28 Cdo 3733/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3733/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. C., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., o zaplacení 203.340 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 5093/2004, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 27 Co 203/2007-73, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 C 5093/2004-59, zamítl návrh žalobkyně, aby žalovanému uložil zaplatit jí částku 203.340 Kč. Ta představovala hodnotu živého a mrtvého inventáře, který za ni žalovaný převzal od povinné osoby na základě její plné moci za situace, kdy na pozemcích, jež jí byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), hospodařil na základě nájemní smlouvy s ní uzavřené. Soud uzavřel, že na náhradu živého a mrtvého inventáře neměla žalobkyně nárok, když sama na svých pozemcích nehospodařila.

Na základě odvolání žalobkyně věc posoudil Krajský soud v Praze. Během řízení u odvolacího soudu došlo k částečnému zpětvzetí žaloby ohledně částky 150.000 Kč, ohledně níž odvolací soud řízení zastavil. Ve zbývající části potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiných důvodů. Žalobkyni posoudil jako oprávněnou osobu podle § 20 zákona o půdě, vyšel však ze zjištění, že k převzetí náhrady živého a mrtvého inventáře zmocnila žalovaného. Neprokázala však, zda a co bylo mezi nimi smluveno o tom, jak bude s jejím nárokem naloženo. Žalobkyně neprokázala, že by došlo k dohodě o finanční úhradě za převzatý inventář, naopak jejím výslechem při jednání u odvolacího soudu bylo zjištěno, že žádnou konkrétní dohodu s žalovaným o splácení náhrady za živý a mrtvý inventář, ani o případných splátkách, neuzavírala, ani se spolu jinak výslovně nedohodli žalobkyně si jen myslela, že by měla dostat za inventář náhradu. Žalobkyně tedy neprokázala, že jí vznikl nárok na zaplacení peněžité náhrady za inventář.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž se zabývá okolnostmi, z nichž dle jejího názoru vyplývá, že považovala za samozřejmé, že jí žalovaný poskytne náhradu za převzatý inventář, a vycházela i z toho, že sdělil povinné osobě, od níž inventáře náležející oprávněným osobám přebíral, že jej bude oprávněným osobám splácet. V dovolání dále oznámila, že bere zpět sníženou částku promlčené náhrady a požaduje nadále zaplacení celého restitučního nároku 203.340 Kč. Navrhla, aby dovolací soud vzal v úvahu, že prokázala nárok na zaplacení živého a mrtvého inventáře.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud zvažoval v prvé řadě přípustnost dovolání, směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ohledně níž žalobkyně nevzala svůj návrh zpět, přičemž šlo o první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Nepřichází tak v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Výrok odvolacího soudu o zastavení řízení o částce, ohledně níž byla žaloba vzata zpět, pak není rozhodnutím ve věci samé, takže přípustnost není dána podle § 237 o. s. ř. ; není však dána ani podle § 239 o. s. ř., protože nejde o některé z rozhodnutí zde vyjmenovaných. Dovolací soud ostatně může přezkoumávat výrok odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl vyhlášen. Výrok odvolacího soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby co do částky 150.000 Kč, je proto v dovolacím řízení nepřezkoumatelný pro nepřípustnost dovolání proti němu (§ 243b odst. 5, § 208 písm. c/ o. s. ř.). K tomu lze jen dodat, že změna návrhu není v dovolacím řízení možná s ohledem na výslovné ustanovení § 243c o. s. ř.

Zbývalo pak posoudit přípustnost výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 53.340 Kč. Dovolání by bylo v této části přípustné, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.). Zásadní právní význam se tedy týká jen právního posouzení věci odvolacím soudem. V daném případě však důvodem zamítnutí žaloby odvolacím soudem bylo jeho skutkové zjištění, že žalobkyně neprokázala existenci dohody mezi ní a žalovaným, podle níž by se žalovaný zavázal poskytnout jí peněžitou náhradu za inventář, který za ni převzal od povinné osoby na základě jejího zmocnění. Tímto rozhodnutím neřešil odvolací soud nároky žalobkyně k věcem z inventáře, který žalovaný převzal, ale nevyhověl jejímu návrhu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí peněžitou náhradu, protože zjistil, že dohoda o takovém plnění nebyla mezi účastníky uzavřena. Dovolací soud pak o správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu nemůže rozhodovat v případě, že přípustnost dovolání není dána podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. To vyplývá z

§ 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, jen v případě, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Z uvedených důvodů proto dovolací soud neshledal dovolání přípustným a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu