28 Cdo 372/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 372/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K. (Argentina), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Co 118/2004, a doplňujícímu usnesení téhož soudu z 30. 6. 2004 (ve znění opravného usnesení z 3. 9. 2004, sp. zn. 30 Co 118/2004), vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 118/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Obci J., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 23. 4. 2001, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území J. parc. č. 86, parc. č. 107, parc. č. 145, parc. č. 146, parc. č. 147, parc. č. 148, parc. č. 149, parc. č. 150, parc. č. 153, parc. č. 163, parc. č. 165, parc. č. 201/1, jakož i části pozemku parc. č. 68/2, části pozemku parc. č. 66/2 i části pozemku sloučeného do pozemku parc. č. 3, které byly dříve zapsány v Zemské desce české č. 671 pro katastrální území J. pod č. kat. 68, 85, 86, 107, 145, 146, 147, 148, 149, 150, 153, 163, 165, 201/1 a 66/2. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získal žalobce do svého vlastnictví z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., který zemřel 19. 12. 1938 ve Vídni (v Rakousku). K předání tohoto dědictví pozůstalostním soudem došlo do rukou žalobcova poručníka (žalobci bylo v té době pouze 4 roky). Poručník žalobce byl pak později v rámci poválečného odsunu německého obyvatelstva odvezen nedobrovolně z území Československa. Pokud byl ohledně majetku žalobce zahájen proces směřující ke konfiskaci majetku, byl veden zmatečně a nedůvodně a tedy bez právních následků. Tato konfiskace nemohla probíhat u místně nepříslušného orgánu správního ve Varnsdorfu, ale ve smyslu směrnice Ministerstva vnitra č. 401/1946 Úředního listu u správního orgánu v Chrudimi (v jehož obvodu působnosti byla domovská obec žalobce a místo jeho posledního bydliště v Čechách, než byl v roce 1940 matkou odvezen k jeho babičce v Argentině). Žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože v katastru nemovitostí je ohledně uváděných nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, zapsána jako vlastník žalovaná obec.

Žalovaná obec navrhla zamítnutí žaloby a uváděla především, že žalobcem předložená kopie odevzdací listiny není veřejnou listinu s podstatnými náležitostmi, ale jde tu spíše o návrh (koncept) listiny, který ovšem nebyl realizován; nejde tu o perfektní odevzdací listinu, vydanou soudem. Ohledně majetku, uváděného v žalobě žalobce, proběhlo konfiskační řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb., v němž se vycházelo z toho, že v zemských deskách byl jako poslední vlastník zapsán otec žalobce a majetek byl konfiskován jako ležící pozůstalost. Podle názoru žalované obce jde na straně žalobce o osobu německé národnosti, protože i jeho otec byl této národnosti a matka žalobce byla dcerou argentinské ženy, provdané za německého diplomata. Otec žalobce měl také loajální vztah k Německé říši a udržoval s jejími čelnými představiteli přátelské styky. Majetek uváděný žalobcem byl tedy, podle názoru žalované obce, po právu konfiskován podle poválečných konfiskačních dekretů.

Usnesením Okresního soudu v Děčíně z 2. 9. 2003, čj. 19 C 118/2001-39, bylo zastaveno řízení ohledně určení, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. 86 v katastrálním území J., a to v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobcem.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 9. 10. 2003, čj. 9 C 118/2001-71, byla žaloba žalobce zamítnuta co do určení, že je žalobcem vlastníkem pozemků v katastrálním území J. parc. č. 68/2 (o výměře 50 m2), pozemku parc. č. 107 (o výměře 270 m2), pozemku parc. č. 145 (o výměře 917 m2), pozemku parc. č. 146 (o výměře 637 m2), pozemku parc. č. 147 (o výměře 827 m2), pozemku parc. č. 148 (o výměře 504 m2), pozemku parc. č. 149 (o výměře 1629 m2), pozemku parc. č. 150 (o výměře 108 m2), pozemku parc. č. 153 (o výměře 324 m2), pozemku parc. č. 163 (o výměře 324 m2), pozemku parc. č. 201/1 (o výměře 2243 m2) a pozemku parc. č. 29 (o výměře 900 m2) se stavbou bez čp., zapsaných na listu vlastnictví č. 579 pro katastrální území J. (obec J.) u Katastrálního úřadu v D. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobce o určení, že je vlastníkem části pozemku parc. č. 3 (o výměře 2298 m2) a části pozemku parc. č. 66/2 (o výměře 827 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 379 pro katastrální území J. (obec J.) u Katastrálního úřadu v D. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby bylo soudem určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. 165 (o výměře 665 m2) v katastrálním území J. (obec J.), zapsaného u Katastrálního úřadu v D. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 11.618,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě provedeného dokazování vzal tento soud za prokázané, že žalobce se narodil 7. 10. 1936 ve Vídni. Majetek, o který šlo v tomto řízení, patřil otci žalobce O. F. K., který zemřel 9. 12. 1938 ve Vídni. Tento nemovitý majetek je v současné době zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v D. na listu vlastnictví č. 379 pro katastrální území J. (obec J., která je zapsána jako vlastník těchto nemovitostí). V dřívější pozemkové evidenci byl uváděný nemovitý majetek zapsán v Zemské desce české č. 671, týkající se panství Č. K., a jako vlastník tu byl zapsán otec žalobce, a to až do 7. 7. 1945, kdy tu byla poznamenána národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Národní správa byla v roce 1947 zrušena a nemovitosti byly vedeny jako konfiskát podle dekretu č. 12/1945 Sb., který byl dne 31. 5. 1949 přidělen národnímu podniku Č. s. l. Současný stav v katastru nemovitostí je takový, že žalovaná obec je zapsána jako vlastník nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb.; návrh na tento zápis byl učiněn 27. 1. 1992.

Soud prvního stupně byl však zároveň toho názoru, že žalobcem v řízení předložená listina o předání dědictví neodpovídá požadavkům tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř.z.) a neměla povahu listiny o odevzdání dědictví podle obecného zákoníku občanského z roku 1811, tehdy platného; podle názoru soudu prvního stupně lze však (když spis o řízení o dědictví po zůstaviteli O. F. K., otci žalobce, se nedochoval) považovat za nepřímý důkaz o tom, že uvedené dědické řízení proběhlo a že žalobce uvedené nemovitosti zdědil; dědická přihláška byla podána poručnicí žalobce v roce 1939; v řízení byl univerzálním dědicem po svém otci žalobce a dědické řízení probíhalo u soudu v Č. k.; v tomto řízení byl žalobce zastupován (po odchodu jeho matky do Argentiny) spoluporučníkem Ing. K. K.; pozůstalostní řízení skončilo odevzdáním dědictví přihlášenému dědici. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se stal vlastníkem sporných nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, i když nebylo bezpečně prokázáno, že dědictví bylo soudem odevzdáno odevzdací listinou. Podle názoru soudu prvního stupě tedy žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

Soud prvního stupně byl však zároveň toho názoru, že vlastnické právo žalobce zaniklo aplikací poválečných konfiskačních dekretů presidenta republiky ve spojení s mezinárodní tzv. reparační dohodou o reparacích od Německa (která byla uveřejněna pod č. 150/1947 Sb.). Podle článku 6 odst. A této dohody si každá smluvní strana této dohody sama zvolí dispozici a německým majetkem, jenž má ve své pravomoci, aby se tento majetek nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu; takové opatření učinila Československá republika především dekrety presidenta republiky č. 5/1945 Sb., č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. V této souvislosti bylo v řízení prokázáno, že na veškerý majetek žalobce byla zavedena národní správa, která trvala až do 31. 8. 1947, kdy byla výměrem bývalého Zemského národního výboru zrušena, protože došlo ke konfiskaci majetkové podstaty spadající do národní správy.

Soud prvního stupně měl za prokázáno, že majetek žalobce byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Otec žalobce byl německé národnosti, což vyplynulo zejména ze sčítacího archu z roku 1930, v němž bylo uvedeno, k jaké národnosti se obyvatelé Československé republiky hlásili. Otec žalobce byl od 10. 10. 1938 říšskoněmeckým občanem, byl loajálním vůči Německé říši a stýkal se s předními představiteli nacistické moci a byl členem sudetoněmeckého Freikorpsu, tedy organizace, jejímž cílem bylo narušit celistvost Československé republiky. I matka žalobce udržovala po smrti žalobcova otce nadále styky s představiteli Německé říše a pořádala jejich setkání na svém sídle; i ona byla říšskoněmeckou občankou a byla německé národnosti. Z údajů o rodičích žalobce dovozoval soud prvního stupně, že žalobce byl také německé národnosti; soud prvního stupně poukazoval v této souvislosti na otcovský princip uplatněný v tehdy platném § 146 obecného zákoníku občanského z rodu 1811, podle něhož děti nabývaly jména svého otce, znaků a všech ostatních, nikoli jen osobnostních práv, jeho stavu a rodiny. V uvedeném směru tedy na žalobce se vztahovala kriteria obsažená v dekretu č. 12/1945 Sb.

Správní rozhodnutí o konfiskaci majetku žalobce podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo však v soudním řízení v daném případě shledáno, ale soud prvního stupně dovodil, že tu byly splněny předpoklady konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., když právním důvodem konfiskace byl samotný tento dekret, nikoli až rozhodnutí, jako následné deklaratorní správní rozhodnutí . Skutečnost konfiskace vyplývala ze složky listin Ministerstva zemědělství, týkající se likvidace národní správy velkostatku Č. K. Touto konfiskací nabyl stát vlastnictví ze zákona dnem 23. 6. 1945. Soud prvního stupně poukazoval i na okolnost dokládající konfiskační výměry ohledně majetku žalobce, a to na výměr Magistrátu města P. z 1. 2. 1947, na výměr bývalého Okresního národního výboru v D. ze 14. 6. 1946 a na výměr bývalého Okresního národního výboru ve V. M. ze 6. 5. 1947; tyto výměry se staly pravomocnými a týkaly se majetku, na který si žalobce činil a činí nárok. Těmito výměry bylo rozhodováno o tom, zda jsou splněny podmínky konfiskace ohledně uvedeného majetku pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb.; soud prvního stupně však zdůrazňoval, že konstitutivní účinky tu měly samotné konfiskační dekrety a ke konfiskaci docházelo jejich účinností. Tyto výměry byly vydány v mezích pravomoci příslušného správného orgánu. Soud prvního stupně dospěl tedy k výslednému závěru, že i když uvedené konfiskační výměry se nevztahují na majetek, o nějž jde v tomto sporu (který je ostatně majetkem zemědělským a byl proto konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb.), svědčí tyto výměry o tzv. kategorizaci žalobce, takže jimi byl dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege a svědčí o tom, že žalobce pozbyl vlastnické právo na základě provedené a završené konfiskace. Soud prvního stupně neshledal také opodstatněnými námitky žalobce, že uváděné konfiskační výměry jsou paakty a že nebyly řádně doručeny, a to ani doručením veřejnými vyhláškami, vyvěšeným na úřední tabuli. Soud prvního stupně naopak nezjistil jakékoli pochybení tehdejších správních orgánů, které by měly za následek nicotnosti vydaných správních aktů. Proto soud prvního stupně žalobě žalobce nevyhověl, neboť měl za to, že jeho majetek byl řádně konfiskován ve prospěch státu a žalobci se nepodařilo v řízení vyvrátit domněnku vlastnictví žalované obce.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 9. 10. 2003, čj. 19 C 118/2001-71, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem z 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Co 118/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích žalobu zamítajících potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 11.673,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.956,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud pak vydal ještě usnesení z 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Co 118/2004, jímž uložil vedlejšímu účastníku řízení H. n. o. m. r., aby žalované obci zaplatilo na náhradu nákladů řízení 10.965,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že neshledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že sporné nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nabyl žalobce v řízení o dědictví po svém otci. Odvolací soud naproti tomu měl za to, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sporný majetek nemovitý získal do vlastnictví po svém předku okamžikem předání dědictví pozůstalostním soudem. Koncept odevzdací listiny, nalezený v archivu, jakož i rozhodnutí o ustanovení poručníka žalobci soudem v Č. K., pouze prokazují, že zde dědické řízení probíhalo, ale nedokládají, podle názoru odvolacího soudu, jakým způsobem bylo skončeno. Nebylo tedy prokázáno, že dědické řízení bylo ukončeno vydáním usnesení odevzdací listiny, která mohla jediná konstituovat nový právní stav, spočívající v tom, že pozůstalost přešla do právní držby žalobce jako dědice. Odvolací soud naopak byl toho názoru, že soudní a správní orgány v období konfiskace považovaly žalobce za vlastníka sporných nemovitostí jen za základě toho, že si řešily otázku jeho vlastnictví jako předběžnou. Žalobce však neprokázal, že se tu vycházelo z existujícího dědického titulu, vydaného soudním rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu se v tomto občanském soudním řízení nepotvrdila pravdivost skutkových tvrzení žalobce o nabytí vlastního práva. Nesplnění této důkazní povinnosti má nutně za následek neúspěch ve sporu o určení vlastnictví žalobce rozsudkem soudu.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný, přestože jeho rozhodnutí spočívá na odlišném právním názoru, než který vyslovil soud prvního stupně . Pouze výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu; o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou obcí i ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 166 odst. 1 a § 167 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu z 30. 6. 2004 a doplňující usnesení dovolacího soudu z téhož dne byly doručeny advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 18. 8. 2004 a dovolání ze strany žalobce proti těmto rozhodnutím bylo předáno dne 18. 10. 2004 na poště k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i doplňující usnesení téhož soudu z 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Co 118/2004 (ve znění opravného usnesení z 3. 9. 2004, týkajícím se jen upřesnění označení vedlejšího účastníka řízení) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu tu řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a je i odvolacími soudy řešena rozdílně. Dovolatel zastává i názor, že je jeho dovolání přípustné také i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože v rozhodnutích soudu prvního stupně a odvolacího soudu je zásadní rozdíl, takže z hlediska právního posouzení věci jde o změnu rozhodnutí odvolacím soudem; soud prvního stupně tu měl totiž za to, že žalobce vlastnictví k nemovitosti nabyl, ale později jej pozbyl, kdežto odvolací soud měl za to, že žalobce tu vlastnické právo k nemovitostem nikdy nenabyl. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel uplatňoval jako svůj zásadní právní názor, že je vlastníkem v žalobě konkrétně uvedených nemovitostí, které platně nabyl, a na žádný jiný subjekt vlastnické právo nepřešlo, a to ani na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a toto vlastnické právo k nemovitostem žalobci nikdy nezaniklo.

Dovolatel zastává názor, že projednání dědictví, z něhož dovozuje žalobce svůj nárok, se v daném případě řídilo ustanoveními obecného zákoníku občanského z roku 1811 a samotné řízení o dědictví se řídilo tzv. nesporným patentem. Šlo tu o případ univerzální sukcese, takže přechod práv se tu udál jednotně a proto nebylo zapotřebí pro jednotlivé objekty pozůstalosti zvláštních nabývacích aktů. Vlastnictví k nemovitostem, o které v tomto sporu jde, nabyl tedy žalobce tomu odpovídajícím způsobem na základě odevzdací listiny pozůstalostního soudu v Pardubicích z 18. 3. 1942, a to jako dodatečné pozůstalostní jmění ve smyslu ustanovení § 179 tzv. nesporného patentu (č. 208/1854 ř. z.). Pravomocná odevzdací listina nebyla sice v tomto soudním řízení shledána, ale ze žalobcem předložených listin bylo patrno, že i ze strany státu byl žalobce uznán za vlastníka nemovitosti, o něž v tomto řízení jde; toto své tvrzení žalobce dokládal poukazem na výměry bývalého Zemského národního výboru z 30. 6. 1945, z 29. 11. 1945, z 2. 2. 1946, z 11. 6. 1946 a z 2. 7. 1946 a na usnesení Krajského soudu civilního v Praze z června 1945. Podle názoru dovolatele odvolací soud však tyto listinné důkazy nesprávně hodnotil.

Podle názoru dovolatele měl odvolací soud postupovat v řízení tak, že měl vyzvat ve smyslu ustanovení § 218a občanského soudního řádu žalobce k doplnění vylíčených rozhodných skutečností, když měl za to, že je možné tuto právní věc posoudit jinak, než věc posoudil soudu prvního stupně. Opačným postupem bylo v řízení pokračováno v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z něhož vyplývá povinnost soudu poskytovat jednotlivci soudní ochranu. Tento vadný postup soudu mohl mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

Žalovaná obec ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděla, že v řízení u odvolacího soudu byla správně posouzena otázka konfiskace nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo. Žalovaná obec je vlastníkem těchto nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb. a má je ve svém držení už po dobu delší než 10 roků.

Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele bylo třeba mít na zřeteli především ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věcí samé, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 19 C 118/2001 Okresního soudu v Děčíně), ani z poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje odvolání dovolatele, byla řešena otázka, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Na tomto poznatku nemění nic upozornění dovolatele (v jeho dovolání) na rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 35 Co 292/2003, tedy na rozsudek téhož odvolacího soudu, nikoli jiného odvolacího soudu, přičemž v tomto rozhodnutí nešlo o rozhodnutí řešící zcela shodnou právní otázku, která je řešena v rozsudku odvolacího soudu z 30. 6. 2004 (sp. zn. 30 Co 118/20024 Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky Liberec), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. V řízení odvolání bylo ovšem třeba ještě posoudit, zda v tomto rozhodnutí byla nebo nebyla řešena právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem.

Vedle tohoto závěru o posouzení aplikace ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu v řízení o dovolání nebylo možné přisvědčit názoru dovolatele o přípustnosti jeho dovolání i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť v porovnání výroku a obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu tu nešlo o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jež by zakládala přípustnost dovolání proti rozsudku dovolacího soudu.

Žalobce se svou žalobou domáhal, jak sám výslovně uvedl, určení toho, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, když tyto nemovitosti platně nabyl, jeho vlastnické právo k nim nikdy nezaniklo a na žádný jiný subjekt toto vlastnické právo nepřešlo . Šlo tu tedy o žalobu o určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu), v níž žalobce tvrdil, že mu svědčí vlastnické právo k nemovitostem, uváděným v jeho žalobě, takže každý jiný subjekt zasahující do tohoto jeho práva by zasahoval do práva žalobce neoprávněně (jak to má na zřeteli ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku).

Odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, uvedl jako rozhodný výsledný závěr, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že mezi účastníky tohoto řízení sporný nemovitý majetek získal okamžikem předání tohoto dědictví pozůstalostním soudem. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že žalobce pozbyl své vlastnické právo v důsledku aplikace poválečných konfiskačních dekretů ve spojení s tzv. reparační dohodou (viz č. 150/1947 Sb.). Tyto právní závěry odvolacího soudu nelze pokládat za vyvráceny žádným takovým důkazem, který by přesvědčivě dokládal, že by tu trvalo žádným opatřením nedotčené vlastnictví fyzické osoby (fyzických osob) k nemovitému majetku, uváděnému žalobcem, ale ani to, že by k tomuto majetku trvala např. nezrušená národní správa.

Soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemovitosti, uváděné žalobcem, přešly na stát. Soud prvního stupně byl stále toho názoru, že sporný majetek tu byl řádně konfiskován ve prospěch státu, ovšem takový závěr nebyl doložen žádným konkrétním rozhodnutím o konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by se týkalo nemovitostí, uváděných žalobcem. Odvolací soud se zabýval jen otázkou, zda sporný nemovitý majetek získal žalobce do vlastnictví okamžikem předání dědictví pozůstalostním soudem.

V tomto občanském soudním řízení měly však soudu obou stupňů k dispozici četné listinné důkazy, nevyvolávající pochybnosti o tom, že nemovitosti, uváděné žalobcem, přešly na stát, třebaže nebylo bezpečně doložen přechod těchto nemovitostí do vlastnictví státu. Např. měly soudy k dispozici identifikaci parcel (porovnání totožnosti parcel dřívější pozemkové evidence s parcelami nynějšího katastru nemovitostí), pořízenou Katastrálním úřadem v D. pod č. 62 110/234/2001, z níž vyplývalo, že v době dříve upravené evidence nemovitostí (podle tehdy platného zákona č. 22/1964 Sb.) byly pozemky uváděné v žalobě žalobce vyznačeny jako pozemky nikoli ve vlastnictví a užívání fyzických osob nebo jako pozemky pouze v národní správě, ale jako pozemky ve správě subjektů tzv. socialistického sektoru (např. státních lesů, státních podniků či národních výborů). Také měly soudy k dispozici např. rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze 16. 5. 1949 o přidělení zámecké budovy v Č. K. spolu s nemovitostmi v katastrálním území Č. K. národnímu podniku Č. s. l. v P., jakož i rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 31. 5. 1949, čj. 4 979-IX, o přídělu Č. s. l. zámku na T. (z velkostatku Č. K.) spolu s nemovitostmi v katastrálním území J. a R.

Otázka přechodu věcí na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 je předmětem úpravy v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., a to i přechodu věci na stát bez právního důvodu (srov. § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyššímu soudem, bylo uveden právní názor, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.

Uvedená právní úprava má tedy na zřeteli jmenovitě i ty případy, kdy (v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na stát přešly věci (movité i nemovité), aniž tu byl bezpečně doložen existující právní důvod takového přechodu do vlastnictví státu. Také ovšem v daném případě nebyl v soudním řízení bezpečně doložen žalovanou obcí tvrzený přechod nemovitých věcí do vlastnictví státu na základě konkrétního výměru o konfiskaci konkrétních nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, podle poválečných dekretů z roku 1945 do vlastnictví státu. Z výsledků v řízení provedeného dokazování však vyplývá přímo i nepřímo, že nemovitý majetek, který byl součástí panství rodiny K. přešel na stát, byť i bez bezpečně doloženého právního důvodu (právního úkonu) nabytí vlastnictví státem.

Zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. proto umožňovaly nápravu vzniklých majetkových křivd takového druhu, jaké bylo možné shledat i na žalobcem uváděné případy, kdy státní orgány nebo organizace (např. organizace státních lesů, ale i národní výbory) začaly nakládat a disponovat s nemovitostmi, na něž byla v poválečném období uvalena národní správa, později zrušená, ale k doloženému přechodu nebo převodu těchto nemovitostí do vlastnictví státu konkrétním právním úkonem nedošlo. Této zákonem speciálně upravené možnosti domáhat se nápravy případně vzniklé majetkové křivdy nebylo v daném případě ze strany žalobce využito, a to jako speciálně upraveného právního institutu vydání věci , který znamená restituci (rehabilitaci) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů (nevyjímaje vymezení lhůt k uplatnění nároku na vydání věci), ale nikoli však jako právní prostředek ochrany práv vlastníka proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva (jak to jinak má na zřeteli ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku) (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 114 /248/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce vztahu speciální úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 229/1991 Sb., k obecné právní úpravě ochrany práv vlastníka ve smyslu hmotně právního ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku i ve smyslu procesního ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, dospěl tzv. velký senát Nejvyššího soudu (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) v rozsudku z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, k tomuto právnímu závěru: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle ustanovení restitučního (rehabilitačního) právního předpisu .

Citované právní závěry z judikatury soudů pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. V rozporu s těmito právními závěry však nelze shledat v uvedeném smyslu ani rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele.

Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je dovolání dovolatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 257 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena právní otázka, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a když tu tímto rozhodnutím nebyla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (s uvážením jeho výkladu v uveřejněné judikatuře soudů), popřípadě právní otázka, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal tedy dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnuti dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.

Pokud dovolatel dodatečně ke svému dovolání připojil ještě podnět k předložení jím, navržené tzv. předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku, dovolací soud nesdílí názor dovolatele ohledně smyslu a účelu řízení o předběžné otázce ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství.

Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům . Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států obracejí na Sodní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Z těchto uvedených ustanovení práva ES neplyne možnost přenesení pravomoci či příslušnosti českého soudu na soud např. jiného sátu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského sátu, a to ani na základě práva ES, ani na základě mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb.).

Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva ES, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského sátu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a také nikoli ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva ES. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva ES. Soudní dvůr Evropských společenství podle své judikatury i odmítá předběžně otázky, které jsou mimo rámec práva ES (srov. např. věc C-291/96 trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir /1997/ ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy ES a nikoli prostředkem vznášení hypotetických nebo irelevantních otázek v řízení před soudem členského státu ze strany účastníků řízení. Podání předběžné otázky v takových případech by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc. 244/80 Foglis v. Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc 126/80 Maria Salonia v Giorgio Poidomani a Franca Baglieri /1981/ EXR 1563, bod 6).

Dovolacímu soudu tu tedy v daném případě nevzniká v otázce namítané dovolatelem oprávnění či povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o řešení předběžné otázky (srov. věc. 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalované obce k dovolání dovolatele, vyjadřujícího v podstatě procesní stanovisko žalované přednesené již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu