28 Cdo 3745/2016
Datum rozhodnutí: 01.03.2017
Dotčené předpisy: § 120 odst. 2 o. s. ř., § 451 odst. 2 obč. zák.



28 Cdo 3745/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. D. , P., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalovaným 1. T. D. , P., a 2. I. J. , P., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307/1, o 105.483 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 375/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016, č. j. 18 Co 58/2016-92, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1. částku 4.190 Kč a žalované 2. částku 1.262 Kč, oběma k rukám advokáta JUDr. Jiřího Rubka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 26 C 375/2015-49, uložil žalovanému 1. zaplatit žalobci 94.983 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.517 Kč s příslušenstvím žalobu proti žalovanému 1. zamítl (výrok II.), žalované 2. pak stanovil povinnost zaplatit žalobci 10.500 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Žalobce se domáhal sporných obnosů s tím, že mu žalovaní znemožnili užívání rodinného domu, jejž měli účastníci v podílovém spoluvlastnictví (v období do 4. 11. 2012 byli třetinovými spoluvlastníky žalobce i oba žalovaní, po tomto datu spoluvlastnický status žalované 2. zanikl, spoluvlastníky pak zůstali žalobce se žalovaným 1., a to až do 5. 3. 2015, kdy byl podíl žalobce vydražen). Dle žalobce užívali žalovaní nemovitost nad rámec svých spoluvlastnických podílů, čímž na jeho úkor získali bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Soud prvního stupně zjistil, že sporný objekt obýval výlučně žalobce až do dne 17. 12. 2009, kdy se z něj vystěhoval; k uvedenému datu byli všichni účastníci vybaveni klíči od domu. Žalovaní následně počali dům rekonstruovat, v blíže neurčený den roku 2015 se pak do nemovitosti nastěhovala matka žalovaných. Na popsaném skutkovém základě vyslovil soud závěr, že se žalovaným užíváním stavby v období od 1. 3. 2012 do 5. 3. 2015 dostalo bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného, a v odpovídajícím rozsahu (při zohlednění skutečnosti, že spoluvlastnické právo žalované 2. trvalo jen po menší část rozhodné doby) proto žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 18 Co 58/2016-92, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalovaných změnil ve výrocích I. a III. tak, že žalobu zcela zamítl, a žalovaným přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 44.169,50 Kč. Odvolací soud zdůraznil, že podle žalobcem provedeného vylíčení rozhodných skutečností žalovaní v červnu 2009 vyměnili zámek v předmětném domě, čímž mu údajně znemožnili přístup do nemovitosti. Tvrzení, dle něhož byl žalobce vyloučen z užívání spoluvlastněného objektu výměnou zámku, bylo však v řízení před soudem prvního stupně vyvráceno, neboť vyšlo najevo, že k 17. 12. 2009, kdy se z nemovitosti odstěhoval, klíčem vybaven byl. Žalobce přitom trval na skutkové verzi, v souladu s níž k výměně zámku došlo již v červnu 2009, a jednoznačně netvrdil, že by po jeho opuštění rodinného domu byla realizována další výměna zámkové vložky. Zbývalo tak posoudit, zda žalovaní objekt v rozhodném období fakticky užívali (kterémuž pojmu odvolací soud odmítl podřadit samotné provádění rekonstrukce stavby). K této skutečnosti pak žalobce navzdory poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), důkazy nenavrhl, pouze upozorňoval na fakt, že ohledně data provedení změny zámku se nachází v tzv. informačním deficitu. Odvolací soud k posledně zmíněné námitce zdůraznil, že žalobce nevyzýval k označení konkrétního dne výměny zámkové vložky, ale k prokázání tvrzení, že žalovaní nemovitost v rozhodném období fakticky užívali. Jelikož žalobce ve sporu neunesl důkazní břemeno stran skutečností určujících pro vznik jím uplatňovaného nároku, nezbylo soudu než žalobu zamítnout.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, v němž po rekapitulaci dosavadního procesního vývoje namítl, že se uvedený soud dopustil pochybení, vyzval-li jej k označení dalších důkazů, neb v odvolacím řízení nemůže postup dle § 118a o. s. ř. vést k uplatnění důkazních návrhů v rozporu se zásadou neúplné apelace. Ze strany městského soudu bylo tudíž namístě rozhodnutí prvoinstančního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Krom toho se dovolatel domnívá, že soudy měly na základě § 120 odst. 2 o. s. ř. přikročit k provedení důkazu výslechem svědkyně Hemelíkové z vlastní iniciativy.
Dovolatel rovněž uvádí, že na něm odvolací soud požadoval, aby prokázal konkrétní datum výměny zámkové vložky v předmětném domě, stran této skutečnosti se však nachází v informačním deficitu. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 883/2010 za daných okolností museli všechna relevantní tvrzení uvádět žalovaní, kterým jsou rozhodné informace objektivně dostupné. Z protokolů o jednání a ústních výslechů účastníků dle žalobce navíc jednoznačně vyplývá, že jej žalovaní vyloučili z užívání sporné nemovitosti, čímž na jeho úkor získali bezdůvodné obohacení, které jsou nyní povinni vydat.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podali vyjádření žalovaní, již navrhli, aby je Nejvyšší soud s ohledem na nedůvodnost předestřené argumentace zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích uplatňovaných vůči několika samostatným procesním společníkům, je z hlediska naposledy citovaného ustanovení třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům zvlášť bez ohledu na to, zda součet řešených nároků převyšuje částku 50.000 Kč (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3644/2011, a ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3559/2013). Dovolání žalobce tudíž muselo být odmítnuto coby objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. potud, pokud směřovalo vůči části výroku odvolacího soudu, jíž bylo prvoinstanční rozhodnutí změněno tak, že byla zamítnuta jeho žaloba vůči žalované 2. na zaplacení částky 10.500 Kč s příslušenstvím, tj. obnosu nepřekračujícího shora zmíněný bagatelní limit.
Nejvyšší soud se následně zabýval předmětným dovoláním v rozsahu, v němž se týkalo nároku žalobce proti žalovanému 1., a dospěl k závěru, že ani v této části coby přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. neobstojí.
Odvolací soud založil své právní posouzení na konstrukci, dle níž by předmětný nárok z titulu bezdůvodného obohacení mohl být dán, pokud by žalobce byl z užívání nemovitosti zcela vyloučen v důsledku výměny zámku provedené žalovanými, nebo jestliže by prokázal, že žalovaní nemovitost v rozhodném období nad rámec svých spoluvlastnických podílů fakticky užívali, přičemž v samotném provádění rekonstrukce objektu takovéto využití nespatřoval. Přiléhavost naznačeného pojetí dovolatel nikterak nezpochybnil, a dovolacímu soudu (jenž svůj přezkum smí provádět toliko v mezích uplatněných dovolacích důvodů, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2750/2015, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2677/2015) tak upřel příležitost vyjádřit se k jeho správnosti. Vycházeje z uvedené (nezpochybněné) koncepce, odlišující v podstatě dvě separátní skutkové podstaty vedoucí ke vzniku práva spoluvlastníka na vydání bezdůvodného obohacení, konstatoval odvolací soud, že žalobce setrval na svém tvrzení, dle něhož k výměně zámku, jež měla za následek jeho vyloučení z užívání společné věci, došlo v červnu 2009; popsaná skutková verze však byla v dosavadním řízení přesvědčivě vyvrácena, neboť vyšlo najevo, že dne 17. 12. 2009, kdy žalobce nemovitost opustil, ještě klíčem k ní disponoval (ani tento úsudek dovolatel nerozporuje). Z hlediska předestřených dovolacích námitek je pak určující fakt, že odvolací soud žalobce nevyzval, aby prokazoval konkrétní datum výměny zámkové vložky (jelikož neměl za to, že by do řízení vnesl tvrzení, že byl zámek po 17. 12. 2009 opětovně vyměněn), nýbrž pouze k tomu, aby doložil faktické užívání budovy žalovanými v předmětném období. Namítá-li tedy dovolatel, že není s to prokázat, kdy přesně žalovaní výměnu zámkové vložky provedli, pouze tím dezinterpretuje nosné důvody napadeného rozhodnutí. Žalobcem nastíněná otázka kompenzace jeho údajného informačního deficitu ohledně data znepřístupnění nemovitosti tak pro danou věc postrádá zřetelného významu a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Pakliže se navíc dovolatel domnívá, že by zde všechna relevantní tvrzení měli uvést žalovaní, nevystihuje tím přiléhavě ani úvahy dovolacího soudu obsažené v rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, poněvadž Nejvyšší soud setrvale zdůrazňuje, že i strana zatížená břemenem tvrzení, jež se nachází ve stavu informačního deficitu, musí přednést alespoň tzv. opěrné body skutkového stavu, naproti tomu pouhá povšechná tvrzení k nastoupení vysvětlovací povinnosti protistrany nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016).
Druhá z dovolatelových námitek, dle níž se odvolací soud zpronevěřil principu neúplné apelace, pakliže mu sám udělil poučení dle § 118a o. s. ř. k označení důkazů dokládajících užívání nemovitosti žalovanými, představuje prostý poukaz na tvrzenou vadu řízení, jenž není provázán s náležitým vymezením otázky výkladu procesního práva naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5577/2015, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5742/2015, či ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2256/2016). Tvrdí-li dále žalobce s odvoláním na § 120 odst. 2 o. s. ř., že soudy měly důkaz výslechem svědkyně H. provést sua sponte , sluší se zdůraznit, že citované ustanovení soudu neukládá, ale jen umožňuje, aby provedl jiné než účastníky řízení navržené důkazy, které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají z obsahu spisu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2015, shodně viz i Lavický, P. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. (§ 1 až 250l). Řízení sporné . Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 595]. Jde navíc o oprávnění, jež je v kontextu civilního řízení sporného limitováno, neboť s ohledem na zásadu projednací, v souladu s níž odpovědnost za zjišťování skutkového stavu nesou procesní strany (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1283/2010), se důkazní aktivita soudu nemůže vyznačovat pátráním po důkazech z vlastní iniciativy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3009/2011, a ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, nebo jeho usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4353/2014). Otázka, zdali v tomto konkrétním případě z obsahu spisu vyplývala potřeba provedení výslechu zmíněné svědkyně, má pak jednoznačně skutkový charakter, pročež ani jejím prostřednictvím nemůže být přípustnost dovolání v režimu účinné právní úpravy založena (srovnej přiměřeně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 472/2011, obecně pak k vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů viz krom jiných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4719/2014). Stejně tak polemika s hodnocením provedených důkazů (svědeckých a účastnických výpovědí) je z hlediska dovolacího řízení bezpředmětnou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Ačkoli dovolatel uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně nákladového výroku, žádnou argumentaci natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015), nehledě na to, že příslušným akcesorickým výrokem bylo rovněž rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (podobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4252/2016).
Se zřetelem ke shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 12 odst. 4, § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. svědčí žalovanému 1. (ve vztahu k němuž pokládal dovolací soud za tarifní hodnotu částku 94.983 Kč) právo na náhradu za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) ve výši 4.900 Kč sníženou o 20 % (tj. 3.920 Kč). Žalované 2. pak bylo na základě týchž ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. namístě kompenzovat odměnu za zastupování (počítanou z tarifní hodnoty 10.500 Kč) ve výši 1.540 Kč poníženou o 20 % (1.232 Kč). Dále žalovaným náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), již Nejvyšší soud mezi řečené účastníky rozdělil podle jejich poměru na předmětu dovolacího řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4668/2015). Žalovanému 1. tak na náhradě nákladů přisoudil celkem 4.190 Kč, zatímco žalované 2. v úhrnu 1.262 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu