28 Cdo 3664/2010
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 3664/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: B. V. , zastoupen JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovanému: Česká republika Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1,147.364,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodní soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 14 C 268/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.11.2008, č.j. 16 Co 386/2008-159, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodní soudu pro Prahu 2 ze dne 2.3.2007, č.j. 14 C 268/2004-115, jímž byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Ve věci se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena ve výši 1,147.364,- Kč s příslušenstvím nezákonným úředním postupem usnesením Policie ČR, Okresní ředitelství K. H., SKPV-OOK ze dne 2.10.2003, sp.zn. ORKH-350/OOK-2003. Žalobu odůvodňoval tím, že ve svých dopisech žádal v roce 2003 městské zastupitelstvo v Č. o odvolání starosty, který se měl podílet na terorizování jeho osoby a na újmě na jeho zákonných právech a majetku. Následně měla být vůči němu vyvinuta vyinscenovaná represe a předem připraveným usnesením Policie ČR Okresní Ředitelství v Kutné Hoře byl nařčen z trestného činu útoku na státní orgán. V průběhu vyšetřování bylo nařízeno vyhotovení znaleckého posudku na posouzení duševního stavu žalobce. Ten měl být totiž podle jeho slov mučen, vězněn a psychicky terorizován v tzv. psychiatrickém zařízení. Za účelem jeho umlčení, zastrašení a likvidace mělo být vyvoláno trestní stíhání, což mělo podle žalobce vést k jeho vážné psychické újmě. Pro vážné psychické strádání podle jeho slov nemá obděláno políčko, které mu zajišťuje doplnění základních životních potřeb. Škoda mu však měla vzniknout i v souvislosti s náklady za jízdné z místa bydliště do K. H. a P., kopírování listin, náklady na podání ústavní stížnosti, doporučených dopisů aj. Všechny tyto náklady v podání vyčíslil (po výzvě soudu).

Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce dostatečně vznik škody neprokázal a žalobu zamítl. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo v nepřítomnosti žalobce, který sice žádal o odročení jednání, ale jeho žádosti nebyly soudem shledány jako důvodné (nepřiložil potvrzení o svém nepříznivém zdravotním stavu, kterým žádost o odročení zdůvodňoval). Za žalobce se jednání účastnil jeho právní zástupce. Soud prvního stupně dále popsal skutkové okolnosti případu tak a dospěl k závěru, že žalobce mj. uplatnil svůj nárok u soudu předčasně (8.1.2004) ke vzniku nároku podle soudu ještě nemohlo dojít. Dne 2.10.2003 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání; po podání obžaloby k soudu však soud žalobce zprostil obžaloby, jelikož se nejednalo o trestný čin, ale o přestupek a věc postoupil příslušnému obecnímu úřadu (právní moc rozhodnutí dne 25.5.2006). I když žalobce tvrdil, že škoda mu vznikla již tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nebyla splněna podmínka § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Podmínka nezákonného trestního stíhání byla v důsledku zproštění obžaloby naplněna až 25.5.2006. Žalovaný se podle soudu navíc nemohl doposud dostat do prodlení, protože žalobce svůj nárok u žalovaného neuplatnil (jak je tomu podle zákona povinen). Žalobce v řízení před soudem neprokázal vznik škody na svém majetku a zdraví, současně nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody a trestním stíháním. Žalobce byl v průběhu přípravy jednání soudem vyzván k doplnění těchto důkazů, ale na výzvy sám nereagoval. Soud následně v průběhu řízení neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem osob (znalců, státních zástupců aj.), protože tyto výpovědi by nemohly vznik škody nijak doložit.

Odvolací soud svým rozhodnutím přisvědčil většině závěrů soudu prvního stupně. Mimo jiné odvolací soud rovněž posuzoval, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce. Podle závěrů soudu však taková situace nenastala, neboť žalobce vznesl námitku podjatosti soudce v podání ze dne 5.2.2007, spojeném se žádostí o odročení jednání nařízeného na 2.3.2007. Soudce jej informoval přípisem ze dne 13.2.2007, že jednání odročeno nebude a bude pokračováno podle § 15b odst. 2 o. s. ř. Při tomto jednání soud poté rozhodl ve věci samé a žalobu zamítl. Námitku podjatosti žalobce odůvodňoval v převážné míře subjektivním a obecným hodnocením činnosti české justice jako celku, nikoliv námitkami proti osobě soudce. Soudce mu měl rovněž vyměřit v jiných řízeních soudní poplatek; takové procesní rozhodování soudce, navíc v jiných věcech však nemůže být podle soudu způsobilým důvodem pro jeho vyloučení v této věci. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka podjatosti, podaná žalobcem není důvodná. Dále soud posuzoval zda nedošlo k namítané vadě řízení, jestliže soud nevyhověl opakovaným žádostem žalobce o odročení jednání nařízeného na den 2.3.2007. V tomto odvolací soud uzavřel, že i když je nemoc nepochybně způsobilým důvodem pro omluvu žalobce z jednání, odročit jednání je možné pouze v případě, kdy je tato skutečnost prokázána. Žalobce však soud pouze odkazoval na vyžádání lékařské zprávy u konkrétního lékaře, sám zprávu nezaslal, i když o jednání věděl dlouhou dobu a o odročení žádal rovněž měsíc před samotným jednáním; navíc důvody pro odročení jednání sám často měnil. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu ohledně možnosti zamítnutí žaloby pro její předčasnost (nedostatek obligatorního předchozího uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu). Nedostatek byl podle názoru odvolacího soudu zhojen tím, že ministerstvu byla doručena žaloba, a ministerstvo se k ní posléze vyjádřilo. Nárok tak byl uplatněn, byť prostřednictvím podané žaloby a účel uvedeného ustanovení byl splněn. Odvolací soud dále doplnil dokazování přečtením podstatných částí žalobcem navržených znaleckých posudků. Soud uzavřel, že žalobce nijak neprokázal vznik škody ani příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a trestním stíháním, současně podle obsahu posudků byl schopen chápat výzvy soudu na doplnění svých tvrzení a důkazů. Rozsudek soudu prvního stupně tak odvolací soud jako správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zrekapituloval v něm všechna rozhodnutí a postupy soudů a dalších orgánu ve věci činných. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v otázkách týkajících se aplikace příslušných ustanovení o tom, kdo a jak má rozhodovat o námitce podjatosti vznesené vůči znalci a účasti žalobce na jednání soudu. V závěru dovolání navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti v záhlaví specifikovaných rozsudků soudů obou stupňů.

K řádně podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem (ustanoven na základě usnesení č.j. 14 C 268/2004-182), podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokládá se navíc, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

Podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18.12.2007 (N 227/47 SbNU973) byl soudem vysloven názor, že pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jako ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury. Týž právní názor vyslovil Ústavní soud i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10.5.2005, sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9.1.2008 a dalších; Nejvyšší soud sledoval tuto nálezovou judikaturu Ústavního soudu ve svých rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4614/2007, 28 Cdo 1938/2008 či 28 Cdo 1077/2008. Dovolací přezkum je tedy přípustný v případě posuzování otázek právních ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu).

Vzhledem k tomu, že odvolatel v podaném dovolání nevymezil otázku zásadního významu spočívající v nesprávném posouzení věci z hlediska hmotného práva, dovolací soud se po této stránce nebude hodnocením věci zabývat. V tomto ohledu soud pouze odkazuje na text rozhodnutí soudu nižší instance.

Ústavní soud výše uvedeným nálezem umožnil dovolacímu soudu přezkoumávat rozhodnutí soudů nižších instancí v rámci vymezených otázek procesního charakteru. Otázky však musí být formulovány jasně a musí se jednat o otázky zásadního právního významu. Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatuje, že tyto podmínky dovolatelem nebyly splněny. Namítané vady řízení před soudy nižších instancí, spočívající v podjatosti znalce, případně (ne)účasti žalobce na jednání soudu nejsou podle dovolacího soudu podstatné pro výsledek řízení samotného. V tomto navíc dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí, které se mj. s těmito otázkami dostatečně vypořádali. Otázka týkající se nepřítomnosti žalobce na jednání soudu byla soudy rovněž řešena - žalobce sice žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů, avšak na výzvu soudu k doložení lékařského potvrzení již sám nereagoval; navíc důvody pro odročení jednání soudu velmi často měnil. Soudy v tomto případě správně postupovaly podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. I když dovolatel v řízení před soudy nižších instancí námitku podjatosti znalce neuplatnil a soudy ji tedy nemohly řešit, Nejvyšší soud musí znovu konstatovat, že tato namítaná vada procesního charakteru nemůže mít podstatný vliv na výsledek řízení. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování výslechem dvou znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Podle zpracovaných posudků žalobce byl schopen dobře rozumět všem výzvám soudu, některé úkony činil bez právního zastoupení a nebylo tedy možné podle odvolacího soudu dovozovat, že by mohl být v souvislosti s tvrzenou psychickou újmou poškozen na svých právech účastníka řízení. V odůvodnění není nikdy zmínka o tom, že by dovolatel v řízení před odvolacím soudem uplatnil námitku podjatosti znalce.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud považuje odvolatelem podaný návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou nižších instancí za bezpředmětný.

Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou však bylo sepsáno zaměstnancem odborného útvaru, nikoliv prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. dubna 2011

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu