28 Cdo 3599/2014
Datum rozhodnutí: 11.12.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



28 Cdo 3599/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Městské části Praha 15 , IČ: 002 31 355, se sídlem v Praze 10, Boloňská 478/1, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, o vyklizení nemovitosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 1/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č. j. 58 Co 366/2013-84, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. června 2013, č. j. 17 C 1/2013-63, jímž tento soud uložil žalovanému vyklidit pozemek a budovu na něm stojící (objekt občanské vybavenosti garáž) v katastrálním území H., a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu ( o. s. ř. ) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta právní o. s. ř.).

Důvodem, pro který odvolací soud v dané věci zrušil rozsudek soudu prvního stupně, je neúplné a tím i nesprávné posouzení otázky věcné legitimace žalobce k uplatnění práva na ochranu vlastnictví, ve vazbě na citovaná ustanovením zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (uzavírá-li odvolací soud, že vlastnictví k předmětným nemovitostem svědčilo-li dříve státu mohlo přejít na hlavní město Praha toliko za splnění podmínek stanovených uvedeným zákonem č. 172/1991 Sb., vytýkaje současně soudu prvního stupně, že se relevantními skutečnostmi o naplnění těchto podmínek nezabýval).

Jestliže se odvolací soud v odůvodnění usnesení vyslovuje též k některým dílčím závěrům soudu prvního stupně (k otázce, zda žalovanému svědčí právní důvod k užívání nemovitostí či nikoliv) jde o hodnocení, jež není pro zrušující usnesení odvolacího soudu významné (určující) a rozhodnutí na něm nespočívá. [Že jde o závěry toliko předběžné, vyslovené v situaci, kdy vlastnictví hl. m. Prahy k předmětným nemovitostem není dosud postaveno najisto, připouští i soud odvolací, připomíná-li současně v odůvodnění rozhodnutí, že pokud by se ukázalo, že žalobce není vlastníkem předmětným nemovitostí, nemohl by důvodně domáhat jejich vyklizení, a to bez ohledu na to, zda je žalovaný užívá bez právního důvodu . Otázka vlastnictví nemovitostí je zde otázkou primární a bez jejího vyřešení jsou veškeré závěry o tom, zda žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu (a zda tedy zasahuje neoprávněně do vlastnictví jiného) předčasné a pro souzený spor bezpředmětné].

Obsahem dovolání žalovaného je přitom právě polemika s právním posouzením, na němž své rozhodnutí staví soud prvního stupně (zánik práva trvalého užívání, neplatnost smlouvy o nájmu i žalovaným následně uzavřené smlouvy podnájemní), na kterém však napadené kasační usnesení odvolacího soudu nezávisí. Proti nosným důvodům tohoto usnesení (otázka věcné legitimace žalobkyně, ve vazbě na výklad a aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.) žalovaný žádnou argumentaci neuplatňuje. Jím vymezený důvod v dovolání (jímž je dovolací soud vázán; srov. § 242 odst. 3, věta první, o s. ř.) tudíž sám o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta právní o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu