28 Cdo 3735/2010
Datum rozhodnutí: 06.12.2010
Dotčené předpisy: § 233 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 3735/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému Ing. R. K., zastoupenému JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o obnovu řízení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 249/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 58 Co 541/2009-92, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2.460,- Kč k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal obnovy řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 112/2005, s tím, že existují nové skutečnosti, které nemohl bez své viny použít v původním řízení, a tyto mohou pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 9. 1. 2009, č. j. 7 C 249/2007-40, zamítl návrh na obnovu výše uvedeného řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, nabylo konečné rozhodnutí ve věci právní moci dne 25. 5. 2006. Jednalo se o prvostupňové rozhodnutí, které žalobce sice napadl odvoláním, to však podal opožděně. Novou skutečností pak má být rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto, že na pozemek, o němž bylo rozhodováno v původním řízení, se nevztahuje režim zákona o půdě, takže Ing. K. na něj nemohlo vzniknout právo ve smyslu ust. § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 3. 2007. Jelikož se žalobce o předmětném rozhodnutí dozvěděl dříve, než nabylo právní moci, přičemž návrh na obnovu řízení podal dne 26. 9. 2007, nebyla dodržena tříměsíční lhůta definovaná ust. § 233 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a návrh tak byl podán opožděně. Soud prvního stupně tedy žalobu v souladu s ust. § 235e odst. 1 o. s. ř. zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2010, č. j. 58 Co 541/2009-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Žalobce se o výše citovaném rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu dozvěděl nejpozději dne 7. 3. 2007, kdy nabylo právní moci. Lhůta k podání žaloby na obnovu řízení tak uplynula dne 7. 6. 2007. Pokud pak jde o nové znalecké posudky, i zde již uplynula zmíněná lhůta, a navíc tyto nemohou být dle konstantní judikatury považovány za novou skutečnost.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka, kdy začala žalobci běžet subjektivní tříměsíční lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, je podle jeho názoru otázkou zásadního právního významu. Důvodnost dovolání pak vidí v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel brojí především proti závěru odvolacího soudu, dle něhož žalobu na obnovu řízení podal po uplynutí tříměsíční lhůty ve smyslu § 233 o. s. ř. plynoucí od právní moci citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu, a tedy opožděně. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 58 Co 177/2007-125, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání žalobce v původním řízení, mu bylo doručeno dne 28. 6. 2007. Tříměsíční lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení tak měla začít běžet teprve od okamžiku doručení citovaného rozhodnutí. Než bylo toto rozhodnutí vydáno, nemohl žalobce předjímat skutečnost, že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2005, č. j. 7 C 112/2005, definitivně nabyde právní moci . Dovolatel zdůrazňuje, že dle ust. § 228 odst. 1 o. s. ř. lze žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a domnívá se, že tedy před doručením uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu žalobu na obnovu řízení podat nemohl. Žalobce pak na podporu důvodnosti žaloby na obnovu řízení upozorňuje na existenci nových skutečností (resp. rozhodnutí či důkazů), které jsou sto přivodit pro něj ve věci příznivější výsledek, a sice výše citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2007, a rozhodnutí Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy jakožto příslušného správního orgánu dle ust. § 15 písm. h) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž pozemek, o který v původním řízení šlo, není součástí zemědělského půdního fondu. Naposled jmenované rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 3. 2008. Novou skutečností mají být též znalecké posudky zpracované znalcem v oboru ekonomika Ing. P. O., neboť část znaleckých posudků z původního řízení nebyla zpracována správně. Žalobce též zdůrazňuje, že meritorní rozhodnutí v původním řízení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy i ustálenou judikaturou, a předkládá argumenty osvětlující, proč tomu tak dle jeho mínění je. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že odvolací soud věc rozhodl správně, neboť žaloba na obnovu řízení byla skutečně podána opožděně, a dovolání není důvodné. Rozporuje tvrzení žalobce, podle nějž, dokud odvolací soud nerozhodne o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému podle ust. § 208 odst. 1 o. s. ř., nenabude v řízení vydaný meritorní rozsudek, proti kterému bylo odvolání podáno opožděně, právní moci. Tento výklad je v rozporu s platnou právní úpravou, jelikož marným uplynutím lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nabývá tento rozsudek právní moci bez ohledu na to, zda je otázka včasného podání odvolání sporná či nikoliv. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, je dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (viz § 238 odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí téhož soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3564/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4899/2007 atd.).

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (viz § 237 odst. 3 ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání však není přípustné.

Jestliže žalobce klade dovolacímu soudu otázku, kdy mu počala běžet subjektivní tříměsíční lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení, nemá tato zásadní právní význam, neboť výklad ust. § 233 odst. 1 o. s. ř. je v daném ohledu zcela jednoznačný. Žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí (viz ust. § 233 odst. 1 o. s. ř.). Pokud tak bylo po skončení řízení, jehož obnovy se žalobce domáhá, vydáno rozhodnutí, které může dle jeho názoru přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, musí být žaloba na obnovu řízení podána nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy nabylo toto rozhodnutí právní moci (posuzováno v daném případě), přičemž běh lhůty neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

Poukazuje-li žalobce na výše citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci dne 7. 3. 2007, shoduje se dovolací soud zcela s názorem soudu odvolacího v tom, že žaloba na obnovu řízení byla v souvislosti s uvedeným rozhodnutím podána opožděně. Vzhledem k datu nabytí právní moci tohoto rozhodnutí totiž lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení marně uplynula dne 7. 6. 2007, tedy tři měsíce od doby, kdy se žalobce nejpozději dozvěděl o existenci tohoto rozhodnutí (viz ust. § 233 odst. 1 o. s. ř.), a byla-li žaloba na obnovu řízení podána dne 26. 9. 2007, stalo se tak bezesporu opožděně.

Konstrukce, již žalobce ve svém dovolání vytváří a podle níž nemohl žalobu na obnovu řízení podat do okamžiku, kdy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 58 Co 177/2007-125, nabylo právní moci (popřípadě, kdy mu bylo doručeno), se neopírá o platnou právní úpravu. Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání vydané podle ust. § 208 odst. 1 o. s. ř., totiž nemůže mít žádný vliv na okamžik nabytí právní moci meritorního prvostupňového rozhodnutí, neboť zmíněné rozhodnutí o odmítnutí odvolání pouze deklaruje (a tedy nevytváří), že marně uplynula lhůta k podání odvolání. Pokud by platil opačný závěr, bylo by možné kdykoliv (třeba i s odstupem několika let) po vydání meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně podat opožděné odvolání, které by způsobilo pozdější nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, což by však bylo v příkrém rozporu s tolik prosazovaným principem právní jistoty. Lze tedy uzavřít, že okamžik doručení (ani nabytí právní moci) zmíněného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 10. 5. 2007 žalobci nemá v posuzované věci žádný vliv na lhůtu (její běh) zakotvenou v § 233 odst. 1 o. s. ř.

Pokud pak dovolatel z hlediska a na podporu důvodnosti žaloby na obnovu řízení uvádí na prvním místě existenci citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu, dále pak rozhodnutí Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy či znaleckých posudků, odvolací soud (ani soud prvního stupně) se těmito rozhodnutími a důkazy z hlediska důvodnosti žaloby nezabýval a své rozhodnutí založil výhradně na posouzení otázky opožděnosti žaloby, a proto posouzení vlastní důvodnosti dané žaloby nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu.

V souvislosti s argumentací dovolatele ohledně tvrzené nesprávnosti meritorního rozhodnutí vydaného v původním řízení dovolací soud konstatuje, že rovněž ta nemůže být v tomto řízení přezkoumávána, neboť soudy obou stupňů své rozhodnutí založily na opožděnosti podané žaloby, jak již bylo výše uvedeno.

Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud navíc uvádí, že, jak se podává z obsahu spisu, rozhodnutí Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. S-MHMP 615068/2007/OOP-VII-521/G, bylo k odvolání Ing. K. rozhodnutím téhož orgánu ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. S-MHMP 820529/2008/OOP-VII-445/G, procesem autoremedury podle ust. § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v napadené části týkající se pozemku parc. č. 181/1 v k. ú. T., obec P., zrušeno a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dovolatelem citované rozhodnutí mu tak nejenže zjevně nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, ale nemůže způsobit vůbec žádné právní účinky, neboť bylo pravomocně zrušeno (zrušující rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 12. 2007).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému usnesení nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Vzhledem k tomu, že žalobce výslovně napadl usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, Nejvyšší soud se zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému vzniklo právo na jejich náhradu podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (sazba odměny ve výši 1.750,- Kč podle § 10 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., paušální částka náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 2.460,- Kč).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. prosince 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu