28 Cdo 3704/2015
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



28 Cdo 3704/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: O. F. , zastoupený JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, proti žalovanému: Ing. L. R. , zastoupený Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 1223/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. února 2015, č. j. 11 Co 167/2007-413, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 3. února 2006, č. j. 12 C 1223/99-137 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. února 2007, č. j. 12 C 1223/99-174, a doplňujícího rozsudku ze dne 2. května 2008, č. j. 12 C 1223/99-198), tak, že ve vyhovujícím výroku ve věci samé v části v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 24. 4. 1999 do zaplacení se žaloba zamítá (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že dovolání je (dle jeho názoru) přípustné podle ust. 237 o. s. ř. ; jako dovolací důvod ohlásil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, mimo jiné, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu]. Požadavek na vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odůvodněn též povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jakož i obligatorním zastoupením dovolatele advokátem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

Příslušná pasáž dovolání, v níž dovolatel toliko odkázal na ustanovení § 237 o. s. ř.
ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jelikož o uvedenou náležitost dovolatel v zákonné lhůtě dovolání nedoplnil (srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Nad rámec řečeného k dovolatelem vymezenému důvodu dovolání sluší se uvést, že byť jako dovolací důvod dovolatel ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jeho argumentace nese se pak především v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (stran prokázání skutečností, z nichž mohl plnivší žalovaný usuzovat na právní vztah mezi žalobcem a další osobou, které poskytl plnění co do částky 200.000,- Kč). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. znovu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ten pak při samotném právním posouzení věci sledoval závěry, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil naposledy v rozsudku ze dne 1. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 3530/2014, jímž dříve vydané rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2015

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu