28 Cdo 3591/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 3591/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Z. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. L. zastoupenému advokátem, o zaplacení 211.156,85 Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 95/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4.9.2006, č.j. 17 Co 446/2005-426, takto:


1. Dovolání se zamítá.


2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce advokáta, na nákladech dovolacího řízení částku 25.067,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


Odůvodnění:


Okresní soud v Havlíčkově Brodě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30.6.2005, č.j. 7 C 95/99-378, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 9.2.2006, č.j. 7 C 95/99-399, (vydaným poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 28.3.2002 byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.1.2003, č.j. 23 Co 35/2003-212, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zavázal žalovaného uhradit žalobci částku 133.123,- Kč a uložil mu uhradit žalobci 21 % úrok z prodlení z částky 133.123,- Kč od 1.4.1996 do zaplacení, zamítl žalobní návrh v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 78.033,85 Kč a úroku z prodlení z částky 78.033,85 Kč od 2.4.1996 (správně od 1.4.1996 ) do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že účastníci smlouvou o sdružení ze dne 2.1.1995 založili ve smyslu § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) sdružení s obchodním názvem T. Každý z účastníků vložil do společného podnikání částku 20.000,- Kč s tím, že na nákladech společného podnikání, rozdělení zisku či úhradě případné ztráty se budou podílet každý jednou polovinou. Další vklady účastníků do společného podnikání nebyly podle soudu prvního stupně prokázány. Sdružení zaniklo ke dni 31.12.1995, k vypořádání jeho majetku však došlo pouze u věcí movitých, které si účastníci rozdělili na polovinu; ve zbytku se účastníci na vypořádání nedohodli. Finanční prostředky nacházející se ke dni zániku sdružení na společném účtu nebyly předmětem tohoto řízení. Soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku Dr. Ing. H., podle kterého žalovaný odčerpal ze společného podnikání nad rámec dohodnutých odměn částku 412.690,- Kč, žalobce však pouze 146.443,90 Kč, tedy o 266.146,10 Kč méně. Soud prvního stupně s ohledem na skutečnost, že podle smlouvy o sdružení by podíly obou účastníků na zisku měly být stejné, dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 133.123,- Kč. Jelikož podle smlouvy o sdružení mělo k majetkovému vypořádání účastníků dojít nejpozději do 3 měsíců od zániku sdružení (tj. k 31.3.1996), soud žalovaného současně zavázal k úhradě 21 % úroku z prodlení z částky 133.123,- Kč od 1.4.1996 do zaplacení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4.9.2006, č.j. 17 Co 446/2005-426, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené vyhovující části změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v nezbytném rozsahu zopakoval dokazování a dospěl ke zjištění, že podle smlouvy o sdružení věci pořízené z finančních prostředků složených na společném účtu, a stejně tak i věci zakoupené z případného úvěru, nabývají účastníci sdružení do podílového spoluvlastnictví. Uvedl, že podle vyjádření účastníků předmětem řízení není zůstatek na společném účtu ani zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k penězům či jiným věcem . Odvolací soud konstatoval, že vlastnímu vypořádání by muselo předcházet zrušení spoluvlastnictví účastníků sdružení dohodou, příp. rozhodnutím soudu, a nedošlo-li k jeho zrušení, nelze vyhovět ani žalobě na zaplacení žalované částky; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2005, sp. zn. 29 Odo 444/2005. Jelikož se žalobce nedomáhal vypořádání majetku sdružení ke dni jeho zániku, nelze tento nárok posuzovat podle § 841 obč. zák. Podle odvolacího soudu nárok žalobce není ani nárokem smluvním, tedy nárokem na podíl na zisku vyplývajícím z účastníky sjednané smlouvy o sdružení, neboť zisk je nutno chápat jako rozdíl mezi příjmy a výdaji sdružení, nikoli pouze výběry a čerpání prostředků za trvání sdružení. Dále odvolací soudu podotkl, že žalobou uplatněný nárok nelze považovat ani za nárok vyplývající z titulu bezdůvodného obohacení. Navíc by tento nárok vznikl nejpozději ke dni zániku sdružení (tj. k 31.12.1995), žaloba byla podána dne 11.1.1999, tedy po uplynutí promlčecí doby, a žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení.


Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); současně však z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že je jím namítána též vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněný nárok nemá oporu ve smlouvě o sdružení uzavřené mezi účastníky, neboť se nejedná o nárok na podíl na zisku z této smlouvy vyplývající. Namítá, že pokud smlouva o sdružení výslovně konstatuje, že podíl každého z účastníků na nákladech společného podnikání, jeho zisku i ztrátě musí být stejný, zakládá takové ujednání samostatný smluvní nárok, který musí být vypořádán nejpozději v souvislosti s ukončením činnosti sdružení. Žalobce tak vůči žalovanému nárokuje plnění, které žalovaný převzal v rozporu se smlouvou o sdružení a které mělo být podle textu smlouvy vyrovnáno do 3 měsíců po zániku sdružení. Dovolatel má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím upřel žalobci možnost domáhat se soudní cestou nároků, které mu z uzavřené smlouvy o sdružení vyplývají, čímž dovolateli odepřel právo na soudní ochranu garantovanou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Dále dovolatel uvádí, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, bylo jeho povinností jej vyzvat, aby chybějící či neúplná skutková tvrzení doplnil (§ 118a odst. 1 o.s.ř.), příp. hodlal-li odvolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcem zastávaného právního názoru, byl povinen jej vyzvat, aby v potřebném rozsahu skutková tvrzení doplnil (§ 118a odst. 2 o.s.ř.). V opačném případě by tak došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby právní moci rozhodnutí o dovolání.


Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedl, že žalobci nesvědčí žádný právní titul, na základě kterého by mohl vůči žalovanému nárokovat zaplacení žalované částky, neboť v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný po zániku sdružení získal do svého vlastnictví určitou majetkovou hodnotu vytvořenou jako zisk společným podnikáním. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že dosud existují finanční prostředky na společném účtu, jež jsou podílovým spoluvlastnictvím účastníků, a žalobní návrh by tak musel směřovat ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k těmto prostředkům. Žalovaný nesouhlasí s námitkou dovolatele, že odvolací soud svým rozhodnutím žalobci odepřel právo na soudní ochranu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť žalobce se mohl vůči žalovanému domáhat zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k finančním prostředkům na společném účtu nebo i vydání bezdůvodného obohacení, což však neučinil. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl (správně zamítl ) a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.


Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.


Návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku dovolací soud neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.


V posuzovaném případě je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Obecně je právní posouzení nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho rozhodnutí spočívá), že žalobcem uplatňovaný (a žalobními tvrzeními skutkově vymezený) nárok na zaplacení peněžitého plnění nemá základ ve smlouvě o sdružení uzavřené mezi účastníky, neboť se nejedná o nárok na podíl na zisku z této smlouvy vyplývající.


Podle dovolacím soudem zastávané soudní praxe není v rozporu s § 841 ve spojení s § 142 obč. zák., uplatňuje-li po zániku sdružení žalobce (účastník sdružení) vůči žalovanému (jinému účastníku sdružení) peněžitou pohledávku z titulu vypořádání svého (žalovaným zadržovaného) podílu na zisku sdružení, vyplývá-li jeho nárok ze smlouvy o sdružení mezi účastníky sjednané, neboť se jedná o pohledávku vznikající na základě smluvených skutečností (nikoli z titulu zániku sdružení), tedy pohledávku samostatně vymahatelnou i za trvání sdružení. Proto její uspokojení nelze vázat na rozpuštění sdružení a tím i vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobou podle § 142 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 33/2002).


Odvolací soud poté, co v souladu s § 213 o.s.ř. zopakoval důkaz smlouvou o sdružení ze dne 2.1.1995, správně dovodil, že žalobci z této smlouvy vyplývá pouze nárok na podíl na zisku vytvořeného sdružením, který je nutno chápat jako rozdíl příjmů a výdajů sdružení. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že finanční prostředky, které byly sdružení uhrazeny oproti vystaveným fakturám a staly se tak součástí majetku sdružení, nelze bez dalšího považovat za zisk sdružení. Příslušné ustanovení smlouvy o sdružení tak v případě odčerpání těchto prostředků jedním z účastníků sdružení nezakládá nárok druhého účastníka na uhrazení jejich poměrné části.


Námitku dovolatele, že odvolací soud žalobce nepoučil podle § 118a odst. 1 a 2 o.s.ř., měl-li za to, že žalobce nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, považuje dovolací soud za nedůvodnou. Smyslem citovaných ustanovení je, aby účastníku nebyla odepřena ochrana práva jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že ho takové břemeno tíží. Tato ustanovení však nelze vykládat tak, že by odvolací soud v případě, že po posouzení žalobcovými tvrzeními vymezeném skutkovém základu sporu dospěje (na základě odlišného právního názoru, než zaujal soud prvního stupně) k závěru o nedůvodnosti uplatněného nároku, nemohl rozsudek soudu prvního stupně změnit, aniž by vyzval žalobce k doplnění tvrzení, anebo že by měl žalobce vyzývat k doplnění zcela nových tvrzení, vymezujících jiný skutek, a tedy k uplatnění jiného nároku. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně k žalobními tvrzeními vymezenému skutku, jejich správnost a úplnost v napadeném rozhodnutí nikterak nezpochybnil (což ostatně v dovolání uvádí i žalobce), pouze v nezbytném rozsahu zopakoval v prvostupňovém řízení provedené dokazovaní a věc jinak posoudil po stránce právní, aniž by přitom důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek relevantních tvrzení ze strany žalobce.


Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci jiných vad řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému, a to v částce 25.067,40 Kč, sestávající z částky 41.530,- Kč podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, snížené o 50 % podle § 18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 %, kterou je advokát jako plátce této daně povinen odvést podle zvláštního právního předpisu (§ 137 odst. 3 o.s.ř a zákon č. 235/2004 Sb.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 30. ledna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu