28 Cdo 3599/2008
Datum rozhodnutí: 10.02.2009
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 87/1991Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 3599/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyň a) Z. M., a b) Z. R., obou zastoupených advokátem, proti žalované Z. a. s., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích, pod sp. zn. 9 C 27/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 12 Co 679/2006-425, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobkyním nemovitosti blíže specifikované v témže výroku. Odvolací soud toliko změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení. Sám pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zčásti se shodoval s jeho právním posouzením věci. Žalobkyně jako vnučky J. a M. Š. jsou osobami oprávněnými podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb. ). Žalovaná je ve smyslu § 4 odst. 1 citovaného zákona osobou povinnou, neboť je právní nástupkyní společnosti, která ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemovitosti držela. Žalobkyně svůj nárok uplatnily řádně a včas. V průběhu řízení několikrát měnily žalobní návrh a okresní soud jim neposkytl náležitou ochranu při uplatňování jejich restitučního nároku podle § 5 citovaného zákona, když připustil změnu žaloby o vydání věci na žalobu požadující určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Splnění účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároku oprávněných osob. Proti cílům restitucí by nemělo být využíváno ani neznalosti či pochybení jednotlivých účastníků. V restitučních sporech je třeba se vyhnout nevstřícnému formalistickému postupu, jenž hrozí další případnou křivdou, a soudy jsou proto povinny poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, jak jim to obecně ukládá § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ). Pokud tedy bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o připuštění změny žaloby, mělo být uváženo, že úspěšného uplatnění nároku lze dosáhnout pouze žalobou na vydání věci, nikoliv žalobou určovací. Soud prvního stupně tak opětovně na návrh žalobkyň usnesením ze dne 8. 7. 2003 připustil změnu žaloby, a to ve smyslu jejího původního znění. Tato skutečnost proto nemůže mít ten právní následek, že by právo na restituční nárok žalobkyň bylo prekludováno. Prarodiče žalobkyň nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 9. 1. 1948. To jim bylo následně odňato (znárodněno) výměrem Ministerstva výkupu v Praze ze dne 12. 7. 1954, a to podle § 8 odst. 3 a 7 zákona č. 118/1948 Sb., ve znění zákona č. 64/1951 Sb., a podle § 6 nařízení vlády č. 18/1952. Žalovaný je pak právním nástupcem Jednotného zemědělského družstva N. , na nějž byly nemovitosti převedeny smlouvou o převodu národního majetku a bylo mu zřízeno právo trvalého užívání. V daném případě došlo ke znárodnění uvedeného majetku v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, což naplňuje skutkovou podstatu uvedenou v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991Sb. Zákonným podkladem pro znárodnění nemovitostí byl zákon č. 118/1948 Sb., ve znění zákona č. 64/1951 Sb., jenž pravomoc k samotnému znárodnění v oboru velkoobchodní činnosti a k rozhodování o rozsahu tohoto znárodnění ve svém § 6 odst. 1 a § 8 odst. 7 svěřil pouze ministrovi vnitřního obchodu. V tomto případě se ale jednalo o výměr vydaný ministrem výkupu, kdy navíc tento akt podepsala osoba odlišná od tehdejšího ministra výkupu K. Vydávané nemovitosti nebyly ani podstatně zhodnoceny, a osobám oprávněným tak nevznikla povinnost nahradit osobě povinné vzniklý rozdíl. Nebylo ani prokázáno, že by budova autodílny ztratila svůj původní stavebně technický charakter, ani že by jednotlivé pozemky bylo možno považovat za pozemky v mezidobí zastavěné.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. V dané věci již soud prvního stupně jednou rozhodnul (rozsudkem ze dne 30. 10. 1998, č. j. 9 C 27/92-89) tak, že žalobu zamítl. Následně byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, na základě něhož soud prvního stupně vydal nový rozsudek, jímž žalobě vyhověl. Napadené rozhodnutí nepostrádá ani zásadní právní významnost. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily vlastnictví k pozemkovým parcelám, jež jsou předmětem tohoto řízení, ve zřejmém rozporu s tvrzeními žalované a předloženými důkazy. Žalovaná není vlastníkem těchto pozemkových parcel, neboť vlastnické právo k nim má Česká republika. Žalovaná sice byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, nicméně tento zápis byl chybný. Katastrální úřad pro Ú. k., katastrální pracoviště L., tuto chybu při poskytování údajů z katastru nemovitostí zjistil a opravil. Rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ve vztahu k pozemkovým parcelám z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování. Oba soudy taktéž nepřipustily provedení důkazu opakovaně navrhovaného žalovanou, jenž měl prokázat, že právní předchůdci žalobkyň byly členy Hospodářského družstva skladištního a výrobního pro soudní okres L. a L., a nevztahuje se tak na ně zákon č. 87/1991 Sb. Na základě provedených důkazů oba soudy dospěly též k nesprávnému závěru o charakteru přestavby budovy stojící na pozemku p. č. 89/1. Z předložených důkazů je též zřejmé, že ke znárodnění předmětných nemovitostí nedošlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani bez právního důvodu. Výklad podpisu na příslušném znárodňovacím výměru je ze strany odvolacího soudu ryze formalistický a opomíjí běžnou praxi tehdejší doby. Jestliže soud prvního stupně dne 25. 9. 1998 připustil změnu žalobního petitu na určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., došlo tak v souladu se závěry dovozenými v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, k zániku nároku žalobkyň na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. Není přijatelný ani široce pojatý výklad poučovací povinnosti soudu podle § 5 o. s. ř., jak jej zastává odvolací soud. Poučovací povinnost soudu je omezena výlučně na procesní práva a povinnosti účastníků. Určení žalobního nároku je pak hmotně právní úkon, o němž by soud neměl účastníka poučovat. Nadto byly žalobkyně po celou dobu řízení právně zastoupeny advokátem. Odvolací soud svým postupem zvýhodnil žalobkyně a odepřel žalované právo na řádný a spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho výkonem jí může být způsobena značná újma. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V daném případě se sice jedná o rozhodnutí potvrzující poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., avšak je třeba zkoumat, zda soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu . V daném řízení odvolací soud zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 20. 3. 2003, č. j. 47 Co 465,466/2002-114, nicméně v něm nevyjádřil žádný právní názor, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Jeho pokyny směřující k soudu prvního stupně se týkaly výhradně postupu při uplatnění poučovací povinnosti soudu a dále při zjišťování skutkového stavu věci (jednalo se především o přezkoumání jednotlivých skutkových okolností daného případu, na jejichž základě měly být teprve vyvozeny právní závěry, případně doplnění dokazování o znalecký posudek). Takový právní názor obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soudu prvního stupně nijak neomezuje (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 1239 nebo též usnesení Vrchního soudu v Praze 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu č. 1, ročník 1993, pod poř. č. 16). Přípustnost dovolání v této věci tak může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Tyto podmínky však napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu zejména z důvodu, že vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování , což odpovídá důvodu vymezenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. To se týká jak namítaného nesprávného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a z toho plynoucího dovolatelčina tvrzení o nedostatku pasivní věcné legitimace, tak i nevyhovění jejich návrhům na provedení důkazů ohledně skutečnosti, že právní předchůdci žalobkyň byly členy Hospodářského družstva skladištního a výrobního pro soudní okres L. a L., stejně tak jako její odmítavý postoj ve vztahu ke splnění náležitostí dotčeného znárodňovacího výměru. Dovolatelka tak jinými slovy namítá nesprávnost skutkového zjištění, k nimž soudy nižších stupňů dospěly. Z § 241a odst. 3 o. s. ř. výkladem a contrario však nepochybně vyplývá, že za situace, kdy je přípustnost dovolání možno zvažovat jen z pohledu možné zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nelze k důvodům zpochybňujícím správnost skutkového základu rozhodnutí přihlížet.

Dovolatelka též namítá, že předchozí soudní řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Vada měla spočívat v tom, že soud prvního stupně na pokyn soudu odvolacího poskytl žalobkyním poučení o hmotném právu, když je ve svém usnesení ze dne 23. 5. 2003 vyzval, aby své podání opravily tak, aby bylo patrné z petitu, čeho se žalobkyně domáhají, zejména tento petit byl vykonatelný a v souladu s ust. zákona č. 87/91 Sb. Soudy tak svým postupem měly zvýhodnit žalobkyně a odepřít žalované právo na řádný a spravedlivý proces.

Dovolací soud ve vztahu k této námitce musí nejprve obecně konstatovat, že Nejvyšším soudem dlouhodobě zastávaný výklad, dle něhož lze založit přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. jen na základě důvodu spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a nikoliv již pod zorným úhlem důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř., vede dle mnoha rozhodnutí Ústavního soudu k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a k porušení povinnosti dovolacího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce (viz např. nálezy ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, tato rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ). Tomuto závěru koneckonců přitakala již i některá rozhodnutí soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4614/2007, nebo rozsudek ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom již dříve konstatoval, že při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně právního) předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Avšak i nadále platí, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel dospět k závěru, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Namítanou vadu řízení však ve shodě s argumenty odvolacího soudu Nejvyšší soud za vadu řízení nepovažuje. V souvislosti s restitučními spory zejména judikatura Ústavního soudu dospěla k závěru, že ve vztahu k osobám oprávněným je třeba uplatňovat poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. v širším rozsahu (např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 490/97, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 10, ročník 98 nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04 též dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud v těchto nálezech vyslovil, že poučovací povinnost podle § 5 o. s. ř. vystupuje do popředí zejména v případech, kdy demokratická společnost se snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod státem .

I v souzeném případě se jednalo o spor restitučního charakteru, v rámci něhož je třeba dbát zvýšené pozornosti ve vztahu k poučovací povinnosti soudu směrem k účastníkům řízení. Z tohoto pravidla se nevymyká ani obecně koncipované poučení týkající se znění žalobního petitu. Je nadto třeba konstatovat, že ohledně formulace žalobního petitu ve věcech restitučních se v průběhu let minulých výrazně měnila i judikatura soudů a ve své době nebylo zcela zřetelné (a to často ani právní veřejnosti), jak k tomuto ryze právně technickému problému přistupovat. Žádost žalobkyň byla konec konců oběma soudům zřetelná. Domáhaly se navrácení ( restituce ) vlastnického práva svých právních předchůdců na základě zákona č. 87/1991 Sb., požadavek na obsahové vyjádření toho, čeho se v řízení domáhají (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) byl v řízení identicky zachováván. Tím, že soudy žalobkyně vedly k formálně přesnému vyjádření žalobního návrhu věcný výsledek sporu neovlivnily.

Dovolací soud tedy neshledává, že by řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a pro kterou by bylo možné založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Nelze tedy uzavřít jinak než, že v daném případě nebylo možno dovodit přípustnost dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyním v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2009

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu