28 Cdo 3598/2010
Datum rozhodnutí: 22.01.2013
Dotčené předpisy: § 48 odst. 1 obč. zák., § 48 odst. 2 obč. zák., § 642 odst. 1 obč. zák., § 642 odst. 2 obč. zák., § 457 obč. zák.




28 Cdo 3598/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) F. F., b) M. F., obou bytem H., právně zastoupených JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12 Praha 8, proti žalovaným 1) První liberecké stavební s. r. o., se sídlem Malodubská 312, Liberec, 2) Ing. M. P., bytem J., oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Na Skalce 19, Praha 5, o zaplacení částky 957.438,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 1508/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 2. 10. 2009, č. j. 73 Co 145/2008 246, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.381,- Kč, k rukám JUDr. Jana Kužele, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č. j. 16 C 1508/200-196, uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 944.673,- Kč s 10%-ním úrokem z prodlení z částky 758.23,- Kč od 7. 11. 2000 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (odstavec I. výroku). Zamítl žalobu do částky 12.765,75 Kč (odst. II). Žalovaným uložil náhradu nákladů řízení žalobcům (odst. III.) a povinnost uhradit České republice náklady řízení (odst. IV). Konečně zavázal žalobce k úhradě soudního poplatku státu (odst. V.).
K odvolání žalobců a žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka Liberec, jako soud odvolací , rozsudkem ze dne 2. 10. 2009, č. j. 73 Co 145/2008 246 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a řízení zastavil co do částky 10.190,- Kč, jinak v tomto výroku potvrdil co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 934.483,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 758.239,- Kč od 7. 11. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných . Ponechal nedotčen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 12.765,75,- Kč a potvrdil výrok IV. a V. týkající se nákladů řízení před soudem prvního stupně. Změnil posléze rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud takto rozhodl o žalobě, v níž se žalobci domáhali proti žalovaným plnění z titulu smlouvy o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., v níž byl mezi účastníky sjednán předmět smlouvy i cena díla, platební podmínky a termín dokončení díla.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, a to ze smlouvy o dílo ze dne 15. 3. 1998 a smlouvy o výstavbě ze dne 15. 3. 1999. Z čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo zjistil, že objednatel mohl odstoupit od smlouvy v případě, že zhotovitel bude v prodlení s termínem dokončení podle čl. III. déle jak dva měsíce. V takovém případě bude zhotovitelem provedeno finanční vyúčtování zhotovené části díla s tím, že objednateli bude vrácena ta část zaplacených splátek, která překročí hodnotu části zhotoveného díla. Současně je zhotovitel povinen uhradit objednateli sankce podle čl. VII. této smlouvy. Termín dokončení díla podle čl. III. byl stanoven na 31. 12. 1999, přičemž k prodloužení termínu nedošlo, jak vyplývá ze shodného tvrzení stran.
Vyšel poté z toho, že žalovaní nedodrželi termín dokončení díla, proto žalobci dopisem ze dne 25. 10. 2000 od smlouvy o dílo odstoupili.
Tato zjištění odvolací soud kvalifikoval tak, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobců je třeba v daném případě posuzovat jako odstoupení pod sankcí podle § 48 obč. zák., neboť žalobci odstoupili od smlouvy z důvodu, který byl sjednán ve smlouvě o dílo, a nejedná se tedy o režim odstoupení od smlouvy upravený podle § 642 odst. 1 obč. zák. tak, jak jej posuzoval okresní soud. Podle § 642 odst. 1 obč. zák. až do zhotovení díla může objednatel od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. Podle § 642 odst. 2 obč. zák. je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé. že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně, jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.
Ustanovení § 642 obč. zák. upravuje způsob zániku smlouvy o dílo v průběhu jejího trvání, a to s ohledem na to, že zhotovení díla provádí na vlastní nebezpečí zhotovitel ( § 631 obč. zák.). Druhý odstavec upravuje odstoupení od smlouvy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně. V přezkoumávané věci však podle nesporných tvrzení účastníků došlo k odstoupení až po 31. 12. 1999, tedy po fixně sjednané lhůtě k plnění, takže ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák na danou situaci nelze vztáhnout.
Účastníci si však ve smlouvě dohodli další možnost odstoupení, a to v případě, že zhotovitel bude v prodlení s plněním déle než dva měsíce. Je přitom vedlejší, zda prodlení na straně zhotovitele bylo způsobeno špatnou platební morálkou některých objednatelů, když je zřejmé, že ke změně smlouvy o dílo, která by tuto skutečnost odrážela, nedošlo. Ve smlouvě o dílo sjednané odstoupení je svojí povahou sankční a objednatel v tomto případě odstupuje nikoliv volně , jak umožňuje § 642 odst. 1 obč. zák., ale z důvodu prodlení zhotovitele. Vzhledem k formulaci odstoupení od smlouvy, zaslané žalobci zhotoviteli, je třeba posuzovat v přezkoumávané věci ustanovení čl. IX. smlouvy, jako realizaci možnosti od smlouvy odstoupit.
Pro odstoupení podle § 48 i § 642 odst. 1 obč. zák. platí shodné hodnocení, podle něhož po odstoupení jako jednostranném právním úkonu nastupuje režim vzájemného vypořádání práv a povinností. V závislosti na způsobu ukončení smlouvy se však liší i rozsah vypořádání.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odst. 2 cit. ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Podle odst. 3 ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.
Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak ( § 48 odst. 2 obč. zák.). V případě, že smlouva byla zrušena a strany si podle této smlouvy již navzájem plnily, nastupuje zvláštní režim vypořádání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., podle kterého je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle smlouvy dostal.
V dané věci odvolací soud zjistil, že žalobci (spolu s dalšími subjekty) objednali výstavbu obytného domu o 23 jednotkách a 14 garáží na pozemku, k. ú. H. H., a to do 31. 12. 1999 a zaplatili žalované 925.557,- Kč. Žalovaní provedli pouze část stavby, žalobcům proto přísluší právo na vrácení částky odpovídající hodnotě provedené stavby. Ta byla vyčíslena v posudku znalce Ing. M. pod položkami H11 H 14 a to za vynětí ze zemědělského půdního fondu, inženýrskou činnost, náklady zajištění stavebníků a smlouvy. Hodnotu části ostatních pozemků nezbytných pro realizaci stavby odvolací soud do hodnoty provedeného díla být nezahrnul. Jde totiž o hodnotu vedlejší, kterou zhotovitel musel vynaložit k realizaci díla. Musel by ji však vynaložit v každém případě, nezávisle na tom, kdo byl konkrétní objednatel. Svojí povahou jde o účelně vynaložené náklady podle § 642 odst. 1 obč. zák. Ze strany objednatelů však nejde o obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jímž se vztah mezi stranami ze zaniklé smlouvy řídí. Odvolací soud v tomto směru poukázal na to, že ve smlouvě bylo sjednáno, že cena zahrnuje cenu pozemku a cenu za provedení díla včetně materiálu při standardním provedení, správní poplatky a cenu projektové dokumentace. Do ceny rovněž nezahrnul náklady zpracování smlouvy o výstavbě, smlouvy o dílo a znalečné (podle čl. VIII. smlouvy o výstavbě a podle čl. V. smlouvy o dílo se smlouva o dílo uzavřená se zhotovitelem stane součástí smlouvy o výstavbě).
Odvolací soud proto uzavřel, že podle smlouvy tak žalobci v režimu § 457 obč. zák. se může žalobcům dostat pouze to, co bylo dohodnuto jako předmět smlouvy. Má-li být vráceno vše, co podle smlouvy účastníci dostali, nelze započítávat hodnoty, které nebyly ve smlouvě zahrnuty.
Proti tomuto rozsudku, a to proti potvrzujícímu výroku, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost výslovně neodůvodnili. Tvrdili však existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jmenovitě namítali, že mezi dovolateli jako zhotoviteli a žalobci došlo k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla výstavba bytového domu . Závazek dovolatelů tedy nespočíval podle jejich názoru ve zhotovení jednotlivých bytů v bytovém domě, ale ve zhotovení jednoho jediného funkčního celku bytového domu skládajícího se z konkrétních bytů, společných prostor a nebytových prostor. Tomu na druhé straně odpovídaly i povinnosti pro zbylé smluvní strany, tedy mj. i žalobce . Mezi tyto povinnosti patřila mj. úhrada nikoliv ceny za konkrétní byt (a část společných prostor či část nebytových prostor), ale úhrada stanovené části celkové ceny za bytový dům. Každý z jednotlivých objednatelů ze smlouvy o dílo měl tedy uhradit poměrnou část z celkové ceny za bytový dům . Je nepochybné, že každé takové plnění každého jediného objednatele je předpokladem pro dokončení bytového domu ve stanoveném termínu. Jednotlivé části bytového domu nelze stavět bez závislosti a vlivu na části jiné téhož bytového domu a výstavba bytového domu může pokračovat pouze a jedině jako celek. Dovolatelé z toho dovozovali, že není ze stavebně-technického hlediska možné věnovat se výstavbě těch (budoucích) bytových jednotek, jejichž budoucí vlastníci poskytli finanční prostředky v souladu se smlouvou o dílo a smlouvou o výstavbě (jak tomu bylo v případě žalobců) a naopak nechat ve stádiu rozestavěnosti ty části bytového domu, jejichž budoucí vlastníci jsou v prodlení s úhradou finančních prostředků na jejich výstavbu, k jejichž úhradě se smluvně zavázali.
Dovolací důvod tedy formulovali dovolatelé tak, zda otázka možnosti posouzení závazku jako solidárního, ač takováto jeho povaha není účastníky právního vztahu výslovně sjednána, z právního předpisu nevyplývá, ale naopak vyplývá toliko z povahy plnění a následků z toho vyplývajících pro trvání či zánik závazkových právních vztahů, jakož i existenci, resp. neexistenci práv a povinností subjektů předmětného právního vztahu je po právní stránce zásadního významu , a to jak pro rozhodnutí konkrétní věci, tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Navrhli proto zrušení rozsudků soudobou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných podali žalobci své vyjádření. Uvedli v něm, že se zcela ztotožňují se skutkovými i právními závěry soudů obou nižších instancí a jsou toho názoru, že dovolání není důvodné. Ze znění předmětné smlouvy o dílo je podle jejich názoru zcela zřejmé, že mezi účastníky této smlouvy nebylo dohodnuto, že by objednatelé byli povinni uhradit společně a nerozdílně zhotoviteli celou cenu díla, nýbrž že každý z objednatelů byl povinen uhradit zhotoviteli pouze alikvotní část ceny díla připadající na jeho byt. Je podle nich zcela zřejmé, že žalovaní byli v prodlení se zhotovením díla a žalobci, kteří řádně včas uhradili žalovaným splátky ceny díla tak zcela v souladu s ustanovením čl. IX. odst. 2 písm. b) předmětné smlouvy o dílo mohli platně a účinně od smlouvy odstoupit . S ohledem na výše uvedené žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl a žalovaní uhradili žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 44.040,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami oprávněným účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokládá se, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. To se vztahuje i na situace, kdy dovolání argumentuje skutečnostmi, jež stojí mimo předmět řízení, resp. mimo posouzení skutkového stavu, na jehož právním posouzení odvolací soud své rozhodnutí založil.
Právní otázku lze pokládat a nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 2 C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) do něj jakkoliv zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vyd., Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).
Aplikováno na nyní posuzovanou věc nelze dospět k závěru, že dovolání obsahující tvrzení o nesprávném právním posouzení otázky, která by svou povahou (dosud neřešeného právního problému) umožňovala dospět k závěru, že rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu. Dovolatelé totiž v rozporu se skutečnostmi, které byly v řízení tvrzeny a prokázány a na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil předkládají svou verzi řešení prejudicielní otázky vztahující se k prodlení zhotovitele (žalovaných) tak, že ze stavebně technického hlediska bylo vyloučeno, aby se zhotovitel dostal do prodlení za situace, kdy někteří z objednatelů nesplnili svou povinnost uhradit na ně připadající podíl nákladů na zhotovení jim objednaného bytu. Právní kvalifikaci postavení všech zúčastněných objednatelů jako pasivně solidárně zavázaných dlužníků dovozují ze shora popsané povahy věci, jak bylo v rámci rekapitulace jejich dovolání shora již uvedeno.
Takový závěr nelze přijmout. Situace předestřená v dovolání, totiž aspekt stavebně technický, který se vyskytuje při zhotovení celého obytného domu, v němž jednotlivé byty byly předmětem smlouvy o dílo uzavřené zhotoviteli s různými objednateli, je zajisté řešitelná smluvním ujednáním. Jde o zcela samozřejmý a legitimní požadavek plynoucí z principu smluvní autonomie. Je totiž věcí prozíravosti a pečlivosti kontrahenta, aby svou pohnutku (resp. kauzu právního úkonu týkající se modalit splnění předmětu smlouvy o dílo), vtělil do obsahu příslušné smlouvy, v daném případě smlouvy o dílo, jmenovitě v ustanoveních upravujících práva a povinnosti stran při plnění záloh na cenu díla s důsledky vázanosti na nemožnost zhotovitele pokračovat v díle za situace, kdy některý ze solidárně zavázaných objednatelů svůj závazek nesplní. Připomíná se v této souvislosti, že pohnutka, není-li v právním úkonu vyjádřena, nestává se závaznou součástí smlouvy. Absenci tak samozřejmého požadavku ve smluvním ujednání (v této věci dokonce v písemné formě zvolené účastníky) nelze nahrazovat pouhým odkazem na povahu plnění. Takový důsledek z žádného ustanovení platného práva neplyne. Nedošlo-li tudíž k zahrnutí zhotovitelem předvídatelné situace do smlouvy o dílo, jsou objednatelé vázáni jejím zněním v té podobě, jak byla v řízení zjištěna a odvolacím soudem posouzena. Pokud se tedy zhotovitel v této věci dostal do prodlení ve vztahu ke sjednanému termínu splnění, je právně bezvýznamné, z jakých důvodů se tak stalo. Důsledky z toho plynoucí musí proto nést zhotovitel a nemůže úspěšně odmítat dodatečně svou odpovědnost za nesplnění svého závazku s odkazem na skutečnost, se kterou smlouva o dílo zproštění jeho závazku z hlediska včasnosti zhotovení díla nespojovala.
Za této situace nenastoluje včasné dovolání v této věci otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu vůbec bylo založeno, tím spíše pak posouzení řešení, které by představovala otázku zásadního významu. Obsahově jde o nastolení hypotetické situace, která nemá oporu ani ve skutkových zjištěních, ani v povinnosti odvolacího soudu takto abstraktně v procesu nenastolenou otázku řešit. Nutno uzavřít, že odvolací soud při shora uvedeném nesporném zjištění skutkového stavu, jak je patrno z obsahu odůvodnění jeho rozsudku, posoudil správně jak otázku prodlení zhotovitele, tak z toho plynoucí důsledky spočívající v možnosti platného odstoupení od smlouvy se strany objednatelů a povinnost zhotovitelů k úhradě částek opírajících se v této věci o závěry znaleckého posudku. Rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje posouzení konkrétní situace podle jedinečné smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a v souladu s nastolenou rozhodovací praxí, nelze hovořit ani o judikatorní mezeře či kontradikci a proto ani o zásadním právním významu napadeného rozsudku.
Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Úspěšným žalobcům vzniklo podle § 243b odst. 5 a § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyhotovení vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny pole § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 448/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. činila 41.300,- Kč a 2 % z částky přesahující 200.000,- Kč, tj. 14.690,- Kč ( § 16 odst. 2 cit. vyhl.). Výchozí částku 41.300,- Kč + 14.690,- Kč = 55.990,- Kč bylo nutno navýšit o 30% ( § 19a cit. vyhl.), tedy celkem na 72.787,- Kč. Tuto částku bylo nutno dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto ( § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. l cit. vyhl.). Po této redukci činila výše odměny částku 18.196,- Kč a spolu s režijním paušálem ve výši 300,- Kč ( § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), jde o částku 18.496,- Kč, s připočtením DPH ve výši 21 % pak celkem 22.381,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu