28 Cdo 368/2007
Datum rozhodnutí: 14.03.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 368/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. F., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu R. n. L., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 43/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.5.2006, č.j. 11 Co 467/2005-151, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30.5.2006, č.j. 11 Co 467/2005-151, potvrdil rozsudek ze dne 3.3.2005, č.j. 13 C 43/2004-122, jímž Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu požadující určení, že žalobce je vlastníkem podzemních sklepních prostor, nacházejících se pod parcelou p.č. 447/1 v k.ú. R. n. L., specifikovaných na geometrickém plánu č. 5/2004 ze dne 12.1.2004 vypracovaném Ing. J. K., a zapsaných na LV č. 1 pro k.ú. a obec R. n. L. u Katastrálního úřadu Ú. kraje, katastrální pracoviště L. (dále jen sklepní prostory ), změnil výrok prvostupňového rozsudku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvého stupně. Konstatoval, že je zcela nerozhodné, zda předmětné sklepní prostory jsou svou právní povahou věcí samostatnou či příslušenstvím věci hlavní. Pokud by byly příslušenstvím věci hlavní, nabyl stát vlastnictví k těmto prostorám jako součásti parcely č. 447/1 v k.ú. R. n. L. kupní smlouvou ze dne 14.7.1976, v opačném případě je nabyl bez právního důvodu. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a ze dne 28.1.2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, uzavřel, že za této situace se žalobce nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, tj. určovací žalobou podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) ve spojení s § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), bylo-li možné se nároku na tuto ochranu domáhat na základě speciálního (restitučního) předpisu [v tomto případě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. )]. Z tohoto důvodu není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel namítá, že nelze dospět bez podrobného přezkoumání skutkových tvrzení pouze k závěru, že nebyly splněny podmínky, podle nichž se může soud věcí zabývat, a to proto, že žalobce měl žádat vydání nemovitostí v rámci restitučního řízení , čímž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, jelikož žalobce mohl svůj nárok uplatnit v řízení restitučním. Uplatnění nároku určovací žalobou dovolatel odůvodňuje tím, že v restitučním řízení vydání sporných nemovitostí již neúspěšně nárokoval a teprve v průběhu restitučních sporů bylo zjištěno, že tyto prostory jako samostatná nemovitost, která byla současně příslušenstvím, nikdy nepřešly do vlastnictví žalovaného . Dovolatel uzavírá, že na posuzovaný případ nelze vztáhnout právní větu obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ale je naopak vhodné aplikovat závěr vyslovený v rozhodnutí téhož soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, podle kterého právní úkony týkající se převodu nemovitostí musí být učiněny písemnou formou, a to i v případě, že jde o nemovitost, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést . Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, na kterém jeho potvrzující rozsudek spočívá, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť se žalobce mohl domáhat ochrany svého vlastnického práva podle speciálního (restitučního) předpisu.


Soudní praxe vyšších soudů včetně soudu Ústavního zastává ohledně otázky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k věcem, které v rozhodném období (25.2.1948 až 31.12.1989) převzal stát, názor, vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění svého stanoviska Ústavní soud mimo jiné vyjádřil názor, že tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Nejvyšší soud ve své nyní již ustálené judikatuře uvedené právní závěry Ústavního soudu respektuje (srov. např. usnesení ze dne 27.9.2006, sp. zn. 28 Cdo 2373/2006, a ze dne 18.10.2006, sp. zn. 28 Cdo 2462/2006, nebo rozsudek ze dne 7.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 2007/2006).


Námitkou, že pro každý úkon, jímž je převáděno příslušenství nemovitosti (byť v katastru nemovitostí neevidované), je vyžadována písemná forma, a z tohoto úkonu musí být zřejmé vyjádření vůle toto příslušenství převést, podpořenou odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75, ročník 2004, dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož v případě, že předmětné sklepní prostory by byly příslušenstvím věci hlavní, přešly na stát kupní smlouvou ze dne 14.7.1976 společně s takto převáděnými nemovitostmi, a žalobce se tak mohl domáhat jejich vydání podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Nejedná se však o právní závěr, na kterém by napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, neboť odvolací soud dovodil, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani žalobou na určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o.s.ř., bez ohledu na to, zda sklepní prostory jsou samostatnou věcí nebo příslušenstvím věci hlavní.


Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní judikaturou soudu dovolacího, dovoláním napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., a dovolání tak není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Žalobce sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 14. března 2007


JUDr. Robert Waltr, v.r.


předseda senátu