28 Cdo 3679/2014
Datum rozhodnutí: 18.11.2014
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c o. s. ř.



28 Cdo 3679/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 7, proti žalovanému Honebnímu společenstvu Hněvotín Topolany , IČ: 479 96 854, se sídlem v Hněvotíně 52, zastoupenému Mgr. Radkem Chocholou, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 10, o určení neplatnosti rozhodnutí přijatého mimo valnou hromadu , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 148/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci, ze dne 20. února 2014, č. j. 69 Co 604/2013-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2013, č. j. 24 C 148/2012-53, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí Honebního společenstva Hněvotín Tolopany přijaté mimo valnou hromadu, o souhlasu nájmu honitby Mysliveckému sdružení Blata Hněvotín na dobu od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2023 na základě dopisu honebního starosty ze dne 26. 7. 2012 jeho členům, je neplatné .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; k otázce jeho přípustnosti toliko citoval z ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena , musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál. Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. jak výše uvedeno řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není.

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť k náhradě oprávněnému žalovanému (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.) v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu