28 Cdo 363/2000
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 363/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně L. K. proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu 461 260,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 275/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, č.j. 13 Co 377/99-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 1999, č.j. 13 C 275/96-71, potvrzen v napadeném výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 237 226,- Kč a ve výroku o nákladech řízení a v části výroku, kterou se řízení o zaplacení částky 461 260,- Kč zastavuje, zůstal nedotčen. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení a zamítnut návrh žalované na připuštění dovolání.



Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná zastoupená pracovníkem s právnickým vzděláním dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. bez bližšího zdůvodnění. Dovolací důvody nebyly dovolatelkou výslovně uvedeny, nicméně z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že je odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, tedy dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále požádala o povolení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, že však dovolání v této věci není přípustné.



Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatelka ani netvrdí.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. V této věci jde nikoliv o měnící meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o potvrzující rozsudek. Přitom tomuto potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo vydání předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího.



Proti potvrzujícímu rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné pouze v případě, že se jedná o rozhodnutí ve věci samé a odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože se jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

O takový případ v posuzované věci nejde.

V daném případě byla sice splněna podmínka včasného návrhu na připuštění dovolání pro posouzení otázky, o které se dovolatelka domnívala, že má zásadní právní význam. Takovému návrhu nemohlo být ovšem vyhověno odvolacím soudem, neboť jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé. Předmět řízení v této věci byl totiž vymezen v době zahájení řízení žalobními tvrzeními a z nich vyplývajícího petitu formulovaného na uložení povinnosti žalovanému uhradit požadovanou částku spolu s příslušenstvím základní pohledávky. Odvolací soud pak svým rozhodnutím rozhodoval pouze o příslušenství pohledávky, která se samostatným předmětem řízení nestala, jakož i o nákladech řízení. Žádný z těchto nároků opírající se o hmotné právo (příslušenství pohledávky) nebo o procesní ustanovení (náklady řízení) nesplňuje pojem rozhodování o věci samé. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že samotný výrok o zastavení řízení ohledně částky 461 260,- Kč, který je součástí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 1999, č.j. 13 C 275/96-71, již nemohl být napaden odvoláním žalované (neboť právo odvolání přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena určitá újma) a nabyl právní moci doručením písemného vyhotovení rozsudku žalované dne 30. 7. 1999. Proto také odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí konstatoval, že v této části zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Takový výrok odvolacího soudu rovněž nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, a proto zákon vyslovení přípustnosti dovolání proti němu rozhodnutím soudu také neumožňuje.

Z uvedeného je zřejmé, že přípustnost dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu v této věci nelze dovodit z žádného procesního ustanovení. Dovolací soud musel proto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítnout, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm obsažených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová