28 Cdo 3619/2011
Datum rozhodnutí: 06.08.2012
Dotčené předpisy: § 120 o. s. ř., § 5 předpisu č. 58/1969Sb., § 36 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 3619/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 28,185.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 56/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č. j. 19 Co 116/2011-124, takto

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, č. j. 19 Co 116/2011-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 12. 2010, č. j. 26 C 56/2009-100, řízení co do částky 71,815.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 28,185.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Požadovaná částka měla dle žalobce představovat škodu odpovídající znehodnocení jeho obchodního podílu ve společnosti MERIDIAN agro production,spol. s r.o. dále též jen společnost (jejímž byl žalobce jediným společníkem), k němuž došlo v důsledku zahájení trestního stíhání žalobce a jeho vzetí do vazby. Žalobce byl v době od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007 trestně stíhán a dne 31. 7. 2007 byl zproštěn obžaloby, přičemž v době od 14. 9. 1994 do 12. 3. 1997 byl ve vazbě. Poté, co byl žalobce vzat do vazby, nebylo dle něj nikoho, kdo by mohl společnost řídit, pročež společnost ukončila svou činnost, a v roce 2003 žalobce prodal svůj podíl za nominální výši svého vkladu ve společnosti. V řízení pak prostřednictvím znaleckého posudku dokládal výši majetkové újmy, jíž utrpěl znehodnocením podílu ve společnosti. Obvodní soud nárok žalobce posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že žalobce měl po té, co byl vzat do vazby, udělit plnou moc k zastupování společnosti jiné osobě nebo měl rozhodnout v působnosti valné hromady o jmenování jednatele. Neučinil-li tak, zavinil nefunkčnost společnosti po jeho vzetí do vazby, a nemá tak nárok na náhradu škody v podobě znehodnocení podílu ve společnosti. Žalobce dále neprokázal výši škody a ani její vznik. I kdyby přitom vznik škody prokázal, nebylo by ji možno dávat do příčinné souvislosti s jeho vzetím do vazby. Společnost měla zaměstnance, jež měli vykonávat práci dle pracovní smlouvy, vedení společnosti bylo možno zajistit jinou osobou, nemohl-li žalobce funkci jednatele vykonávat sám, například prostřednictvím bývalého ředitele společnosti, jenž choval k žalobci důvěru i v průběhu trestního stihání a byl obeznámen s chodem společnosti. Tyto úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby v části, v jaké ze strany žalobce nedošlo k jejímu zpětvzetí, a v níž tedy nebylo řízení zastaveno.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal uvedené rozhodnutí v odpovídajícím rozsahu Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 19 Co 116/2011-124, v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na intertemporální ustanovení obsažené v § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), na věc aplikoval ustanovení § 5 jemu předcházejícího zákona č. 58/1969 Sb. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal nedostatečně prokázanou výši škody žalobcem, připomněl dále, že dle § 61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, obchodní podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Hodnota podílu je proměnlivá a závisí na výši čistého obchodního majetku. Posouzení hodnoty podílu je přitom odbornou otázkou, k jejímuž zodpovězení je příslušný pouze znalec, nelze ji však prokázat výslechy svědků či samotného žalobce. K důkazu provedený znalecký posudek předložený žalobcem přitom pouze umožňuje učinit zjištění, že většina relevantních materiálů byla zničena a není možno sestavit obraz o hospodaření společnosti ke dni vzetí žalobce do vazby. To je patrně i důvodem toho, že žalobce nenavrhuje vypracování znaleckého posudku dle § 127 odst. 1 o. s. ř. Rovněž nelze dovodit, že by hodnota obchodního podílu žalobce ke dni jeho prodeje činila pouze hodnotu nominálního vkladu do společnosti. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat výši škody, pročež je třeba rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části považovat za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost považuje v souladu s ustanoveními § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř. za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Zásadně právně významnou otázkou v daném případě dle dovolatele je, zda-li je znehodnocení reálné hodnoty obchodního podílu v důsledku nezákonného trestního stíhání škodou nahraditelnou dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatel předně vytkl odvolacímu soudu, že ani on neodstranil vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž své rozhodnutí neodůvodnil tak, jak si to žádá § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolateli tímto byla odepřena možnost účinně argumentovat proti rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž bylo nejen porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ale současně tím bylo řízení zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pak k této námitce dovolatele nijak nepřihlédl. Dovolatel dále zrekapituloval skutečnosti, z nichž dovozuje nárok na náhradu škody, vyzdvihnul výsadní postavení společnosti na trhu s kořením a luštěninami v době jeho zatčení a zdůraznil vlastní tvrzení, dle nichž byla jeho osobní účast na podnikání společnosti nezastupitelná a po propuštění z vazby již nebylo možno podnikání obnovit, jelikož stále probíhalo trestní stíhání dovolatele a podíl na předmětném komoditním trhu převzala konkurence. Soud prvního stupně dle dovolatele pochybil ve své úvaze, dle níž měl za sebe žalobce ustanovit zástupce, neboť základním předpokladem úspěšnosti společnosti byl právě osobní potenciál žalobce. Dovolatel dále odmítl závěry odvolacího soudu vyslovené k otázce vzniku škody. Jak dovolatel v řízení opakovaně tvrdil, v důsledku nestandardních okolností provázejících více než patnáct let trvající trestní řízení se nedochovaly téměř žádné listinné důkazy, jimiž by bylo možné potvrdit reálnou hodnotu jeho podílu ve společnosti ke dni zahájení trestního stíhání. V souladu s ustanovením § 125 o. s. ř. mohou jako důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, tedy i výslechy svědků a jiné listinné důkazy. Přestože dovolatel provedení takovýchto důkazů navrhoval, soudy obou stupňů, aniž by tyto důkazy provedly, usoudily, že z nich nelze tvrzení žalobce prokázat. V nedostatečně zjištěném skutkovém stavu je možno spatřovat vadu, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Své podání uzavřel dovolatel návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí jemu věcně předcházející, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolateli nelze přisvědčit, spatřuje-li takovouto otázku v posouzení, zda je znehodnocení reálné hodnoty obchodního podílu v důsledku nezákonného trestního stíhání škodou nahraditelnou dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., neboť odvolací soud své rozhodnutí na posouzení této otázky nezaložil, a její zodpovězení by tak bylo bez jakéhokoliv významu pro výsledné řešení sporu. Nejvyšší soud přitom opakovaně připomněl, že otázku, jejíž zodpovězení by se nikterak nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí o předmětu sporu, nelze pokládat za zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, sešit 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5153/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 529/2004). Bez významu je v tomto směru rovněž dovolací argumentace týkající se právních závěrů soudu prvého stupně, neboť předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolací soudu, jenž však tyto úvahy do svého rozhodnutí ani prostřednictvím odkazu nevtělil, a není tak důvodu, aby se jejich správností zabýval Nejvyšší soud.
Stěžejní pro potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu byla úvaha, dle níž nárok dovolatele nemůže být považován za opodstatněný, jelikož neprokázal výši škody. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí lze tedy usuzovat právě z argumentů dovolatele tento závěr zpochybňujících, neboť při posouzení otázky unesení důkazního břemene se odvolací soud odchýlil od závěrů v tomto směru vyslovených Nejvyšším soudem, jež však není na místě opouštět ani v projednávané věci, jakož i od příslušných hmotněprávních ustanovení. Důkazní břemeno je třeba chápat jako procesní odpovědnost účastníka za to, aby v řízení byla prokázána jeho tvrzení a mohlo být rozhodnuto v jeho prospěch. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze proto učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2011). Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1680, svazek 23/2003).
Při posouzení toho, které okolnosti musí být účastníkem prokazovány, je přitom rozhodná dikce příslušné hmotněprávní normy. Ustanovení vymezující předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a to jak v případě na věc aplikovaného zákona č. 58/1969 Sb., tak i zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, upravujícího odpovědnost za škodu v obecné rovině, přitom nestanoví jako předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu vyčíslení škody, ale vznik škody jako takové (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 552/2003). Jak dále již dříve vyslovil Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1221/2006), závěr o vzniku škody nelze zaměnit s otázkou určení její výše, je třeba nejprve postavit na jisto, že škoda vznikla, a pak se lze zabývat vyčíslením její výše. V daném případě je tedy zapotřebí nejprve zodpovědět otázku, zda-li v důsledku nezákonného trestního stíhání dovolateli vznikla majetková újma odpovídající znehodnocení jím vlastněného podílu ve společnosti, a teprve následně se případně zabývat způsobem, jímž lze tuto škodu vyčíslit, eventuálně aplikovat ustanovení § 136 o. s. ř. umožňující přiznat náhradu škody i v případech, kdy soudu schází relevantní opora pro stanovení výše škody (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 992/2009). Odvolací soud však ztotožnil nezpůsobilost dovolatelem předloženého znaleckého posudku a jiných jím navrhovaných důkazů k prokázání výše škody s nezpůsobilostí dovolatele prokázat vznik škody jako takové. Shledal-li tedy odvolací soud, že nárok dovolatele není opodstatněný, jelikož se dovolateli nepodařilo předložit a navrhnout důkazy ke stanovení výše škody, aniž by se zabýval tím, zda jsou jím navrhované důkazy způsobilé doložit vznik škody jako takové, nelze jeho posouzení věci považovat za správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V dalším řízení se odvolací soud rovněž neopomene přezkoumatelným způsobem vypořádat se všemi pro posouzení věci relevantními tvrzeními a provedenými důkazy.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. srpna 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu