28 Cdo 3597/2016
Datum rozhodnutí: 08.02.2017
Dotčené předpisy: čl. 2 odst. 3 obč. zák., čl. 451 obč. zák.



28 Cdo 3597/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně JUDr. Š. V., insolvenční správkyně dlužnice I. R. , zastoupené JUDr. Helenou Vorlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalovanému 1) J. S., a 2) D. S., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Veverkova 1343/1, o zaplacení 252 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 65 C 72/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2016, č. j. 20 Co 95/2016-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 5 832,20 Kč k rukám JUDr. Heleny Vorlové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 65 C 72/2015-81, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužnice I. R., částku 252 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatek (výrok III). Žalobkyně se jakožto insolvenční správkyně dlužnice I. R. domáhala po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v nájemném za užívání dvou bytových jednotek ve vlastnictví dlužnice v situaci, kdy původní nájemní smlouva, v níž bylo stanoveno nájemné ve výši 0,- Kč a současně bylo ujednáno, že nájemce provádí rekonstrukci a údržbu nemovitostí na své náklady, byla shledána neplatnou; ujednání o výši nebo způsobu výpočtu nájemného je podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu, a lze je platně sjednat pouze ve formě peněžitého plnění. I kdyby bylo možné sjednat nájemné bytu formou naturálního plnění, bylo by v daném případě ujednání o provedení rekonstrukce neurčité. Vzhledem k úpadku dlužnice nebylo přípustné jakékoliv započtení vzájemných pohledávek žalovaných a dlužnice, neboť žalovaní svoji pohledávku řádně nepřihlásili do insolvenčního řízení. Soud tedy uzavřel, že žalovaným vzniklo za užívání bytových jednotek vůči dlužnici bezdůvodné obohacení v podobě peněžité náhrady odpovídající výši obvyklého nájemného.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 20 Co 95/2016-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně. Žalovaní ve svém odvolání nebrojili proti závěru o neplatnosti nájemní smlouvy, nýbrž tvrdili, že žalobou uplatněné právo je v rozporu s dobrými mravy. Pokud měli žalovaní z titulu neplatné nájemní smlouvy právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči dlužnici, mohli se tohoto svého práva včas domáhat. Pokud tak neučinili a o svá práva se řádně nestarali, nemohou se nyní jen z tohoto důvodu bránit oprávněnému nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Nárok na plnění podle § 457 obč. zák. uplatněný jednou stranou nelze považovat za odporující dobrým mravům jen proto, že druhá strana takový nárok včas neuplatnila, v důsledku čehož o něj přišla.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž trvají na tom, že nájemné bylo stanoveno jako naturální plnění. Mezi dlužnicí a žalovanými byla uzavřena smlouva o budoucí smlouvě kupní, jejímž předmětem byl závazek dlužnice prodat žalované 2) předmětné bytové jednotky, zatímco žalovaná 2) se zavázala hradit za dlužnici splátky hypotéky a financovat rekonstrukci nástavby na své náklady. Žalovaná 2) zaplatila na splátkách hypotéky za I. R. celkem 489 601,02 Kč a žalovaný 1) provedl nástavbu u předmětných nemovitostí v hodnotě 803 750 Kč. Bytové jednotky tedy měly být převedeny na žalovanou 1), a protože se tak nestalo, došlo k neoprávněnému obohacení dlužnice, která však již nemohla uzavřít kupní smlouvu z důvodu nařízení exekuce na předmětné nemovitosti. Žalovaní se tedy neoprávněně neobohatili v důsledku neplacení nájemného, které by bylo několikanásobně nižší, než co žalovaní investovali do nemovitostí. Postup soudů nižších stupňů, je v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), neboť žalovaní nezískali majetkový prospěch, nýbrž utrpěli značnou finanční ztrátu. Byť formálně nárok vychází ze skutečnosti, že nájemní smlouva je neplatná, k obohacení ve skutečnosti nedošlo, neboť žalovaní plnili formou peněžního i naturálního plnění. O skutečnostech odůvodňujících podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti dlužnici se dozvěděli až po uplynutí příslušných lhůt, a navíc vzhledem k výši závazků by se žalované částky pravděpodobně nedomohli. Jsou proto dány podmínky pro postup podle § 2 odst. 3 o. z. a žaloba by měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s tím, že nájemné bylo sjednáno formou naturálního plnění, rekonstrukce byla hrazena z úvěru, poskytnutého dlužnici bankou. Ujednání nájemného ve výši 0,- Kč je v rozporu s § 686 obč. zák, neboť jedním ze znaků nájemní smlouvy je úplatnost. V době uzavření nájemní smlouvy (dne 1. 7. 2007) navíc dlužnice nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím se stala až na základě kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2008, s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 16. 2. 2009. S ohledem na to, že předchozími vlastníky nemovitostí byli žalovaní, bylo dle žalobkyně jejich záměrem opatření prostředků na rekonstrukci prostřednictvím úvěru poskytnutého dlužnici. Postup soudů nižších stupňů nebyl v rozporu s dobrými mravy, žalovaní užívali nemovité věci bez právního důvodu a na účet pro správu majetkové podstaty neuhradili žádnou platbu. Navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání s uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat jej lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání současně musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a současně zcela konkrétně vyložit, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a k projednání dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K doplnění dovolání o vylíčení okolností, v nichž je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, dovolatele v dovolacím řízení vyzývat nelze (§ 243b, část věty za středníkem, § 43 o. s. ř.).

Na prvním místě je se zřetelem k právě uvedenému nutno podotknout, že dovolatelé v přezkoumávané věci nevymezují, jaké předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byly naplněny, přičemž neuvádí žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neformulují otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, tedy to, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pokud žalobci v dovolání pouze namítají rozpor postupu soudů nižších stupňů s dobrými mravy, protože k bezdůvodnému obohacení na jejich straně nedošlo, neboť za užívání bytových jednotek plnili formou peněžního i naturálního plnění, neobsahují tato tvrzení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení důvodů dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ; anebo důvody např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž tento soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání), nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně a dovolání muselo být odmítnuto (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Nadto Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Dovolatelé, kteří svou polemickou argumentaci směřují výlučně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně) o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně, přičemž poukazují na to, že financovali splátky hypotéky I. R., jakož i rekonstrukci bytových jednotek, pomíjí, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013). Pakliže dovolatelé tvrdí, že ačkoliv je předmětná nájemní smlouva neplatná, ve skutečnosti k bezdůvodnému obohacení na jejich straně nedošlo, protože za užívání bytových jednotek plnili formou peněžního i naturálního plnění, a že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy, nemohou být tyto námitky v dovolacím řízení úspěšnými. Relevantním právním úvahám obsaženým v napadeném rozsudku, podle nichž se žalovaní nemohou bránit uplatněnému nároku tvrzením, že je v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy sami o svá práva dostatečně nedbali, neboť svoje pohledávky nepřihlásili v rámci insolvenčního řízení, stejně jako závěru, že nárok na plnění podle § 457 obč. zák. uplatněný jednou stranou neodporuje dobrým mravům jen proto, že druhá strana svůj nárok včas neuplatnila, přitom nelze naprosto ničeho vytknout.

Pro úplnost sluší se uvést, že přípustnost dovolání žalovaných nemůže založit ani tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s korektivem dobrých mravů dle § 3 odst. 1 obč. zák., popřípadě po 1. 1. 2014 s § 2 a § 3 o. z. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck pod č. C 2084). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní § 2 odst. 3 o. z.) o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck č. C 5309; srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 599/2015).

Dovolacímu soudu však nezbývá, než konstatovat, že závěr odvolacího soudu o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák. uplatněný jednou stranou nelze považovat za odporující dobrým mravům jen proto, že druhá strana takový nárok včas neuplatnila, není vzhledem ke skutkovým okolnostem popsaným v rozsudcích soudů obou stupňů, o které se tato úvaha opírá, zjevně nepřiměřená, a to zejména ohledem na to, že žalovaným nic nebránilo uplatnit svůj nárok vůči dlužnici R. Dovolacímu soudu proto nepřísluší přezkoumávat uvedenou námitku.

Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 340 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 a po připočtení 21% DPH má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 11 664,40 Kč, přičemž každý z žalovaných mající samostatné postavení je povinen zaplatit žalobkyni polovinu této částky.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu