28 Cdo 3767/2011
Datum rozhodnutí: 12.02.2013
Dotčené předpisy: § 20 předpisu č. 229/1991Sb., § 243f předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3767/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele J. K., J., zastoupeného JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí č. 60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 8. 2001, sp. zn. 12Co 586/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5C 181/99 (žalobců: 1. F. S., N. n. O., 2. A. B., N. n. O., 3. J. S., P., 4. V. D., P., 5. J. K., N. n. O., J., 6. F. K., P., 7. J. K., P., 8. D. R., J ., a 9. M. B., N. n. O., zastoupených JUDr. Alenou Javůrkovou, advokátkou, 675 71 Náměšť nad Oslavou, Masarykovo náměstí 60, a 10. A. V. , J., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci), Jinošov, okres Třebíč, o zaplacení žalobci F. S. 113.538,- Kč, žalobci A. B. 115.166,- Kč, žalobci J. S. 257.904,- Kč, žalobci V. D. 235.444,- Kč, žalobci J. K. 330.088,- Kč, žalobci F. K. 114.998,- Kč, žalobkyni J. K. 114.997,- Kč, žalobci A. V. 126.216,- Kč, žalobci D. R. 18.908,- Kč a žalobkyni M. B. 83.011,- Kč, takto:

I. Dovolání dovolatele J. K. s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců A. B., J. S., V. D. a J. K., podané u soudu 22. 1. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1999, č. j. 5C 59/99-64. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo uloženo žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) zaplatit žalobci A. B. 115.166,- Kč, žalobci J. S. 257.904,- Kč, žalobci V. D. 235.444,- Kč a žalobci J. K. 330.088,- Kč; bylo také rozhodnuto, že se žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) nepřiznává náhrada nákladů řízení. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 29. 6. 1999, č. j. 5C 428/99-15, byla zamítnuta žaloba žalobce F. S., domáhajícího se, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit mu 113.538,- Kč; žalovanému družstvu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Následujícím rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, byla zamítnuta žaloba žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B., domáhajících se, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) bylo uloženo zaplatit žalobci F. K. 114.998,- Kč, žalobkyni J. K. 114.997,- Kč, žalobci A. V. 126.216,- Kč, žalobci D. R. 18.908,- Kč a žalobkyni M. B. 83.011,- Kč; žalovanému Zemědělskému družstvu Jinošov (v likvidaci) nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

O odvolání žalobce F. S. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 29. 6. 1999, č. j. 5C 428/99-15, dále o odvolání žalobců A. B., J. S., V. D. a J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1999, č. j. 58/99-64, a o odvolání žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B. i žalovaného Zemědělského družstva Jinošov (v likvidaci) proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, bylo rozhodnuto (po spojení těchto odvoláních ke společnému projednání Krajským soudem Brno) rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 8. 2001, sp. zn. 12Co 586/99.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal uváděné rozsudky soudu prvního stupně v rozsahu odvolání, podaných uvedenými dovolateli, a po dílčím doplnění dokazování obsahem rejstříkového spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. RgDr 2216 a obsahem dohod o poskytnutí částečné náhrady živého a mrtvého inventáře ze 14. 12. 1992 a z 18. 6. 1992 (registrovaných bývalým Státním notářstvím v Třebíči pod sp. zn. Re 59/12 a Re 36/92) dospěl k závěru, že odvolání uvedených dovolatelů nejsou důvodná.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě jím provedených zjištění pokládal za doložené tyto závěry:

Ohledně žalobce F. S. měl za to, že pokud otci tohoto žalobce vůči žalovanému družstvu nevznikla právně relevantním způsobem pohledávka z transformace podle transformačního projektu, nemohla být žádná pohledávka žalobci F. S. jeho otcem postoupena smlouvou o postoupení pohledávky.

Ohledně nároků, uplatněných žalobci A. B., J. S., V. D. a J. K., pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že žádný z těchto žalobců není původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře a zásob, uvedených v jejich žalobách, přičemž tyto nároky nebyly projednány v řízení o dědictví po zemřelých původních vlastnících živého a mrtvého inventáře i zásob; u nároku žalobce V. D. pak soud prvního stupně zjistil, že původní vlastnice (V. V.) inventáře i zásob ještě žije, ale pohledávka postoupením vůči V. D. nikdy nevznikla.

Co se týká nároků žalobců F. K., J. K., A. V., D. R. a M. B. soud prvního stupně vycházel z toho, že ze strany těchto žalobců nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by do 31. 3. 1993 uplatnili u žalovaného družstva (v likvidaci) nárok na vydání živého a mrtvého inventáře i zásob. Pokud pak tuto žalobci poukazovali na ustanovení zákona č. 42/1992 Sb., měl soud prvního stupně za doloženo, že k transformaci Jednotného zemědělského družstva Jinošov nedošlo, takže těmto žalobcům nemohl vzniknout nárok na vydání majetkového podílu .

Ohledně žalobců F. S., F. K., J. K., A. B., V. D. a M. B. zjistil soud prvního stupně, že nesplňují zákonnou podmínku stanovenou v § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), že totiž nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře i zásob má původní vlastník (a pokud již zemřel, pak další oprávněná osoba uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) pouze v případě, že provozuje zemědělskou (lesní) výrobu a k zajištění provozu této výroby má požadovaný inventář a zásoby sloužit. Žalobci A. V., J. S. a D. R. sice část pozemků, které jim byly vydány, obhospodařují, ale jedná se o velmi malé výměry pozemků, takže jejich obhospodařování nevede k výdělečné činnosti uvedených žalobců, ale pouze k zajištění některých potřeb rodiny; další pozemky k provozování zemědělské činnosti jen pronajímají. Žalobce J. K. nesporně zemědělskou výrobu jako výdělečnou činnost provozuje , uváděl soud prvního stupně.

Z těchto uvedených zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vycházel.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že pokud žalobci ve svých žalobách uplatňovali nároky na vydání majetkových podílů ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech), je základním předpokladem úspěšného uplatnění nároku na vydání majetkového podílu, aby k transformaci družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. vůbec došlo, aby byl schválen transformační projekt (§ 10 zákona č. 42/1992 Sb.); teprve na základě schváleného transformačního projektu družstvo vypočte majetkové podíly a oprávněná osoba se může domáhat jejich vydání. V daném případě se však nejedná (konstatoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně) o subjekty vzešlé z transformačního procesu podle zákona č. 42/1992 Sb. Pokud ovšem v daném případě nedošlo k transformaci zemědělského družstva, nemohl nikomu vzniknout ve vztahu k takovému subjektu nárok na vypořádání majetkového podílu a z tohoto zákona nemohla vzniknout nikomu pohledávka vůči netransformovanému subjektu.

Odvolací soud dále dovozoval, že pro všechny uvedenými žalobci uplatněné nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby je pak třeba mít na zřeteli, že žalované Zemědělské družstvo Jinošov (v likvidaci) není povinnou osobou k poskytnutí náhrady podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), neboť u tohoto družstva nejde o právnickou osobu, která by v daném případě živý a mrtvý inventář i zásoby od původního vlastníka převzala, a nejde také u žalovaného družstva o právního nástupce takové právní osoby. Takovou právnickou osobou tu bylo Jednotné zemědělské družstvo Jinošov, které bylo zapsáno do obchodního rejstříku již v roce 1953 a zapsáno tam dosud je. V tomto soudním řízení pak nebylo doloženo, že by u žalovaného Zemědělského družstva Jinošov (v likvidaci) šlo o právního nástupce právnické osoby, která převzala živý a mrtvý inventář i zásoby od původního vlastníka. Odvolací soud poukazoval na to, že z registračního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. RegDr 2216 vyplývá, že členská schůze Jednotného zemědělského družstva Jinošov neurčila, jak se toto družstvo rozdělí a jak se rozdělí jeho majetek a závazky, když totiž usnesením členské schůze uvedeného Jednotného zemědělského družstva z 30. 11. 1990 bylo pouze uloženo představenstvu družstva připravit členskou schůzi rozdělovaného družstva k rozdělení majetku a závazků, ale k tomu již nedošlo.

Odvolací soud tedy ve svém výsledném právním závěru měl za to, že nárok žalobců uplatněný v daném případě není důvodný jak po linii transformačního zákona, tak i z hlediska zákona o půdě, a proto jsou přezkoumávané rozsudky soudu prvního stupně, pokud jimi byly žaloby žalobců v plném rozsahu zamítnuty . Byly proto rozsudky Okresního soudu v Třebíči z 29. 9. 1999, č. j. 5C 428/99-15, z 1. 7. 1999, č. j. 5C 181/99-20, a ze 16. 11. 1999, č. j. 5C 59/99-64, odvolacím soudem potvrzeny podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, včetně výroků i nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 1. 2002 doručen advokátce, která žalobce J. K. v řízení zastupovala a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 6. 3. 2002 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel J. K. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 8. 2001 (sp. zn. 12Co 586/99 Krajského soudu v Brně) a aby také byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze 16. 11. 1991, č. j. 5C 59/99-64, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Uvedený dovolatel uváděl především, že původním vlastníkem živého a mrtvého inventáře i zásob byla jeho matka, ale jím uplatněný předmětný nárok nebyl po její smrti projednán v řízení o dědictví po zemřelé původní vlastnici. V dovolání dovolatele bylo uvedeno, že J. K. požádal Okresní soud v Třebíči o znovuotevření dědického řízení a uplatní v něm projednání i žalované částky ve výši 330.088,- Kč; jakmile soud o dědictví rozhodne, bude dovolání v tomto smyslu doplněno .

Dále dovolatel uváděl, že dokládá spolu s dovoláním kopií osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků, provozujících zemědělskou výrobu, vydaného Městským úřadem v Náměšti nad Oslavou ze 6. 4. 1993, č. j. Výst.-69-SP-Bar, že J. K. provádí zemědělskou výrobu.

Dovolatel nepokládá za správný názor odvolacího soudu o tom, že dosud nedošlo k majetkovému rozdělení jednotného zemědělského družstva Jinošov na dva nové subjekty a že veškerý majetek je stále soustředěn v tomto JZD (v likvidaci). Dovolatel naproti tomu uvádí, že k rozdělení majetku JZD Jinošov skutečně došlo, vznikly dva nové subjekty: Zemědělské družstvo Ocmanice a Zemědělské družstvo Jinošov (toho času v konkurzu); oběma těmto subjektům byl rozdělen majetek JZD Jinošov v poměru 56% a 44% a na takto rozděleném majetku byly oba subjekty zapsány do podnikového rejstříku . Dovolatel dodával, že tyto uvedené subjekty na rozděleném majetku hospodařily a hospodaří a vydávaly i oprávněným osobám restituční podíly ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Dovolateli J. K. byla vydána pouze část restitučních podílů a co do zbytku byla z jeho strany podána žaloba k Okresnímu soudu v Třebíči. Dovolatel J. K. poukazoval i na to, že dne 30. 11. 1990 členská schůze JZD Jinošov se usnesla na tom, že zruší JZD Jinošov bez likvidace rozdělením ve smyslu ustanovení § 7 a § 9 zákona č. 162/1992, o zemědělském družstevnictví, ke dni zapsání nástupnických družstev do podnikového rejstříku . Dovolatel poukazoval rovněž na to, že dne 21. 12. 1990 schválila členská schůze JZD Jinošov všechny návrhy delimitační komise na rozdělení majetku a členů rozdělovaného JZD Jinošov . Zemědělské družstvo Jinošov (nyní v likvidaci) bylo zapsáno do podnikového rejstříku k 1. 1. 1991.

Podle názoru dovolatele J. K. tedy došlo v rozhodnutí odvolacího soudu k právnímu pochybení a rozhodnutí odvolacího soudu tu spočívá na nesprávném právním posouzení celého projednávaného případu.

Spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5C 59/99 s dovoláním dovolatele J. K. byl předložen Nejvyššímu soudu 28. 10. 2011.

S poukazem na nové ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu (podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání rozhodnutí napadeného dovoláním ) a vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu (22. 8. 2001), napadeného dovoláním dovolatele J. K., bylo tu třeba přípustnost dovolání dovolatele posoudit ještě podle dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (t. j. řešil-li tento rozsudek některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Z rozsudku odvolacího soudu z 22. 8. 2001 (sp. zn. 12Co 586/99 Krajského soudu v Brně) vyplývalo, že odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, a to k zajištění provozu své zemědělské nebo lesní výroby, pokud uvedený inventář a zásoby vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; zemřel-li původní vlastník, má právo požádat o náhradu k zajištění provozu své zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (dědic ze závěti, děti a manžel původního vlastníka zemědělské usedlosti, jeho rodiče a sourozenci). Povinnost poskytnout náhradu má právnická osoba, která věci převzala nebo její p r á v n í nástupce; nelze-li zjistit právnickou osobu, která věc převzala nebo jejího nástupce, poskytne náhradu pozemkový fond způsobem uvedeným v § 18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (§ 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).

Podmínkou pro vznik práva na náhradu za inventář a zásoby je zajištění provozu zemědělské výroby oprávněnou osobou na půdě a v budovách zemědělské usedlosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 125, odst. 6, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uvedené judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle dříve platného (v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu o případ, v němž by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. A jen v případě přípustného dovolání (viz dříve platné ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu: Je-li dovolání přípustné ..... ) by mohl být uplatněn dovolací důvod obsahující námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele s poukazem na dříve platná (v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 c) občanského soudního řádu), a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. února 2013

JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu