28 Cdo 3689/2015
Datum rozhodnutí: 03.02.2016
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 28a předpisu č. 229/1991Sb., § 451 obč. zák., § 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb., § 4 odst. 1 předpisu č. 709/1950 Ú. l.Sb.



28 Cdo 3689/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované M. H. R. , zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení částky 2.668.575,75 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 157/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 29 Co 386/2014-131, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 23.328,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Radka Vachtla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 99 C 157/2011-95, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 2.668.575,75 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně zmíněnou sumu žalované poskytla jako náhradu za pozemky v katastrálním území Z., jež žalované nebyly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Výše vyplacené náhrady se odvíjela od znaleckého posudku, v němž byly předmětné pozemky pokládány za pozemky stavební, posléze ovšem žalobkyně zjistila skutečnosti nasvědčující tomu, že šlo o zemědělskou půdu, pročež měla být náhrada vyčíslena v částce podstatně nižší. Pakliže se žalované dostalo obnosu většího, než jí dle restitučního předpisu náležel, jedná se o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, jež je povinna žalobkyni vydat. Soud vymezil jako klíčovou otázku, zda byly dané nemovitosti ke dni přechodu na stát, tj. k 9. 2. 1954, stavebními pozemky, či nikoli. Pro vyřešení tohoto problému se na základě vyhlášky č. 709/1950 Ú. l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby (dále jen vyhláška č. 709/1950 Ú. l. ), která obsahovala definici stavebního pozemku, zabýval tím, zdali byly ony pozemky určeny k zastavění aplikovatelným zastavovacím plánem. Přestože se nepodařilo dohledat vyhotovení zastavovacího plánu, který poměry v řečeném území v únoru 1954 upravoval, podotkl soud, že z ostatních listinných důkazů v jejich vzájemné souvislosti vyplývá, že zastavovací plán k rozhodnému datu existoval, byl potvrzen k tomu příslušným orgánem a dotčené pozemky předurčoval k zastavění. Náhrada za nevydané stavební pozemky, jíž se žalované dostalo, tak představovala plnění poskytnuté v souladu s § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, nikoli bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 29 Co 386/2014-131, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyzdvihl, že skutečnost, že se schválený zastavovací plán upravující účelové určení příslušných pozemků nedochoval, nevylučuje možnost učinit závěr o jejich stavebním charakteru ke dni, kdy bylo vlastnictví k nim odňato právním předchůdcům žalované. Z jiných listin, jimiž byl v řízení proveden důkaz, lze totiž nepochybně dovodit, že v rozhodné době existoval účinný zastavovací plán, jenž dané pozemky určoval k zastavění, což znamená, že žalovaná po právu obdržela náhradu za nevydané pozemky stavební povahy. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě věc přiléhavě právně kvalifikoval, pročež bylo namístě jeho rozsudek potvrdit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, majíc za to, že je tento opravný prostředek přípustný dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť napadený rozsudek spočívá na dosud neřešených právních otázkách. Dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že pokládaly předmětné nemovitosti za stavební pozemky, přestože jejich stavební charakter nebyl v řízení náležitě doložen. Konkrétně označuje za stěžejní, že nebyl proveden důkaz zastavovacím či upravovacím plánem, přestože v souladu s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 709/1950 Ú. l. byl právě obsah takového plánu rozhodující pro klasifikaci konkrétního pozemku jako stavebního. Úsudek odvolacího soudu, že bylo možné s pomocí jiných důkazů dospět ke spolehlivému závěru o stavebním určení předmětných pozemků, považuje dovolatelka za nesprávný, neboť jedině schválený zastavovací plán mohl vytyčit způsob využití území, na určení plochy k zástavbě naopak nelze usuzovat pouze z neschváleného návrhu zastavovacího plánu či z právně nezávazných dokumentů (například přehledu rozsahu regulačních plánů), jak v této věci učinily soudy nižších stupňů. Žalobkyně rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že bylo nepředložení schváleného zastavovacího plánu přičteno k její tíži, přestože to byla žalovaná, kdo měl nést důkazní břemeno ohledně stavební povahy sporných pozemků. Z těchto důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu, aby rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež namítla, že se žalobkyně snaží zpochybnit především hodnocení provedených důkazů, zdůraznila, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Jak již Nejvyšší soud v minulosti vícekrát konstatoval, pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). V judikatuře dovolacího soudu pak bylo dále objasněno, že při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace, determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát (podrobněji viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015).

V řešené kauze soudy postupovaly v souladu s výše nastíněným výkladem a pozemky pozbyté právními předchůdci žalované označily za stavební poté, co dovodily, že je k rozhodnému datu k zastavění předurčoval zastavovací plán vydaný pro dané území. Dovolatelka, jež s oporou v textu vyhlášky č. 709/1950 Ú. l. také akcentuje význam zastavovacího plánu pro posouzení povahy předmětných pozemků, zpochybňuje pouze to, zda byla existence zastavovacího plánu dopadajícího na oblast, v níž se tyto nemovitosti nacházely, skutečně prokázána. Skutková zjištění soudů nižších stupňů ovšem dovolacímu přezkumu podrobit nelze, pročež je tuto její argumentaci nutno pokládat za bezpředmětnou. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že neshledává principiálních důvodů, proč by existenci historické územně plánovací dokumentace, jejíž vyhotovení se nedochovalo, nebylo možné prokázat prostřednictvím listinných důkazů, jež sice nepřímo, leč přesvědčivě dokládají, že dokumentace naznačeného obsahu vskutku vydána byla. Uvádí-li dovolatelka, že účelové vymezení jednotlivých pozemků mohl stanovovat jen závazný plánovací nástroj, a nikoli akty, které byly v řízení provedeny k důkazu, podsouvá tím odvolacímu soudu názor, jejž nevyslovil. Napadené rozhodnutí totiž neobsahuje tezi, že by stavební určení pozemků mělo být založeno listinami, jež se pro účely dokazování podařilo opatřit, nýbrž vychází z myšlenky, že pozemky byly k zástavbě určeny územně plánovací dokumentací, jejíž schválení předložené písemnosti bezpečně prokazují.

Námitka žalobkyně, že nemožnost použít jako důkazní prostředek vyhotovení zastavovacího plánu samotného měla jít k tíži žalované jakožto osoby nesoucí důkazní břemeno ohledně existence právního důvodu pro výplatu náhrady v příslušné výši, je pak taktéž nedůvodnou. Soudy nižších stupňů totiž po zhodnocení v řízení provedených důkazů, jež podle jejich mínění ve svém souhrnu vyznívaly zcela jednoznačně, dospěly k závěru, že vzpomínané pozemky ke dni odnětí účinný zastavovací plán určil k zastavění. Institut důkazního břemene, jenž má své místo tam, kde ani po provedení veškerých důkazů nejsou rozhodné skutkové okolnosti objasněny, nikoli tam, kde soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu, jelikož, vycházeje z předložených důkazů, může označit tvrzení účastníka za pravdivá či nepravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 882/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1858/2013, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, bod 17), proto nemusel být a nebyl v posuzované věci aplikován.

Z uvedených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18.980 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 23.328,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu