28 Cdo 3771/2013
Datum rozhodnutí: 17.03.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 3771/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce F. J., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Josefem Kubíkem, advokátem se sídlem Klatovy III, Bezručova 389, o zaplacení částky 456.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 221/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 10 Co 103/2013-128, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 456.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za protiprávní zabrání pozemku ve vlastnictví žalobce tím, že na něj v době kdy vlastnil sousední nemovitosti, navezl zeminu a vysadil stromy a keře. Za narušení svého vlastnického práva požaduje úhradu ve výši 19.000,- Kč měsíčně, celkově za dobu od 23. 8. 2009 do 22. 8. 2011 tedy 456.000,- Kč. V průběhu řízení pak žalobce požádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2012, č.j. 23 C 221/2011-45, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2012, č.j. 13 Co 532/2012-73, byl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů zamítnut.
Žalovaný uvedl, že byl vlastníkem pozemků sousedících s pozemkem žalobce do 26. 1. 2009, kdy nastaly účinky zápisu vlastnického práva M. D., které žalovaný své sousedící pozemky prodal.
Okresní soud Plzeň-město, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, č.j. 23 C 221/2011-89, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 48.657,60 Kč. Uvedl, že ve stejné věci bylo již rozhodnuto v jiných řízeních. Dále konstatoval, že žalovaný není ani osobou povinnou k vyklizení pozemku, neboť vlastníkem sousedních pozemků již není.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č.j. 10 Co 103/2013 128, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil, a částečně řízení zastavil. Dále odvolací soud změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci uložit povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 32.257,60 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve stejné věci bylo rozhodnuto v jiných řízeních, jen pokud jde o období od 1. 10. 2009 do 31. 3. 2010. V uvedeném směru je rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávné, neboť překážka věci rozsouzené ve smyslu § 159a o.s.ř. bránila projednání nároku žalobce jen v rozsahu výše uvedeného období. Navíc měl v tomto rozsahu řízení soud prvního stupně zastavit, nikoliv žalobu zamítnout. Dále se proto odvolací soud zabýval nárokem žalobce za období od 23. 8. 2009 do 30. 9. 2009 a od 1. 4. 2010 do 22. 8. 2011 a v tomto rozsahu žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný pozemek žalobce v rozhodném období neužíval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítl:
a. s ohledem na majetkové poměry a složitost věci soudy obou stupňů pochybily, pokud nevyhověly návrhu žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.
b. žalobce se domnívá, že jeho nárok není nárokem z bezdůvodného obohacení, nýbrž náhrady škody za zábor pozemku.
c. za situace, kdy žalobce nebyl řádně právně zastoupen a žalovaný dosud nevyklidil žalobcův pozemek, není spravedlivé přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, byť v řízení uspěl.
d. soudy obou stupňů nepoučily žalobce o tom, že své nároky má uplatnit jiným způsobem a navíc nepřihlížely ke všem tvrzením žalobce.
e. rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo právo žalobce na majetek, neboť jeho pozemek dosud nebyl žalovaným vyklizen a v řízení nebylo ani ohodnoceno, jaké škody a nemajetková újma nevyklizením pozemku vznikly.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, kterou bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.
Jde-li o námitku, jíž dovolatel nastoluje otázku, zda měl nárok na ustanovení advokáta v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem (sub a/), směřuje tato proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2012, č.j. 13 Co 532/2012-73, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 6. 2012, č.j. 23 C 221/2011-45, kterým byl zamítnutý návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů (č.l. 41). Nejedná se tedy o námitku, která by nastolovala otázku, na jejímž vyřešení rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č.j. 10 Co 103/2013-128, závisí. Zkoumána námitka proto přípustnost dovolání žalobce založit nemůže.
Pokud dovolatel tvrdí, že jeho nárok neměl být právně posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nárok na náhradu škody (sub b/), dovolací soud uvádí, že v obecné rovině se lze domáhat náhrady škody za porušení právní povinnosti, což může být i nevyklizení pozemku ve vlastnictví třetí osoby. V souzené věci však žalobce vznik škody netvrdil, naopak se domáhal finančních částek za neoprávněný zábor svého pozemku a tedy vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu. Ani otázka právního posouzení nároku proto nemůže založit přípustnost dovolání, neboť soudy nárok žalobce posoudily v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž neoprávněným užíváním cizí věci se uživatel věci bezdůvodně obohacuje na úkor jejího vlastníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009).
Pokud jde o námitku žalobce, jíž napadá přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému (sub c/), směřuje tato proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 32.257,60 Kč. Uvedená námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a současně se nejedná o řízení, na které by se uvedené omezení nevztahovalo (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že zkoumána námitka dovolatele nesměřuje proti výroku odvolacího soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v ní nenamítá, že by mu měla být přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, nýbrž že by žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Namítá-li dovolatel, že nebyl poučen o tom, že své nároky má uplatnit jiným způsobem (sub d/), nemůže jeho námitka přípustnost dovolání založit již proto, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je povinností soudů poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, nikoliv však o hmotném právu; není tedy obsahem poučovací povinnosti poskytovat návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009). Uvádí-li dovolatel, že soudy nepřihlížely ke všem jeho tvrzením, nenastoluje žádnou právní otázku, když ani není zřejmé, ke kterým jeho tvrzením soudy nepřihlédly a jaký dopad by měla mít tato skutečnost na právní posouzení věci odvolacím soudem.
Jde-li o námitku dovolatele, že nebyla ohodnocena škoda, či nemajetková újma, která nevyklizením jeho pozemku vznikla (sub e/), dovolací soud uvádí, že žalobce vznik škody či nemajetkové újmy netvrdil. Podle obsahu svých podání se totiž žalobce domáhal nikoliv náhrady škody, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení za užívání svého pozemku žalovaným bez právního důvodu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího soudu neuspěl a žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. března 2014

JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu