28 Cdo 3713/2010
Datum rozhodnutí: 11.11.2010
Dotčené předpisy: § 5 odst. 1, 4 předpisu č. 95/1999Sb.




28 Cdo 3713/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: obec Vranov , se sídlem Vranov 20, okres Brno venkov, IČ: 00282855, zastoupen JUDr. Alexejem Přečkem, advokátem v Praze-Letňanech, Ostravská 626, proti žalovaným: 1) Pozemkový fond České republiky , se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, IČ: 45797072 a 2) Mendelova univerzita v Brně , se sídlem Zemědělská 1, Brno, IČ: 62156489, o určení vlastnictví a nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 6 C 38/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2010, č. j. 13 Co 34/2009-186, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne 23. 9. 2008, č. j. 13 Co 34/2009-186. K potvrzujícímu rozsudku došlo ve vztahu k výroku o vlastnictví předmětných pozemků (specifikovány v rozsudcích soudů obou stupňů), dále ve vztahu k výroku o zamítnutí návrhu žalobce na nahrazení projevu vůle žalovaného 1) k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí ze správy Pozemkového fondu ČR do vlastnictví žalobce, a ve vztahu k výroku o nákladech řízení. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že povinnost k náhradě nákladů soudního řízení ve výši 18.525,- Kč byla uložena žalobci (ve prospěch žalované 2/). Výrokem III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobci uložena povinnost nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 28.600,- Kč.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení, že vlastníkem pozemků v obci Vranov a katastrálním území Vranov u Brna je Česká republika. Žalobce se rovněž v žalobě domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného 1) k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu nemovitosti ze správy Pozemkového fondu ČR do vlastnictví žalobce. Ohledně druhého bodu žaloby rozhodl odvolací soud tak, že žalobci nebylo možno přisvědčit již proto, že domáhat se nahrazení projevu vůle je možné až po právní moci rozsudku, kterým by bylo rozhodnuto o vlastnictví pozemků. Ohledně vlastnictví pozemků rozhodl odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, a to proto, že nárok žalované 2) na bezúplatný převod pozemků má dle odvolacího soudu oporu v ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb. (o Pozemkovém fondu ČR) ve znění zákona č. 148/2002 Sb. Na závěr odvolací soud odůvodnění rozsudku uzavřel s tím, že pokud soud prvního stupně dovodil, že žalovaná 2) splňovala podmínky pro převod sporných pozemků do jejího vlastnictví a že smlouvy, jimiž byly tyto pozemky převedeny do jejího vlastnictví, jsou platné, je jeho právní posouzení věci správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm napadl postup soudu při hodnocení, výkladu a právním posouzení konkrétního stavu. Soudy obou stupňů měly ze správných skutkových zjištění vyvodit vadné právní závěry a jejich rozhodnutí mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce má za to, že žalovaný 1) porušil své procesní povinnosti a záměrně zařídil, že došlo ke kolizi nároků na straně žalobce a žalované 2). Žalobce v dovolání navrhoval napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I., II. a III. zrušit a věc mu vrátit k novému řízení.

K dovolání se vyjádřili oba žalovaní. Shodně ve svých vyjádřeních navrhovali zamítnutí dovolání s tím, že žalobce tvrdí irelevantní skutečnosti neslučitelné s důvody rozhodnutí, jak je správně popsal odvolací soud.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání závisela od v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; teprve poté by byly přezkoumány dovolací důvody, uplatněné podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam; tento význam se odvíjí od posouzení právní otázky, jak ji definuje § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném po novele č. 7/2009 Sb.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá jen v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203).

Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou odvolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp.zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal celkovou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.

Odvolatel v podaném dovolání právní otázku nikde nevymezuje a to ani v obecné rovině. Podmínka přípustnosti dovolání tudíž není naplněna.

Nejvyšší soud se zabýval, i když dovolání není přípustné již z důvodu uvedeného výše, též hmotněprávním posouzením věci.

Ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 95/1999 Sb. (ve znění zákona č. 253/2001 Sb.) upravuje některé aspekty převodu zemědělských pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce; jde o pozemky, které se nachází v současně zastavěném území obce nebo v zastavitelném území vymezeném závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace. Pak lze pozemky převést do vlastnictví obce pouze za předpokladu, že takovému převodu nebrání práva třetích osob.

Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb. (ve znění zákona č. 148/2002 Sb.) Pozemkový fond nemovitosti, které má ve správě podle zvláštního právního předpisu, bezúplatně převede na veřejnou vysokou školu, jde-li o majetek, který veřejná škola nebo její vysokoškolský zemědělský nebo lesní statek potřebuje k zajištění vzdělávací, vědecké, výzkumné a vývojové činnosti při uskutečňování akreditovaných studijních programů.

Na základě důkazů provedených soudy nižších instancí se má za prokázané, že žalovaná 2) předmětné pozemky užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) a Vysokou školou zemědělskou v Brně dne 8. 6. 1994 a za jejich užívání platila roční nájemné ve výši 21.110,- Kč. Na základě zjištění odvolacího soudu je možno považovat za prokázané rovněž to, že pozemky i díky své poloze a funkční svázanosti s budovami Vysoké školy zemědělské tvoří funkční celek a že z hlediska jejich využití je žalovaná 2) potřebuje k zajištění své vzdělávací činnosti . Prokázáno bylo i to, že územní plán obce byl schválen dne 10. 12. 2001 (tedy před podáním obou žádostí, viz dále). Dále bylo prokázáno, že žádosti o uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků žalobcem i žalovanou 2) byly podány v průběhu roku 2002. V době jejich podání však zákon č. 569/1991 Sb. (ve znění zákona č. 148/2002 Sb.) neupravoval postup Pozemkového fondu pro případ, kdy o bezúplatný převod pozemků zažádá více (oprávněných) subjektů. Žalobce ke dni podání žádosti tj. 20. 5. 2002 - splňoval podmínky pro bezúplatný převod pozemků, ale stejně tak tuto podmínku splňovala žalovaná 2) (žádost ze dne 14. 10. 2002). Pozemkový fond tak ve svém postupu nepochybil, jelikož se řídil zákonnými předpisy (srov. ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 569/1991 Sb. výše citované) a žalovaná 2) navíc prokázala splnění podmínek pro tento postup. Není tedy možné souhlasit s názorem dovolatele, že rozhodnutí soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení věci; nižší instance věc posoudily na základě prokázaných skutečností a v souladu s právními předpisy platnými pro dobu, ve které bylo o nároku žalobce a žalované 2) rozhodováno.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

I když žalovaní byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim v rámci podaného dovolání nevznikly. Žádný z účastníků tedy nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. listopadu 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu