28 Cdo 3720/2008
Datum rozhodnutí: 29.10.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3720/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. V. G., CSc., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 2 300 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 1159/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 22 Co 34/2008-571, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.4.2008, č. j. 22 Co 34/2008-571, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26.9.2007, č .j. 4 C 1159/2003-535, kterým byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 2 300 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 400 000,- Kč od 25.1.2002 do zaplacení, z částky 1 600 000,- Kč od 15.2.2002 do zaplacení a z částky 300 000,- Kč od 22.2.2002 do zaplacení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce poskytl žalovanému převodem na jeho účet postupně částku 400 000,- Kč dne 25.1.2002, 1 600 000,- Kč dne 15.2.2002 a 300 000,- Kč dne 22.2.2002, přičemž vrácení peněz přislíbil žalovaný do 31.8.2002 spolu s 8 % úrokem. Vzal za prokázané, že dne 7.2.2002 uzavřeli účastníci platně smlouvu o sdružení fyzických osob za účelem společné výroby a prodeje ekologického paliva s názvem B. sdružení F.O. Dále zjistil, že k realizaci této činnosti však nedošlo a podle žalobce po vzájemné dohodě o odstoupení od smlouvy byly originály shora uvedené smlouvy spáleny. Věc posoudil podle § 829 a násl. o.z. Vyslovil závěr, že na základě smlouvy uzavřené dne 7.2.2002 byl dohodnut též způsob ukončení činnosti sdružení. Zaujal názor, že pokud byla smlouva uzavřena písemně, mohla být změněna nebo zrušena pouze písemně. Dovodil, že finanční prostředky směřoval žalobce do sdružení, včetně první platby dne 25.1.2002. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal poskytnutí uvedené částky z titulu smlouvy o půjčce. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný však prokázal, že účastníci platně uzavřeli smlouvu o sdružení a že finanční prostředky směřovaly do sdružení.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v celém rozsahu včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 237 odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Podle dovolatele zásadní otázkou je, zda sdružení zaniklo konkludentním činem či nikoliv. Namítal, že soudy obou stupňů se s tvrzením stran možnosti zániku smlouvy o sdružení konkludentním činem fakticky nevypořádaly a omezily se pouze na konstatování, že sdružení nezaniklo a trvá. Tvrdil, že právní úkony mohou vznikat i zanikat též konkludentním jednáním ve smyslu § 35 o.z. Podle dovolatele v případě dobrovolného roztržení smlouvy o sdružení lze usuzovat, že záměrem stran bylo právě zrušení dotyčné smlouvy. Poukazoval na skutečnost, že pokud by jedna strana neměla v úmyslu smlouvu zrušit (roztrhnout), mohla by postupovat podle § 40a, týkajícího se relativní neplatnosti právních úkonů a mohla by se dovolávat neplatnosti právního úkonu pro nedostatek formy. Podle dovolatele v dané věci však smlouvu zničili oba její účastníci svobodně a vážně, došlo tedy k ukončení smlouvy o sdružení. Namítal, že otázka možnosti zániku smlouvy o sdružení ve smyslu § 829 a násl. o.z., uzavřené písemně, konkludentním činem v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Vytýkal soudům obou stupňů, že řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, neboť podle § 35 o.z. právní úkony mohou vznikat a zanikat i konkludentním jednáním. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný navrhl zamítnutí či odmítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolatel tvrdil, že otázkou zásadního právního významu je, zda smlouva o sdružení ve smyslu § 829 a násl. o.z., uzavřená písemně, mohla zaniknout konkludentním činem, tedy tím, že smlouvu roztrhali (zničili) oba její účastníci, a učinili tak svobodně a vážně, to vše za účelem jejího zrušení. Tvrdil, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo dovolacího soudu řešena.


Tomuto tvrzení nelze přisvědčit.


Dovolací soud připomíná, že i dovolatel je si vědom důsledků plynoucích z ustanovení § 40 odst. 2 o.z. Podle něj písemně uzavřená dohoda může být změna nebo zrušena pouze písemně. Jde o jednoznačné, srozumitelné ustanovení, které respektuje soudní praxe i výkladová komentářová literatura. Zákon v ustanovení § 829 odst. 1 o.z. neukládá účastníkům povinnost uzavřít smlouvu o sdružení písemně. Je na jejich vůli, v souladu s důsledky plynoucími ze zásady smluvní autonomie, zda zvolí písemnou formu pro své ujednání. Pakliže se tak stane a o takový případ jde v posuzované věci může dojít k odklizení takové smlouvy o sdružení pouze v písemné formě ve smyslu § 40 odst. 2 o.z. Tento základní důsledek pro daný případ znamená, že vztahy vyplývající ze smlouvy o založení sdružení přetrvávají bez ohledu na existenci listiny, kterým bylo sdružení založeno. Mimochodem lze připomenout, že smlouva o sdružení sama o sobě neinkorporuje v sobě právo, jako je tomu u směnky či šeku a její ztráta sama o sobě nevede ještě k zániku smluvního vztahu jím založeného. Je lhostejno, zda k zániku původní smlouvy došlo nahodilou událostí či úmyslným jednáním jednoho nebo dokonce obou účastníků. Otázka konkludentnosti tak ztrácí v posuzovaných souvislostech své opodstatnění. Důvodně proto soudy obou stupňů k námitce této povahy, která je otázkou skutkovou (zánik listiny smlouvy o sdružení) nepřihlížely.


Posuzování konkludentnosti chování účastníků by se podle okolností případu mohla vázat k otázkám plnění závazků ze smlouvy plynoucích. To však není předmětem tohoto řízení.


Pokud v této věci rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkového zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o sdružení, na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému částku celkem 2.300.000 Kč, které byly určeny pro sdružení, a pokud vyšly z právního posouzení (shodného jak shora uvedeno) o platnosti smlouvy o sdružení a tedy trvání sdružení, je pak důvodný i právní závěr, podle něhož žalobci nesvědčí právní titul k vrácení shora uvedené částky. Rozhodnutí odvolacího soudu je takto třeba považovat za správné, v souladu s ustanovením hmotného práva.


Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. října 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.


předseda senátu