28 Cdo 365/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



28 Cdo 365/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce SPORTS BUSINESS & INVESTMENTS LIMITED , se sídlem v Londýně, Suite 101 H Business Design Centre, 52 Upper Street, N1 0QH, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 05902064, zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Balašem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Běžecká 2407/2, proti žalovanému JUDr. J. K. , zastoupenému JUDr. Kamilem Novým, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 955/22, o zaplacení částky 1.973.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 8/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016, č. j. 19 Co 212/2016-162, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2017, č. j. 19 Co 212/2016-192, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 19 Co 212/2016-162, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 1. 2017, č. j. 19 Co 212/2016-192, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 4. 2016, č. j. 24 C 8/2014-136, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 24 C 8/2014-187, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.973.400,- Kč s příslušenstvím a jímž žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 198.453,- Kč k rukám zástupce žalovaného; dále odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19.989,20 Kč k rukám JUDr. Kamila Nového.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části); srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod.

Dovolatel požadavku, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nedostál [k otázce přípustnosti dovolání uvedl pouze to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozsudek je rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a neboť rozsudek jakožto tímto dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tuto účelově desinterpretoval a že rozsudek dále závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má (resp. může) být dovolacím soudem v daném případě posouzena jinak ].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však z dovolání nepodává.

Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Požadavek dovolatele, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má (resp. může) být dovolacím soudem v daném případě posouzena jinak , významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), a není tudíž řádným vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Souladnost výše uvedené judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.

Námitky dovolatele, že účelově zdeformovaná, resp. naprosto klíčová skutková zjištění, provedená oběma soudy vedou nutně k nesprávnému právnímu posouzení věci , nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřují proti skutkovým zjištěním a hodnocení provedených důkazů, a nepředstavují tak jediný možný způsobilý dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem].

Dovolací soud pro úplnost dodává, že v dovolání je sice uvedeno, že směřuje i proti výrokům rozsudků soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení, avšak s ohledem na to, že dovolání neobsahuje jakékoliv tvrzení, argument, či snad údaj o tom, v čem by bylo spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) proti těmto výrokům, nelze ani v tomto rozsahu pro vadu dovolání v dovolacím řízení pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2017 JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu