28 Cdo 3771/2009
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 120 odst. 1 obč. zák.





28

Cdo 3771/2009



ROZSUDEK




Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce
obce Prosenická Lhota,
se sídlem v Sedlčanech, Prosenická Lhota 20, zastoupeného JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalovanému
Z. B.,
zastoupenému JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem v Dobříši, Pleskotova 1698, adresa pro doručování Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 177/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 25 Co 17/2009-253, se

v celém rozsahu
zrušuje
a věc se tomuto soudu
vrací
k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2006, č. j. 14 C 177/2006-54, a to tak, že žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem objektu č.p. 44, postaveného na stavebním pozemku parc.č. 137/3 (zastavěná plocha) v k.ú. a obci P. L., se zamítá. Ve výroku II. nebylo odvolacím soudem žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. pak odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 61.054,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky JUDr. H. K.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako důvody dovolání označil vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.


Dovolání je přípustné.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, což dopadá i na posuzovaný případ.


Dovolání je důvodné.



Nejvyšší soud již v dané věci právní názor vyslovil
, a to v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č.j. 28 Cdo 5256/2007-222. V tomto směru lze tedy v plném rozsahu odkázat na teze a výklady tam uvedené. Neřídil-li se odvolací soud důsledně pokyny Nejvyššího soudu, ač byl ze zákona vázán jeho právním názorem, dopustil se tak závažného procesního pochybení.


Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. platí, že součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila
.


V této souvislosti je zajisté třeba vycházet (z hlediska konstantní judikatury) např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/1998, v němž byl učiněn závěr, že
součást věci se stává samostatnou věcí faktickým oddělením od věci hlavní.
V daném případě se z hlediska faktické stránky věci předmětná stavba samostatným objektem spíše postupně stávala, zejména v důsledku stavebních úprav provedených v letech 1993 až 1996. Na jejich základě byla sporná nemovitost zcela způsobilá k samostatnému užívání. Jednalo se o vybudování odděleného vchodu do tohoto společenského sálu a jeho vlastní sociální zařízení. V tomto směru lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, dle kterého je

reálné rozdělení stavby možné tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí např. rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem. Stavbu lze reálně dělit jen vertikálně - k čemuž v posuzované věci nepochybně došlo. V roce 1999 bylo stavbě formálně přiděleno samostatné číslo popisné. Nicméně je třeba rovněž připomenout, že předmětná nemovitost v žádném z vlastnických převodů, uskutečněných na základě příslušných kupních smluv, výslovně nefigurovala, přičemž
nelze dovodit, že by byla převáděna jako součást ostatních nemovitostí.


V daném případě se však navíc jedná o specifické a jedinečné
okolnosti případu
. Obec spornou nemovitost (sál v kulturním domě, na rozdíl od vedlejší prodejny Jednoty pod č.p. 37) dlouhodobě užívala včetně údržby a provádění oprav.
Funkční stránka oddělení vlastnictví tedy byla naplněna již podstatně dříve.
Dělo se tak od začátku 80. let; do nemovitosti byly vloženy investice, které ji ze strany obce zhodnocovaly. Nelze tak odhlédnout od zásady
právní jistoty
ve vlastnických vztazích; po dlouhou dobu ostatně nebylo vlastnictví obce zpochybňováno.


S ohledem na výše uvedené tudíž Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud, jestliže v rámci zamítnutí žaloby nepřiznal žalobci vlastnické právo ke spornému objektu č. p. 44,
nevyřešil věc správně po právní stránce
. Navíc dovolací soud odvolacímu soudu
připomíná jeho vázanost právním názorem vysloveným již v předešlém rozsudku Nejvyššího soudu v této věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy byl naplněn a Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 a § 226 o. s. ř., se rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 11. listopadu 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu