 Kč zamítl; ve výroku III. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 31.320 Kč s příslušenstvím, co do částky 87.576 Kč s příslušenstvím zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu jej vrátil k dalšímu řízení, a co do částky 13.500 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 15.000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, jinak jej potvrdil; ve výrocích IV., VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně v otázce posouzení oprávněnosti nároku žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob a včasnosti jeho uplatnění nároku podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Odlišně posoudil nárok žalobce na náhradu za elektrickou přípojku se zavlažovací soupravou. Dospěl k závěru, že tento nárok není opodstatněný, protože se jedná o stavbu, nikoli o mrtvý inventář. Důvodnou shledal odvolací soud i námitku žalobce ohledně náhrady za dekly a rohože na pařeništní okna, neboť jde o samostatné věci, a proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 15.000 Kč s příslušenstvím. Nárok na náhradu živého inventáře považoval za oprávněný, avšak stanovení jeho výše a poskytnuté náhrady považoval za nedostatečně zjištěné; vyslovil, že pro nedostatek důvodů nelze tento závěr přezkoumat , a proto rozsudek soudu prvního stupně věc v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včas podaným dovoláním v části, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že potvrdil povinnost žalovaného povinnost zaplatit žalobci částku 13.500 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, a dále v části, kterou změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému zaplatit částku 15.000 Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nevzal v úvahu zejména skutečnost, že se jedná o dva nároky, které jsou tvořeny: a) restituční částí podle zákona o půdě ve výši 132.737 Kč, a b) transformační částí ve výši 268.626 Kč, jež byla stanovena podle ustanovení § 17 zákona č. 42/1992 Sb. Oba tyto nároky zahrnuté v souladu s ustanovením § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. jako základní podíl oprávněné osoby na majetku družstva byl a je po celou dobu sporu žalovaný ochoten plnit a toto plnění již i písemně žalobce převzal, dokonce ve vyšší hodnotě než byla původně přiznaná a podepsaná hodnota (s výhradou pouze u zvířat). Žalovaný však poukazuje na to, že částka 13.500 Kč za pařeništní substrát je zahrnuta do ohodnocení pařeniště, tedy že součástí pařeniště je i půda, ve které jsou výpěstky pěstovány; jde podle něho o obdobnou situaci, jako kdyby se zvlášť oceňovala zahrada a zvlášť půda na zahradě. Stejná situace je i v ocenění pařeništních oken, deklů a rohoží v částce 15.000 Kč, neboť bez oken a dalších částí by pařeniště tvořila jen díra do země se základem a nebylo by možné ji ocenit tak, jak bylo oceněno pařeniště. Pokud jde o úroky z prodlení poukazuje žalovaný na rozhodnutí jiného senátu téhož odvolacího soudu, který rozhodl v obdobném případě o zamítnutí úroků z prodlení, neboť forma vydání podílu z transformace (a tento podíl je skutečně transformačním podílem ode dne kdy družstvo bylo přeměněno na nové podle transformačního zákona) není v transformačním zákoně stanovena výlučně v peněžitém plnění. Povinná osoba není v prodlení s plněním přisouzené částky ani v době vydání rozhodnutí, které jí ukládá peněžité plnění, neboť prodlení nastává teprve marným uplynutím lhůty k plnění, stanoveným pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu. Dovolatel konstatoval, že podle něj je řízení u odvolacího soudu postiženo tak závažnou vadou, že měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; ta pak spočívala v tom, že odvolací soud neposuzoval případ vcelku, vytrhával jednotlivé věci ze souvislosti a nemohl tak dojít ke spravedlivému posouzení skutečných nároků a skutečných plnění, jak bylo vyčísleno a předáno soudu prvého i druhého stupně. Žalovaný dodal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.

Žalobce se k dovolání vyjádřil, že je nepovažuje za přípustné. Dovolání je podle jeho názoru přípustné pouze proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což v daném případě bylo splněno pouze u bodu IV. výroku rozsudku soudu prvého stupně, a není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč. Navrhl proto zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen OSŘ ).

Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, nelze je však věcně projednat.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 až § 239 odst. 2 OSŘ. Jejich aplikace však nepřichází v dané věci v úvahu, protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (ohledně částky 13.500 Kč s příslušenstvím), který ve věci rozhodoval jen jednou, odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání, a žalobce nenavrhl v průběhu odvolacího řízení, aby dovolání bylo připuštěno.

V důsledku nepřípustnosti dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu dochází v dovolacím řízení ke štěpení napadených výroků. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 15.000 Kč s příslušenstvím je pak rovněž nepřípustné, neboť jde o věc, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. ( § 238 odst. 2, písm. a) OSŘ). Dovolací soud rovněž neshledal, že by v řízení došlo k vadám řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, jejichž existence by vedla k závěru o přípustnosti dovolání, a dovolatel ani existenci takových vad netvrdil.



Protože tedy dovolací soud neshledal žádný z důvodů přípustnosti dovolání, podle § 243b odst. 4 a § 118 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaný procesně zavinil, že řízení muselo být odmítnuto, takže nárok na náhradu dovolacího řízení náleží žalobci (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 OSŘ- per analogiam). Náklady řízení vynaložené žalobcem spočívají v odměně za právní zastoupení za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání), podle § 8 písm.a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Sazba odměny při jednom úkonu činí polovinu z částky 8.775 Kč; tato částka je pak snížena opět o polovinu v důsledku toho, že dovolání bylo odmítnuto (§ 14, § 15, § 18 téže vyhlášky). K výsledné odměně v částce 2.194 Kč je připočten paušální poplatek ve výši 75 Kč, stanovený v § 13 odst. 3 advokátního tarifu, takže celkové náklady řízení žalobce činí 2.269 Kč..

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. června 2002

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu