28 Cdo 3635/2012
Datum rozhodnutí: 04.03.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3635/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státního pozemkového úřadu , se sídlem tamtéž, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 6. 2012, sp. zn. 21 Co 210/2012-379, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17C 490/2005 (žalobce Z. D., P., zastoupeného Mgr. Eliškou Kučerovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Hekrova 19, proti žalovanému ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky), takto:

I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu 20. 10. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 3. 2. 2012, č. j. 17C 490/2005-355. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v katastrálním území D. M. (obec Hlavní město Praha), jakož i pozemků v katastrálním území K. (obec Hlavní město Praha), a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 3 na úhradu placeného znalečného v tomto řízení 6.420,- Kč do tří od právní moci rozsudku. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo dále uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 41.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 6. 2012, sp. zn. 21 Co 210/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 3. 2. 2012, č. j. 17C 490/2005-355, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu, ale neshledal odvolání žalovaného opodstatněným.
Odvolací soud poukazoval na zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., která má na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy Pozemkového úřadu Praha z 24. 11. 1997, č. j. PÚ 1731/92, nárok na náhradu podle ustanovení § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) za pozemek parc. č. 2203/92 (o výměře 652 m2) v katastrálním území Vršovice (obec Hlavní město Praha), který prodala B. D. státu v roce 1968 kupní smlouvou, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a dále na základě rozhodnutí téhož uvedeného orgánu z 9. 9. 1999 č. j. PÚ 1731/97, za pozemek role (o výměře 563 m2) v katastrálním území V. (obec Hlavní město Praha), který byl manželům D. vyvlastněn bez náhrady. Předmětné pozemky nelze oprávněné osobě vydat pro překážky podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., když první z uvedených pozemků je zastavěn domem se dvorem. Při úvaze o výši restitučního nároku žalobce vycházel soud prvního stupně z přecenění, provedeného žalovaným v dubnu 2008, podle něhož se jedná o pozemky stavební a výše restitučního nároku žalobce činí 303.250,- Kč.
Odvolací soud z uvedených zjištění soudu prvního stupně vycházel a byl toho názoru, že je tu třeba při ceně pozemků vycházet z charakteru pozemků v době odnětí, ale současně je třeba přihlížet k účelům odnětí a následnému využití odňatého pozemku. V obou případech se jednalo ke dni odnětí o pozemky určené pro stavbu (u druhého uvedeného pozemku již fakticky zastavěného), tj. jednalo se o pozemky využité ke stavebním účelům, což se promítlo i ve výši jejich ocenění. Odvolací soud dodával, že soud prvního stupně rovněž správně odkázal na možnost požádat o pozemky v hodnotě 50-200% restitučního nároku oprávněné osoby .
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroků o náhradě nákladů řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu za použití ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a s přihlížením k ustanovením vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkového fondu ČR dne 22. 6. 2012 a dovolání žalovaného bylo podáno dne 10. 8. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 5. 8. 2012 (sp. zn. 21Co 210/2012 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 3. 2. 2012, č. j. 17C 490/2005-355 Obvodního soudu pro Prahu 3. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaný Pozemkový fond ČR postupoval liknavě při uspokojování restitučních nároků oprávněných osob (včetně žalobce v této právní věci), když údajně nesplnil svou povinnost zařazovat do veřejné nabídky dostatečné množství pozemků; dovolatel nesouhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný údajně v průběhu celého soudního řízení neučinil žádnou konkrétní nabídku žalobci, ale ani neoznačil žádné konkrétní řešení, podle něhož by nárok žalobce mohl být uspokojen. Dovolatel je přesvědčen o tom, že v tomto konkrétním případě liknavost žalovaného ze strany soudu prvního stupně, ani ze strany odvolacího soudu nebyla dostatečně osvědčena . Dovolatel poukazoval na to, že oprávněným osobám lze převést jiné pozemky pouze na základě veřejné nabídky; toto řešení žalovaný Pozemkový fond ČR prosazoval i v daném případě, tedy aby žalobce uspokojil svůj restituční nárok žádostí o převod pozemku uvedeného v některé z veřejných nabídek . Podle názoru žalovaného také nelze jednu veřejnou nabídku pozemků v době od roku 2005, kdy v této právní věci byla žaloba žalobce podána, považovat za nedostatečnou; v této právní věci dlouhá doba řízení pak byla dána tím, že rozsudek soudu prvního stupně z 24. 10. 2007 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 23. 12. 2008, sp. zn. 21Co 134/2008, a dále tím, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 12. 2. 2010, č. j. 17C 490/2005-134, byl také následně zrušen odvolacím soudem.
Dovolatel dále má za to, že soud prvního stupně ani odvolací soud dostatečně se nevypořádaly s tvrzením žalovaného Pozemkového fondu ČR, že restituční nárok žalobce nedosahuje výše 303.250,- Kč. Žalobce sám v tomto soudním řízení nedoložil, že pozemek v katastrálním území V. byl v době jeho přechodu na stát určen k zastavění, když ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) v době vymezení takových pozemků soudobými územně plánovacími podklady tento pozemek vymezen nebyl (soud prvního stupně se spokojil pouze s usnesením bývalého Lidového soudu civilního v Praze ze 16. 8. 1957). Pozemky pak byly žalobci převedeny pouze za cenu stanovenou znaleckým posudkem (ostatně věcně nesprávným) a žádná případná konkurence ostatních oprávněných osob (srov. § 11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb.) tu řešena nebyla . Tím došlo, podle názoru dovolatele, ke zvýhodnění žalobce oproti dalším oprávněným osobám.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce postupovaly soudy obou stupňů v daném případě v souladu s právní úpravou, tedy s hmotným právem, a v souladu s právními závěry z judikatury Nejvyššího soudu i z nálezů Ústavního soudu ČR, na něž bylo v rozhodnutí odvolacího soudu poukazováno. Podle názoru žalobce postupoval Pozemkový fond ČR při uspokojování nároku žalobce liknavě a tento nárok nebyl uspokojen, i když se žalobce po řadu případů zúčastňoval veřejných nabídek vyhlašovaných žalovaným fondem. Žalovaný fond k výzvě soudu prvního stupně, aby soudu poskytnul seznam právně volných pozemků v obvodu Hlavního města Prahy, sdělil údaje pouze o dvou konkrétních pozemcích, přičemž však z výpisů pro jednotlivá katastrální území vyplývalo, že žalovaný Pozemkový fond ČR má ve svěřené správě 2.956 pozemků v obvodu Hlavního města Prahy; soudy z toho oprávněně dovozovaly, že žalovaný fond neplní své povinnosti v rámci veřejných nabídek převodu pozemků oprávněným osobám. Co do ocenění hodnoty nevypořádaného restitučního nároku žalobce žalovaný Pozemkový fond ČR ještě ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které podal 24. 6. 2010, uváděl tuto hodnotu sám částkou 303.250,- Kč.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle úpravy platné v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo třeba přípustnost dovolání dovolatele posoudit podle dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (t. j. ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu řešilo-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy či dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu z 5. 6. 2012 (sp. zn. 21Co 210/2012 Městského soudu v Praze) vyplývalo, že v daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby; při aplikaci těchto zákonných ustanovení poukazoval odvolací soud zejména na rozhodnutí uveřejněná pod č. 72/2008 Sb. a pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, není třeba při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2010) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nedošlo ze strany žalovaného pozemkového fondu k liknavosti při plnění jeho závazku převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možné nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (viz nález Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, II.ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Z usnesení Ústavního soudu ČR z 10. 8. 2010, I.ÚS 492/10 lze dovodit závěr, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněných rozhodnutí obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud i v daném případě vycházel, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 5. 6. 2012 (sp. zn. 21Co 210/2012 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, platných v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f v novelizovaném znění občanského soudního řádu).
Nešlo tu také o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. nyní novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu).
U dovolání, jež nebyla shledána přípustnými, neumožňovalo ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu) hodnotit dovolatelem uplatněné dovolací důvody (jak vyplývalo z § 241a odst. 3 o. s. ř.: Je-li dovolání přípustné, lze ... ), ale vzhledem k dovolatelem uváděným námitkám o nedostatečném osvědčení některých jím uváděných skutečností a okolností ze strany soudů obou stupňů v tomto případě, lze ještě připomenout závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to o tom, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá .
Vzhledem k uvedenému přikročil tedy v daném případě dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného (viz § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, platné v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu v tomto případě).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatele, žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalobce k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. března 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu