28 Cdo 3649/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 107 odst. 3 obč. zák.




28 Cdo 3649/2012
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně CA-Leasing EURO, s. r. o., IČ: 49617044, se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, zast. JUDr. Tomášem Jindrou, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti žalované KAROSERIA, a. s., IČ: 46347453, se sídlem v Brně, Heršpická 758/13, zast. JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o zaplacení 4.500.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 92/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2011, č. j. 44 Co 18/2011-290, takto:

I. V části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2011, č. j. 44 Co 18/2011-290, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, č. j. 29 C 92/2005-257, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, č. j. 29 C 92/2005-292, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, č. j. 44 Co 427/2011-340, pokud jím bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 3.150.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 5. 2002 do zaplacení, se dovolání odmítá; jinak se dovolání zamítá .

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Tomáše Jindry, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 29.400,- Kč.
O d ů v o d n ě n í:


Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, č. j. 29 C 92/2005-257, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2011, č. j. 29 C 92/2005-292, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012, č. j. 44 Co 427/2011-340, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 4.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice řízení dne 20. 9. 1995 uzavřely písemně kupní smlouvu, na jejímž základě žalovaná prodala žalobkyni za kupní cenu 54.000.000,- Kč komplex nemovitostí tvořený budovou na pozemku a ve smlouvě specifikovanými pozemky, vše v obci B., katastrálním území Š. Kupní cena byla v plné výši uhrazena a do katastru nemovitostí bylo s účinností k 3. 10. 1995 vloženo vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem. Část nezastavěných pozemků převedených dotčenou kupní smlouvou na žalobkyni přitom byla v roce 1948 na základě přídělové listiny Ministerstva zemědělství - Národního pozemkového fondu, č. j. K 1173/48, podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. přidělena městu B. a ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 172/1991 Sb. ), zůstávala ve vlastnictví státu. Z uvedeného důvodu žalobkyně od města B., dovozujícího své vlastnické právo k uvedené části pozemků ze znění zákona č. 172/1991 Sb., koupila smlouvou uzavřenou dne 30. 5. 2002 dotčené pozemkové části opětovně za kupní cenu 3.150.000,- Kč. Z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi řízení dne 20. 9. 1995 (pro nemožnost plnění) přitom žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 16. 1. 2001 vyzvala, aby jí vrátila kupní cenu uhrazenou ve výši 54.000.000,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi účastnicemi řízení dne 20. 9. 1995 je pro nemožnost plnění ze strany prodávající neplatná jako celek (§ 37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ), neboť část převáděných pozemků ke dni uzavření smlouvy nevlastnila prodávající žalovaná, nýbrž město B., na něž vlastnické právo k nim přešlo ke dni 24. 5. 1991 podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb., a neplatnou část smlouvy nelze dle jejího znění oddělit od ostatního obsahu (§ 41 obč. zák.). Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že peněžité plnění získané na základě neplatné kupní smlouvy je žalovaná povinna žalobkyni vrátit (§ 457 obč. zák.). Vzhledem k ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. přitom, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, dovodil, že nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny není promlčen. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o vrácení části uhrazené kupní ceny ve výši 4.500.000,- Kč s příslušenstvím vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že důsledná aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. oslabuje právní jistotu smluvních stran, neboť umožňuje kupujícímu domáhat se vrácení kupní ceny uhrazené na základě neplatné kupní smlouvy v jakémkoliv časovém horizontu poté, co se dozvěděl o důvodech neplatnosti. Vyjádřila přitom názor, že je uvedeným způsobem porušována zásada vigilantibus iura . Poukázala rovněž na okolnost, že v případě plnění poskytnutého bez jakéhokoliv právního důvodu se ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. nepoužije, ačkoliv se jedná o situaci obdobnou neplatné smlouvě. Z okolnosti, že se žalobkyně o důvodech neplatnosti předmětné kupní smlouvy dozvěděla již 5. 5. 2000 a žalobu podala až 4. 4. 2003, dovolatelka dovozuje, že uplatněný nárok na vrácení kupní ceny je promlčen. Dovolatelka rovněž namítala, že dle výpisu z pozemkové knihy přešlo vlastnické právo k dotčené části pozemků na město Brno (resp. stát jednající Městským národním výborem v B.) až 29. 6. 1957. Uvedené nemovitosti tudíž netvořily historický majetek města B. a podle zákona č. 172/1991 Sb. tak na něj ani nepřešly. Z uvedeného důvodu závěry soudů nižšího stupně o neplatnosti předmětné kupní smlouvy dle názoru dovolatelky neobstojí. Vytýkala přitom žalobkyni, že ji s důvody neplatnosti kupní smlouvy tvrzenými městem B. včas neseznámila. Odvolacímu soudu též vytýkala, že se při stanovení výše bezdůvodného obohacení nezabýval hodnotou dotčené části pozemků. Vadu řízení spatřovala v tom, že soud prvního stupně opravil výrokovou část rozsudku až poté, co již byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem. Doplnění údaje o tom, že přisouzenými úroky z prodlení v sazbě 10 % z dlužné částky se rozumí úroky za rok, pak dle názoru dovolatelky nelze provést opravným usnesením, neboť se nejedná o zjevnou nesprávnost. Uvedeným postupem přitom žalobkyni, která v návrhu rozsudečného výroku neuvedla, že se jedná o úroky za rok, nelze přiznat více, než čeho se domáhá. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 3.150.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 5. 2002 do zaplacení, tj. části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, č. j. 29 C 92/2005-116, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2008, č. j. 44 Co 274/2008-151), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že nárok kupujícího na vrácení kupní ceny vyplacené na základě neplatné kupní smlouvy (§ 457 obč. zák.), se nepromlčuje (§ 107 odst. 3 obč. zák.).
Otázkou promlčení práva kupujícího na vrácení kupní ceny vyplacené prodávajícímu na základě neplatné kupní smlouvy, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je přitom smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení § 560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit . Rozdíl oproti § 457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v § 560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu. Z hlediska aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., dle kterého jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat , není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a kupující vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyl, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se kupující fakticky ujal držby věci či nikoliv. Ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, tak dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona (typicky na neplatnou kupní smlouvu), včetně obchodních závazkových vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009). Jelikož tedy kupující není oprávněn namítat promlčení vlastnického práva prodávajícího (§ 100 odst. 2 věty první obč. zák.), nelze přihlédnout ani k námitce promlčení práva na vrácení zaplacené kupní ceny vznesené prodávajícím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011). Uvedené závěry přitom neoslabují právní jistotu účastníků smlouvy ani neodporují zásadě vigilantibus iura , jak namítá dovolatelka. Vyjadřují naopak v souladu se zákonnou úpravou rovné postavení účastníků neplatné smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že nárok kupující žalobkyně na vrácení kupní ceny vyplacené na základě neplatné kupní smlouvy není promlčen, tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení nezabýval hodnotou části pozemků, které v důsledku nedostatku vlastnického práva na straně prodávající nemohly být platně převedeny na kupující žalobkyni, nezbývá, než uvést, že za situace, kdy odvolací soud shledal předmětnou kupní smlouvu neplatnou jako celek (§ 41 obč. zák.), není hodnota těchto pozemků (lépe řečeno kupní cena za tyto pozemky) pro právní posouzení věci rozhodná. Žalobkyně tak v rámci své dispozice s právem na vrácení celé vyplacené kupní ceny, uplatnila v posuzovaném řízení důvodně nárok na vrácení její části ve výši 4.500.000,- Kč.
K námitkám dovolatelky, že dle výpisu z pozemkové knihy nepřešlo vlastnické právo k dotčené části pozemků na město B. (resp. stát jednající Městským národním výborem v B.) již v roce 1948, nýbrž až 29. 6. 1957, a že je řízení postiženo vadou v důsledku nesprávné opravy rozsudku soudu prvního stupně, sluší se uvést, že prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze (§ 237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo dovolatelce uloženo, aby žalobkyni zaplatila 3.150.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení ročně za dobu od 30. 5. 2002 do zaplacení, ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto v uvedeném rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání směřující proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo dovolatelce uloženo, aby žalobkyni zaplatila dalších 1.350.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), neboť soud prvního stupně o uplatněném nároku v uvedeném rozsahu v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena platně, rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, č. j. 29 C 92/2005-116, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2008, č. j. 44 Co 274/2008-151).
Spatřuje-li dovolatelka vadu řízení v tom, že soud prvního stupně opravil výrokovou část rozsudku až poté, co již byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen odvolacím soudem, je třeba poukázat na zákonnou úpravu, dle níž lze rozsudek opravit kdykoliv (§ 164 o. s. ř.), tedy i poté, co již byl přezkoumán v odvolacím řízení. K dalším výtkám dovolatelky pak nezbývá, než uvést následující. Nabylo-li opravné usnesení právní moci, nepřísluší soudům v další fázi řízení (v řízení o odvolání a ze stejných důvodů též v řízení o dovolání proti opravenému rozsudku) zkoumat důvodnost (opodstatněnost) provedené opravy. Přezkoumání důvodnosti provedené opravy je totiž vyhrazeno opravnému prostředku (odvolání) proti opravnému usnesení (dovolání proti opravnému usnesení není přípustné srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2294/2004). Tytéž otázky tak nelze znovu zkoumat v řízení o odvolání či dovolání proti opravenému rozsudku ve znění opravného usnesení. Soud, který rozhoduje o odvolání či dovolání proti rozsudku opravenému pravomocným opravným usnesením tudíž vychází z toho, že práva a povinnosti účastníků řízení byla rozhodnutím soudu prvního stupně upravena způsobem, který odpovídá znění rozsudku po provedené opravě a zákonností opravy se již zabývat nesmí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, sešit 6, číslo sbírky 46). Vytýká-li dovolatelka dále, že přisouzením úroků z prodlení v sazbě 10 % z dlužné částky ročně bylo žalobkyni, která nespecifikovala, že požaduje úroky za rok, přiznáno více, než čeho se domáhala, sluší se uvést, že upřesněním uplatněného nároku v rozsudečném výroku spočívajícím v tom, že je úrok z prodlení v sazbě nepřekračující žalobní žádání specifikován údajem, že jde o úrok za rok, tj. obvyklým vyjádřením časového období používaného pro vymezení výše úroků, při absenci jakéhokoliv tvrzení žalobkyně odůvodňujícího jiný způsob tohoto vymezení, k překročení žalobního návrhu nedošlo. Řízení tedy dovolatelkou vytýkanými vadami postiženo není. Z obsahu spisu se přitom nepodávají ani jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka právní závěr odvolacího soudu, že nárok kupujícího na vrácení kupní ceny vyplacené na základě neplatné kupní smlouvy (§ 457 obč. zák.), se nepromlčuje (§ 107 odst. 3 obč. zák.), nezbývá než odkázat na výše uvedený právní rozbor, z něhož vyplývá, že odvolací soud vyřešil dovolatelkou nadnesenou právní otázku správně.
K námitkám dovolatelky, že dle výpisu z pozemkové knihy přešlo vlastnické právo ke sporné části pozemků na město B. (resp. stát jednající Městským národním výborem v Brně) až 29. 6. 1957 (nikoliv v roce 1948, jak uzavřel odvolací soud) a pozemky tedy netvořily historický majetek města Brna a podle zákona č. 172/1991 Sb. na něj nepřešly, je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) je naplněn pouze tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§ 133 až 135 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů přitom dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. úspěšně napadnout nelze. Jestliže tedy soudy nižšího stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že Ministerstvo zemědělství - Národní pozemkový fond vydalo v roce 1948 přídělovou listinu, č. j. K 1173/48, jíž byla sporná část pozemků podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. přidělena městu Brnu, nelze v dovolacím řízení (za situace, kdy odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze vytknout žádného pochybení) úspěšně uplatňovat námitku, že dle výpisu z pozemkové knihy vlastnické právo ke sporné části pozemků přešlo na město Brno (resp. stát jednající Městským národním výborem v B.) až po 31. 12. 1949. Námitka dovolatelky dle jejího obsahu však nenapadá skutková zjištění jako taková ale spíše právní posouzení nabytí vlastnického práva. Závěr odvolacího soudu, že na základě uvedené přídělové listiny vydané v roce 1948 nabylo město B. vlastnické právo k dotčené části pozemků již v době do konce roku 1949 (podmínka přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb.), přitom odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž k nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. nebylo třeba vkladu do pozemkových knih (intabulace), přičemž za den vzniku vlastnického práva k přídělu dle § 5 uvedeného dekretu lze považovat již den ujmutí se držby v rámci přídělového řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 903/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2056/2006).
Jelikož je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila dalších 1.350.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšná žalobkyně vůči žalované, jejíž dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Za situace, kdy dovolání bylo se zřetelem k celkovému předmětu dovolacího řízení (o zaplacení 4.500.000,- Kč s příslušenstvím) ze 70 % odmítnuto (co do částky 3.150.000,- Kč s příslušenstvím), je při určení odměny za zastupování žalované advokátem v rozsahu 70 % z celkové odměny určené dle ustanovení § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 29. 2. 2012 (dále jen vyhl. č. 484/2000 Sb. ), třeba aplikovat ustanovení § 14 odst. 1, § 15 vyhl. č. 484/2000 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, č. sešitu 2, číslo sbírky 13). V rozsahu 70 % z celkové odměny 127.300,- Kč (89.110,- Kč) se tedy odměna snižuje o polovinu s tím, že může činit nejvýše 20.000,- Kč, jak je tomu i v posuzovaném případě. V rozsahu dalších 30 % z celkové odměny (38.190,- Kč) se odměna nesnižuje. Jelikož advokát žalované učinil v řízení pouze jeden úkon právní služby, krátí se takto stanovená odměna o dalších 50 % (§ 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a činí tak celkově 29.100,- Kč (10.000,- Kč + 19.100,- Kč). Součástí nákladů dovolacího řízení je též paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 29.400,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu