28 Cdo 3680/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: předpisu č. 100/1945Sb., § 2 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb.



28 Cdo 3680/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. F. W., CSc. , zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, za účasti České republiky Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu za znárodněný majetek , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 109/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 24 Co 28/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2014, č. j. 16 C 109/2010-87, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu byla přiznána náhrada za majetek firmy F. W. se sídlem v Ch. , který byl právnímu předchůdci žalobce znárodněn podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) spatřuje v tom, že právní otázka hmotného práva Nejvyšším soudem již vyřešená, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, má být posouzena jinak. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to zejména v otázce vztahu dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. k restitučním předpisům; tento poměr dle názoru dovolatele není vztahem obecného předpisu a předpisů speciálních a restituční předpisy tak nebrání uplatnění práva na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a to i proto, že v posuzovaném případě došlo ke znárodnění majetku před rozhodným obdobím z hlediska restitučních předpisů.

Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákon občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Řešení otázky hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v níž byl již dříve formulován a odůvodněn závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, a z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění [v dané věci podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve spojení s vyhláškou ministra průmyslu č. 210 ze dne 27. 12. 1945] s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., jímž byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy).

Oporu pro jiný závěr neskýtá ani dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004, jenž rovněž akcentuje princip speciality restitučních předpisů, a to i ve vztahu k případně vznášeným nárokům na náhradu škody.

Také je třeba připomenout, že shora prezentované závěry obstály i při přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rovině ústavněprávní k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/2015, jimiž byly jako zjevně bezdůvodné odmítnuty ústavní stížnosti směřující i proti shora označeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 137/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1484/2015.

V odkazovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3729/2015 pak Ústavní soud znovu připomíná, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem; pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - zákona č. 114/1948 Sb. či dekretu č. 100/1945 Sb. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, pak Ústavní soud, mimo jiné, aproboval i závěr obecných soudů, že bez právního vymezení nemohou (obecné soudy) o náhradě rozhodovat, a to i s ohledem na vůli zákonodárce projevenou prostřednictvím restitučních předpisů, které byly od počátku určeny a deklarovány jako nástroj ke zmírnění některých křivd; pokud stěžovatel nebyl platnou právní úpravou zahrnut do okruhu subjektů, jimž byla předchozí majetková křivda nahrazena, není v moci soudů tuto legislativní mezeru překlenout .

Z uvedeného vyplývá, že právní otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány ani důvody k jinému posouzení této otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené (je-li přijaté řešení hodnoceno jako ústavně konformní i rozhodovací praxí Ústavního soudu a kdy se podstatně nezměnily poměry, za nichž bylo toto judikaturní řešení dříve přijato).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, a proto je Nejvyšší soud odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu