28 Cdo 359/2012
Datum rozhodnutí: 10.10.2012
Dotčené předpisy: § 337c odst. 1 o. s. ř., § 337c odst. 6 o. s. ř., § 451 obč. zák., § 107 obč. zák.




28 Cdo 359/2012

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. K. , bytem ve S. H. 134, proti žalované A. K. , bytem v J. 53, Š., zastoupené Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Husitská 11, o zaplacení částky 191.815,89 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 44/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 3. března 2011, č. j. 69 Co 437/2010-67, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 3. 3. 2011, č. j. 69 Co 437/2010-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 12. 8. 2010, č. j. 17 C 44/2010-33, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 191.815,89 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že poté, co byly v rámci exekuce nařízené na její majetek vydraženy nemovitosti z jejího vlastnictví za částku 400.000,- Kč, tedy částku přesahující vymáhanou pohledávku ve výši 164.500,- Kč s příslušenstvím, jí exekutorem nebyl vyplacen příslušný rozdíl mezi rozdělovanou částí podstaty a celkovou výší podstaty. Jelikož exekutor dne 20. 3. 2009 zemřel, vznesla žalobkyně nárok na vydání částky, jež si takto exekutor ponechal bez právního důvodu, vůči žalované jako jeho jediné dědičce. V řízení bylo zjištěno, že poté, co bylo v exekučním řízení rozhodnuto o prodeji nemovitostí žalobkyně a usnesením o příklepu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 127 Ex 232/02-17, byl udělen příklep na tyto nemovitosti za nejvyšší podání 400.000,- Kč, Okresní soud v Bruntále rozvrhovým usnesením č. j. 1 ENc 173/2002-48 rozhodl o uspokojení pohledávek v celkové výši 208.562,11 Kč. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 1. 12. 2006, z čehož lze dle soudu dovozovat důvodnost vznesené námitky promlčení. Žalobkyně se o skutečnostech rozhodných pro uplatnění případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dověděla tedy již k tomuto datu, od něhož začala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 obč. zák. Byla-li žaloba podána dne 15. 2. 2010 a žalovaná posléze vznesla námitku promlčení, je zřejmé, že žalobě nemůže být vyhověno.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 69 Co 437/2010-67, změnil tak, že žalobě na zaplacení částky 191.815,89 Kč vyhověl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou, respektive jejím právním předchůdcem, není vztahem z bezdůvodného obohacení, nýbrž vztahem upraveným ustanovením § 337c odst. 1, 6 o. s. ř., dle nějž se mají podle výsledku rozvrhového jednání z rozdělované podstaty uspokojit postupně pohledávky dle příslušných skupin a zbytek rozdělované podstaty má být vyplacen povinnému. Právní předchůdce žalované mohl zbytek rozdělované podstaty žalobkyni vyplatit až po právní moci usnesení o rozdělované podstatě, jež nastala dne 15. 2. 2007. Dnem následujícím, tj. 16. 2. 2007, počala běžet promlčecí doba, jejíž trvání je s ohledem na to, že se nejedná o vztah z bezdůvodného obohacení, ale o vztah vyplývající z ustanovení § 337c odst. 6 o. s. ř., ustanovením § 101 obč. zák. stanoveno na tři roky. Tato lhůta tedy zůstala ke dni podání žaloby dne 15. 2. 2010 zachována. Nebylo-li prokázáno, že by nárok žalobkyně plynoucí z rozvrhového usnesení byl uspokojen, pak žalobu lze za těchto okolností pokládat za důvodně podanou, pročež soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a vyhovění žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež označila za důvodné v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dle dovolatelky se v daném případě nejedná o právo na zaplacení částky, jež by se promlčovalo v tříleté promlčecí době. Usnesení o tom, jakým způsobem mají být z podstaty uspokojeny přihlášené pohledávky, nelze pokládat za konstitutivní rozhodnutí, na jehož základě by mohly vznikat, měnit se či zanikat hmotněprávní vztahy. Jako rozhodnutí deklaratorní povahy je pouze procesní skutečností bez vlivu na hmotněprávní vztahy mezi účastníky. Doručením rozvrhového usnesení dne 1. 12. 2006 se žalobkyně dozvěděla pouze výši částky, jež má náležet povinnému. Promlčecí doba pak běžela dle § 107 obč. zák. a uplynula dnem 30. 11. 2008. Nejde-li o rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení peněžité částky, je třeba vztah mezi žalobkyní a žalovanou posuzovat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Dovolatelka dále připomněla, že neuvedení skutečnosti o výplatě zbytku rozdělované podstaty zpět povinnému po uspokojení všech přihlášených pohledávek v rozvrhovém usnesení není nutné, když ani ustanovení § 337c odst. 1 o. s. ř. ve výčtu uspokojovaných skupin tuto okolnost nezmiňuje, pouze v jeho odst. 6 je uvedeno, že po úhradě všech pohledávek se zbytek rozdělované podstaty vyplatí povinnému. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v podstatě založeno na úvaze, dle níž je rozvrhové usnesení dle § 337g o. s. ř., jehož obsah je dán především § 337c odst. l o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 337c odst. 6 o. s. ř. právním titulem zakládajícím právo dlužníka na zaplacení částky odpovídající rozdílu mezi cenou, za niž byla dlužníkova nemovitost vydražena, a dluhy (společně s náklady exekučního řízení), k jejichž uspokojení byla dražba nemovitosti prováděna, popřípadě že toto právo vzniká přímo na základě zákona (konkrétně § 337c odst. 6 o. s. ř.). Tento názor se však za daných okolností nejeví být zcela akceptovatelným. Nelze ztrácet ze zřetele, že cílem exekuce je uspokojit pohledávky věřitele, jenž se bez pomoci osoby zákonem povolané, nadané odpovídajícími mocenskými oprávněními, nemůže domoci jejich uhrazení. Exekuce, stejně jako výkon rozhodnutí (srov. § 263 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti), by v souladu se zásadou ochrany povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1533/2004) měla být prováděna právě a pouze v rozsahu, v jakém byla navržena a v jakém podle rozhodnutí stačí k uspokojení pohledávky, samozřejmě s předpokládaným navýšením o náklady vykonávacího či exekučního řízení. Tomu by tedy měla odpovídat i výše částky, kterou je exekutor oprávněn a současně i povinen odebrat povinnému z jeho majetku. Byla-li by z majetku povinného odebrána částka vyšší, pak by plnění nad rámec částky odpovídající pohledávkám, pro něž je exekuce vedena, bylo možno považovat za plnění nabyté bez právního důvodu (srov. přiměřeně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo 973/98, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008). Třebaže v případě provádění exekuce prodejem nemovitosti, jako procesně poněkud náročnějšího způsobu uspokojení pohledávek, se zákonodárce podrobněji věnuje jednotlivým úkonům, které je třeba činit, a v § 337c odst. 6 o. s. ř. výslovně hovoří o povinnosti vyplatit zbytek rozdělované podstaty povinnému, není důvodu pro to, aby se v tomto případě neuplatnila úvaha výše uvedená. Povinnému zde nevzniká žádné nové majetkové právo. Částka odpovídající zbytku rozdělované podstaty představuje jeho majetek, který není důvodu povinnému odebírat, jelikož veškeré jeho dluhy již byly zaplaceny.
Je možné připomenout, že vlastnické právo povinného zůstává při výkonu exekuce prodejem nemovitosti zachováno, byť se zásadním omezením možnosti disponovat s věcí (srov. § 335b o. s. ř. a navazující ustanovení), až do doby kumulativního splnění podmínek pro přechod vlastnického práva v dražbě nemovitosti spočívajících v právní moci usnesení o příklepu a zaplacení nejvyššího podání (§ 336l odst. 2 o. s. ř.). Je-li povinnému ponecháno vlastnické právo k nemovitosti, pak mu nelze zcela upřít ani právo na částku, na níž bylo vlastnické právo zákonem stanoveným způsobem transformováno v rámci dražby, třebaže i v tomto případě jsou dispoziční možnosti povinného samozřejmě omezeny a částka je svěřena exekutorovi, aby s ní nakládal tak, aby byl splněn účel exekučního řízení. Přednost před právem povinného tak mají práva oprávněných věřitelů, aniž by je však mohla popírat v částce, v jaké v dražbě získaná částka přesahuje částku dlužnou.
Ustanovení § 337c odst. 6 o. s. ř. samozřejmě není v tomto směru bez významu, je třeba je vnímat především jako úpravu časové souslednosti jednotlivých kroků, jež je nutno v rámci tohoto způsobu výkonu rozhodnutí učinit. Hovoří-li o tom, že po úhradě všech pohledávek, které mají být uspokojeny, se zbytek rozdělované podstaty vyplatí povinnému, nezakládá tím nové právo povinného, ale vymezuje pouze, od kdy se ho lze domáhat. Toto ustanovení nekonstituuje nový právní vztah, upravuje jen vztah stávající, odvíjející se od právní úpravy zmiňovaného způsobu výkonu rozhodnutí, tak, že vymezuje dobu, po níž je exekutor oprávněn zadržovat peněžní prostředky povinného. Jsou-li tedy pohledávky, k jejichž uspokojení exekuce směřovala, uhrazeny, exekutor pozbývá dočasného oprávnění tyto prostředky zadržovat. Ponechá-li si je, aniž by mu toto oprávnění nadále zakládalo hmotné či procesní právo, je pak možno mluvit o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Tomu by pak mělo odpovídat i posouzení otázky běhu promlčecí doby, jež by se mělo odvíjet od předestřených úvah a jež by mělo vycházet z aplikace § 107 obč. zák.
Na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou jako právní nástupkyní exekutora provádějícího exekuci na majetek žalobkyně tedy nelze pohlížet jako na vztah založený rozvrhovým usnesením či přímo § 337c odst. 6 o. s. ř., právní posouzení odvolacího soudu tudíž nemůže obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu