28 Cdo 3704/2014
Datum rozhodnutí: 06.02.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 113 obč. zák., § 127 o. s. ř.



28 Cdo 3704/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) M. K. , a b) R. K. , obou zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované E. D., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vzájemném návrhu na zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 14. ledna 2014, č. j. 23 Co 180/2011-234, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 79.349,- Kč s přísl. s tím, že se jako synové zůstavitele V. Š., stali jeho výlučnými dědici. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 7. 2008, č. j. 32 D 174/2008-44, jim bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva, každému v rozsahu jedné ideální poloviny, k bytové jednotce v P. Žalovaná, jež byla družkou zůstavitele, tento byt po jeho smrti výlučně užívala do 29. 11. 2008, kdy jej žalobcům předala. Před tímto dnem neumožnila žalobcům vstup do bytu, ani jim za jeho užívání nic neplatila. Užíváním bytu od ledna do listopadu 2008 se na úkor žalobců obohatila částkou 88.000,- Kč. Kromě toho žalovaná dne 17. 12. 2009 vybrala z účtu zůstavitele třemi výběry z bankomatu celkovou částku 6.000,- Kč. Dopisem ze dne 1. 12. 2008 prostřednictvím své právní zástupkyně žalovaná uznala pohledávky žalobců ve výši 92.000,- Kč. Pokusila se rovněž započíst svou pohledávku ve výši 300.000,- Kč, neboť se touto částkou měla podílet na rekonstrukci předmětného bytu, avšak žalobci existenci této pohledávky popřeli. Uznali pouze, že žalovaná uhradila celkovou částku 14.651,- Kč do fondu oprav a jako poplatek za správu domu. Po provedení započtení tak žalobci mají vůči žalované pohledávku ve výši 79.349,- Kč. Žalobci připustili, že s otcem se od rozvodu rodičů asi 25 let nestýkali, snažili se jej však neúspěšně kontaktovat, přičemž žalovanou neznali. Žalovaná vůči žalobcům uplatnila vzájemným návrhem právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že do předmětného bytu investovala své prostředky, čímž se jeho hodnota zvýšila o 500.000,- Kč. Později žalovaná tvrdila, že mezi ní a zůstavitelem došlo k uzavření smlouvy o zbudování díla, jejímž předmětem byla rekonstrukce bytu.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 108 C 278/2009-88, žalobu o zaplacení částky 79.439,- Kč s přísl. zamítl (výrok I.), stejně jako vzájemný návrh žalované, aby byla žalobcům uložena povinnost zaplatit jí částku 500.000,- Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud z provedených důkazů nedovodil projev vůle žalované uznat svůj dluh vůči žalobcům. V rámci soudního řízení došlo k částečnému započtení pohledávek, a tedy k jejich zániku v příslušném rozsahu. Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2272/2006, uvedl, že odvozeným právním důvodem bydlení v bytě u osoby, jíž nesvědčí jiný důvod, je souhlas nájemce s bydlením této osoby. Taková osoba je po zániku tohoto právního důvodu bydlení povinna byt vyklidit. Družský poměr nelze klást naroveň rodinněprávnímu vztahu mezi manžely. Soud rovněž vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4873/2007, podle kterého na pronajímatele bytu nepřechází ve smyslu ust. § 680 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), závazek jeho právního předchůdce strpět podnájem bytu. Soud dovodil, že žalovaná užívala předmětný byt z právního důvodu, který odpadl, neboť její odvozený titul k bydlení zanikl úmrtím V. Š., tedy ke dni 15. 12. 2007. Žalobci žalované souhlas k bydlení neudělili. Závazek právního předchůdce žalobců, jenž souhlasil s užíváním bytu žalovanou, na ně nepřešel. Soud však přesto žalobu zamítl, neboť měl vzhledem k ust. § 3 odst. 1 obč. zák. za to, že výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení by byl v rozporu s dobrými mravy. Jde-li o požadavek žalobců, aby jim žalovaná zaplatila částku 6.000,- Kč v souvislosti s výběrem této částky z účtu zůstavitele, konstatoval soud prvního stupně, že se zde nejedná o bezdůvodné obohacení, jelikož žalované tímto výběrem nevznikl majetkový prospěch, protože uvedený obnos použila na pronájem hrobového místa a úhradu kamenických prací na náhrobku. Právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo, neboť právní důvod investice do předmětného bytu odpadl ke dni smrti V. Š. a práce skončily v říjnu 2007, takže subjektivní promlčecí doba uplynula v říjnu 2009, přičemž vzájemný návrh byl vznesen až dne 7. 6. 2010. Pokud by soud přistoupil na to, že žalovaná s V. Š. uzavřela smlouvu o dílo, i pak by bylo právo žalované promlčeno, neboť obecná promlčecí doba by uplynula v říjnu 2010 (když konstrukci o uzavření smlouvy o dílo žalovaná prezentovala teprve dne 15. 11. 2010).
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 28. 6. 2011, č. j. 23 Co 180/2011-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.), přičemž dospěl k následujícím závěrům. Žalovaná užívala byt po smrti V. Š. bez právního důvodu, a na úkor žalobců se tak ve smyslu ust. § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodně obohatila. Přiznání ochrany právu žalobců na vydání bezdůvodného obohacení by však vzhledem k v řízení zjištěným okolnostem bylo v rozporu s dobrými mravy podle ust. § 3 odst. 1 obč. zák. Právo žalované na vydání bezdůvodného obohacení se pak podle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo. Žalovaná investovala své finanční prostředky do cizí věci bytové jednotky svého druha a k těmto investicím od počátku neexistoval právní důvod. Investice byly uskutečněny nejpozději v říjnu 2007, kdy začala nejpozději běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Vzájemný návrh tak byl uplatněn po jejím uplynutí. Jestliže později žalovaná v řízení tvrdila, že její nárok vychází ze smluvního ujednání se zůstavitelem, uplatnila takové tvrzení až po koncentraci řízení a nelze k němu vzhledem k ust. § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), přihlížet. Neobstojí ani argumentace žalované, že po smrti V. Š. neznala okruh subjektů, které se na její úkor obohatily, a proto by měl být počátek subjektivní promlčecí doby počítán až od okamžiku zaslání výzvy k vyklizení bytu. Změna v osobě dlužníka však nemá na běh promlčecí doby vliv (ust. § 111 obč. zák.). V případě pochybností o povinném subjektu mohla žalovaná v období mezi smrtí zůstavitele a potvrzením nabytí dědictví (skončením dědického řízení) zahájit soudní řízení vůči neurčitému okruhu dědiců daného zůstavitele.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 382/2012-159, k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., jíž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, i ve výroku II. a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Dovolací soud se přiklonil k závěru, že právní důvod předmětné investice do bytové jednotky původně existoval, a to v podobě nepojmenované smlouvy, kterou žalovaná uzavřela s V. Š., přičemž ke dni 15. 12. 2007, kdy došlo k úmrtí V. Š., tento právní důvod odpadl. Pokud byl vzájemný návrh uplatněn dne 7. 6. 2010, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., žalované bylo nicméně možné dát za pravdu v tom směru, že se odvolací soud opomněl zabývat otázkou, zda výkon práva vznést námitku promlčení nebyl v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ačkoliv žalovaná tuto námitku v rámci odvolacího řízení uplatnila. Citované ustanovení, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Námitka promlčení přitom zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou ovšem nastat situace, v nichž uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem uplatněného nároku, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna. Jelikož se odvolací soud uvedenou námitkou nezabýval, dopustil se nesprávného právního posouzení s tím, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platily i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež Nejvyšší soud přistoupil v odpovídajícím rozsahu ke zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 108 C 278/2009-214, vzájemný návrh žalované na zaplacení 500.000,- Kč opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vycházeje z právního názoru Nejvyššího soudu dovodil, že námitku promlčení uplatněnou žalobci nelze posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, neboť bylo prokázáno, že již za 14 dní až měsíc po smrti V. Š. počala žalovaná navštěvovat advokátku, aby s ní konzultovala další postup ohledně své investice do daného bytu. Žalovaná tedy měla povědomost o skutkovém základu své pohledávky, byla schopna vyhledat odbornou právní pomoc, a přestože ji úmrtí druha bezpochyby těžce zasáhlo, mohla své právo řádně a včas uplatnit před soudem. Ze žádného z důkazů provedených v řízení přitom nevyplynulo, že by žalovaná byla psychiatricky léčena či alespoň odborně vyšetřována, pročež soud pokládal za nadbytečné provádění důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Vzhledem k promlčení práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení bylo na místě její vzájemný návrh zamítnout.
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 1. 2014, č. j. 23 Co 180/2011-234, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, pokud jde o nadbytečnost důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, poněvadž se žalovaná sama dostavila k notářce ve věci dědictví po V. Š., kde mezi pasivy náležejícími do dědictví uvedla i půjčku na rekonstrukci bytu, byla tudíž zjevně v problematice orientována, nadto nikdy nebyla psychiatricky léčena a za účelem řešení nároků plynoucích z investice do sporného bytu udělila plnou moc advokátce, která její práva účinně hájila. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud neměl za zjištěné, že by počátku běhu promlčecí doby bránil nedostatek zákonného zastoupení žalované ve smyslu § 113 obč. zák. Námitka promlčení, kterou vznesli žalobci, se pak neprotiví dobrým mravům, neboť účastníci řízení nejsou v poměru příbuzenském či obdobném, který by žalovanou vedl k tomu, aby se spoléhala na jejich dobré vzájemné vztahy. Zájmy žalobců a žalované byly naopak protichůdné, jelikož byla žalovaná ze strany žalobců opakovaně vyzývána k vyklizení bytu i zaplacení úhrady za jeho užívání a sama si přitom byla vědoma, že svou pohledávku vůči žalobcům musí uplatnit. Vzhledem k její náležité orientaci v problematice, jakož i jejímu zastoupení advokátkou nemohl ani zdravotní stav žalované vést k závěru o nemravnosti námitky promlčení, odvolací soud tudíž přikročil k potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí okresního soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále i o poukaz na otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, pokud námitku promlčení uplatněnou žalobci neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť dovolatelka je těžce nemocná invalidní důchodkyně, která investovala své celoživotní úspory do společného bydlení s druhem, který tragicky zahynul. Žalobci si nemorálně ponechali prospěch z investice žalované, zatímco ona byla připravena o bydlení i o vynaložené peněžní prostředky. Korektiv dobrých mravů umožňuje soudům zmírnit tyto nepřijatelné a nespravedlivé následky nepřiměřené tvrdosti zákona, což měly soudy učinit právě shledáním žalobci vznesené námitky promlčení rozporné s dobrými mravy.
Nalézacím soudům dovolatelka rovněž vytýká to, že nenařídily vypracování znaleckého posudku k zodpovězení odborné otázky, zda mohl započít běh promlčecí doby s ohledem na přechodný duševní stav žalované po úmrtí jejího druha. Soudy přitom nesprávně hodnotily projevy žalované a částečně učinily závěry bez opory v dokazování. Ze skutkových zjištění totiž jednoznačně plyne, že žalovaná nebyla schopna formulovat okolnosti věci tak, aby na jejich základě mohla zmocněná advokátka učinit odpovídající právní kroky, přičemž její dočasná nesvéprávnost trvala přibližně 10 až 12 měsíců. Zdravotní stav žalované po úmrtí V. Š. neumožňoval uvědomit si povahu práva na vydání bezdůvodného obohacení, a proto byli i současní zástupci žalované schopni relativně úplně zjistit rozhodné skutkové okolnosti až po několika dlouhých jednáních s ní. Pouze znalec by mohl kvalifikovaně odpovědět na otázku, kdy nejdříve byla žalovaná způsobilá dát právnímu zástupci náležité pokyny, aby mohl účinně obhajovat její práva. Dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, podle nějž zastoupení advokátem na základě plné moci nenaplňuje podmínku nutného zastoupení ve smyslu § 113 obč. zák. Skutečnost, že měla žalovaná smluvní zástupkyni, tak nemohla mít žádný význam pro posouzení jejího duševního stavu ani pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k právu uplatněnému vzájemným návrhem. Na základě uvedených důvodů navrhuje dovolatelka Nejvyššímu soudu napadené rozhodnutí zrušit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelce se však nepodařilo označit žádnou otázku, která by byla s to přípustnost jejího dovolání ve smyslu právě citovaného ustanovení založit.
Spatřuje-li dovolatelka pochybení v tom, že soudy nižších stupňů nepokládaly za rozpornou s dobrými mravy žalobci vznesenou námitku promlčení práva žalované na vydání bezdůvodného obohacení, musí Nejvyšší soud zopakovat, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013). S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). V rozhodované věci se ovšem soud prvního stupně i soud odvolací možným rozporem uplatnění námitky promlčení ze strany žalobců s dobrými mravy zevrubně zabývaly a posléze dospěly k závěru, že zde nejsou dány výjimečné okolnosti, jež by ospravedlnily tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2603/2013). Pakliže se tedy nalézací soudy, berouce zřetel na závazný právní názor, jejž Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, s otázkou slučitelnosti námitky promlčení předmětného práva žalované s dobrými mravy náležitě vypořádaly, jevilo by se nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení toliko přezkumné instance) jejich úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením.
Druhá dovolatelčina námitka, jež se dotýká závěrů o jejím duševním stavu v období následujícím po úmrtí V. Š., má do značné míry povahu nikoli právní, nýbrž skutkovou, neboť je jí poukazováno na vady hodnocení provedených důkazů a nesprávná zjištění soudů nižších stupňů ohledně zachovalosti jejích mentálních schopností v rozhodné době. Ani dovolací argumentaci vážící se k otázce, zda bylo možné, aby si soudy učinily úsudek o tom, že běhu promlčecí doby dle § 113 obč. zák. nebránil nedostatek zákonného zastoupení dovolatelky (k tomu obecně srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2968/2011), bez znaleckého přezkoumání jejího duševního zdraví, neshledává Nejvyšší soud přesvědčivou. Obecně sice zajisté i v kontextu aplikace § 113 obč. zák. platí, že posouzení existence duševní poruchy zpravidla vyžaduje odborných znalostí ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. (viz přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2831/2013), a proto se obvykle neobejde bez vypracování znaleckého posudku coby důkazního prostředku svou povahou nezastupitelného (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1924/2010), Nejvyšší soud je nicméně toho mínění, že v projednávané kauze odvolací soud nepochybil, jestliže po zvážení všech okolností případu i bez znalecké verifikace svých poznatků dovodil, že narušení způsobilosti žalované činit právní úkony, a tedy ani její potřebě ustanovení zákonného zástupce nic nenasvědčovalo. Nevyvstala-li v řízení důvodná pochybnost o tom, že dovolatelka byla schopna i ve stavu hlubokého rozrušení po úmrtí svého druha podnikat kroky směřující k uplatnění předmětné pohledávky proti nynějším žalobcům, může postup soudů nižších stupňů za daných podmínek obstát, přestože k provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem nepřistoupily. Ani fakt, že nalézací soudy braly v potaz zastoupení dovolatelky advokátkou, pak nezatěžuje jejich rozhodnutí vadou právního posouzení, přestože zastoupením osoby advokátem na základě plné moci podmínku zákonného zastoupení podle § 113 obč. zák. naplnit nelze (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007). V řešeném sporu bylo totiž na vyhledání odborné právní pomoci žalovanou nahlíženo spíše jako na doklad její základní orientace a způsobilosti porozumět skutkovému základu vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení v částce odpovídající zhodnocení zmiňovaného bytu než jako na skutečnost, která by měla odstraňovat překážku běhu promlčecí doby plynoucí dle § 113 obč. zák. z nedostatku zákonného zastoupení osoby, jíž duševní porucha činí k právním úkonům neschopnou.
Jelikož na dovolání nebylo možno pohlížet jako na přípustné, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu