28 Cdo 3713/2014
Datum rozhodnutí: 10.02.2015
Dotčené předpisy: § 451 odst. 1 obč. zák.



28 Cdo 3713/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. H. R. , zastoupené JUDr. Petrou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované JUDr. B. O. , advokátce se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, o zaplacení 95.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 61/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. dubna 2014, č. j. 59 Co 482/2012-304, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 20. května 2014, č. j. 59 Co 482/2012-317, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.292,- Kč k rukám JUDr. Petry Vlachové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. července 2012, č. j. 46 C 61/2012-116, v odvoláním napadeném výroku pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 95.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco v nákladovém výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 32.163,- Kč (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť dovoláním označenou právní otázku určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.).

Při řešení označené právní otázky se odvolací soud řídil závazným právním názorem, jenž Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, jímž též s odkazem na další v odůvodnění tohoto rozsudku citovanou judikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007) zrušil dříve vydaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nyní neshledává relevantní důvody, pro které by se měl při řešení označené právní otázky od dříve přijatých závěrů odchýlit.

Přitom ani dovolatekou nyní předestřená judikatura Nejvyššího soudu (z níž dovolatelka usuzuje na nejednost judikatury dovolacího soudu) na posuzovaný případ nedopadá. Sluší se připomenout, že žalobkyně zde nenárokuje k vrácení plnění, jež by poskytla jiné osobě na základě neplatné či zrušené oboustranně zavazující smlouvy (jíž důsledkem byla by vzájemná vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy dle § 457 obč. zák. viz dovolatelkou cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011) a nejde ani případ připodobitelný tomu, kdy dlužník (jímž žalobkyně nebyla) hodlal přivodil zánik svého závazku poskytnutím plnění třetí osobě na základě pokynu věřitele (situace řešené Nejvyšším soudem v žalovanou označených rozsudcích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, resp. ze dne 28. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011, přiměřeně též rozsudkem ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2733/2009). Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, řešící důsledky omylu v projevu vůle smluvních stran neshody mezi vůlí a projevem, jde-li o určení předmětu smlouvy. Sluší se zopakovat, že v dané věci žalobkyně nárokuje vydání bezdůvodného obohacení, jehož se dostalo žalované plněním bez zákonem uznaného důvodu, v situaci, kdy (vycházeje z okruhu v tomto konkrétním řízení prokázaných skutkových okolností) zřetelně nedošlo k úschově peněz a správě tohoto majetku jiným advokátem ve smyslu ustanovení § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž k přesunu majetkových hodnot bezprostředně mezi žalobkyní a žalovanou.

Z uvedeného současně vyplývá, že v případě dovolatelkou položených právních otázek (jež dovolací soud řešil již shora označeným rozsudkem ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, a k přijatému řešení se přihlásil i v některých svých dalších rozhodnutích přiměřeně srov. např. usnesení ze dne 11. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 1778/2013, nebo rozsudek ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014, spolu s ostatními rozhodnutími dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz ) nejde ani o právní otázku, jenž byla by dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Lze tudíž uzavřít, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. naplněn není.

Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům oprávněné žalobkyně patří odměna advokátky jí zastupující v řízení, ve výši 4.900,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokátky stanovená paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 1.092,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu