28 Cdo 3772/2009
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: čl. 4 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb., § 9 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3772/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalované JUDr. Jarmile Týčové, advokátce v Rosicích u Brna, Nad Nádražím 775, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Vladislav v likvidaci, se sídlem ve Vladislavi, o uložení povinnosti protokolárně předat nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 168/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2009, č. j. 54 Co 124/2009-186, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným (I.) byl potvrzen ve výroku II. a III. rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 C 168/2006-155, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost předat žalobci nemovitosti nacházející se v k. ú. S. na M., obci S., a dále předat, sepsat a podepsat v této souvislosti písemný protokol. Tento dokument měl podle navrhovaného znění žalobního petitu obsahovat minimálně seznam předávaných nemovitostí, datum předání, označení subjektu, který nemovitosti předává, včetně označení osoby jednající za předávající subjekt, a subjektu, který nemovitosti přejímá, včetně označení osoby jednající za přejímající subjekt, a uvedení stavu, v jakém se předávané nemovitosti ke dni předání nacházejí. Odvolacím soudem bylo dále (II.) odmítnuto odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby ve smyslu jejího rozšíření navrženého tak, že se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zajistit částku 11.330.000,- Kč, která byla jako rezerva vyčleněna v transformačním projektu úpadce Zemědělského družstva Vladislav v likvidaci. Odvolací instancí bylo rovněž (III.) stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nesvědčí žádný právní důvod, na základě něhož by se mohl oprávněně domáhat protokolárního předání nemovitostí, k nimž v minulosti pozbyl užívacího práva, ale které však převzal již v roce 1992 a od té doby je také znovu užívá. Z uvedených skutečností dovodila odvolací instance rovněž nesoulad žalobcova návrhu s účelem občanského soudního řízení, kterým je především spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení. Uplatněný nárok žalobce nebylo totiž podle názoru odvolacího soudu možno dovodit ani výkladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákona o půdě ), když tento povinnost protokolárního předání nemovitostí nestanovil. Pokud jde o odmítnutí odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým nebylo připuštěno rozšíření žaloby, pak tento závěr odůvodnila odvolací instance na základě ustanovení § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle něhož platí, že proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu, není odvolání přípustné. V tomto směru bylo odvolacím soudem uzavřeno, že ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žalobního návrhu bylo učiněno součástí rozsudku, zachovává si charakter usnesení, a citované ustanovení zákona na něj tedy bezpochyby dopadá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku, zda je oprávněným požadavek, aby k předání (vrácení) nemovitostí osobou povinnou oprávněné osobě (původnímu vlastníkovi) podle zákona č. 229/1991 Sb. došlo formou sepsání předávacího protokolu o předání vrácených nemovitostí. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že v situaci, kdy k odnětí užívacího práva žalobce došlo mimo jiné taktéž protokolárně, je v duchu principu reciprocity a rovnosti před zákonem nutné dovodit, že i vrácení takto odňatých nemovitostí má být realizováno analogicky, a to formou sepsání předávacího protokolu. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dále ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.

Nejvyšší soud v tomto směru ve shodě se závěry nižších instancí konstatuje, že v dané věci právní úprava skutečně nevytvořila zákonný podklad pro to, aby mohl být žalobcův návrh shledán důvodným.

Jak plyne již z článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Zákon č. 229/1991 Sb., tj. zákon o půdě, však ve svých ustanoveních povinnost k protokolárnímu předání nemovitostí neobsahuje; odvolací soud zde správně poukázal na absenci takové úpravy v jinak relevantních ustanoveních § 9, § 22 a § 23 zákona. Bez výslovného zakotvení takové povinnosti v zákoně tudíž není možné se soudní cestou úspěšně domáhat jejího uložení. Žalobce proto s uplatněným nárokem nemohl uspět.

Navíc lze rovněž přisvědčit názoru odvolacího soudu, že by v této věci ani nemohl být naplněn účel občanského soudního řízení, kterým je ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř. zejména zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Jelikož však v daném případě nebylo možno dovodit porušení nebo nesplnění předmětné povinnosti, když zákon sám takovou vůbec neukládá, nelze usuzovat na oprávněnost nároku žalobce. Ten by snad mohl tvrzený nárok opírat o stav, při němž by o předání nemovitostí či rozsahu jejich užívání vznikly pochybnosti. Realita je však taková, že žalobci byly nemovitosti vydány v roce 1992 a žádná naznačená okolnost jejich užívání prokazatelně nebrání.

Pokud jde o podání dovolání do výroku II. odvolacího soudu, pak je třeba odkázat vedle § 239 o. s. ř. a contrario i na konstantní judikaturu, z poslední doby například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005. I v něm dovolací soud dospěl k závěru, že proti usnesení, jímž odvolací soud odmítá odvolání (lhostejno, z jakých příčin), není dovolání přípustné, jelikož nejde o měnící ani o potvrzující rozhodnutí odvolací instance. Přestože bylo odmítnutí odvolání učiněno součástí rozsudku, nemění to nic na jeho charakteru usnesení, a proto lze uvedený závěr vztáhnout i na posuzovanou věc.

Ze všech výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu