28 Cdo 3587/2012
Datum rozhodnutí: 09.01.2013
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1,2 předpisu č. 172/1991Sb.




28 Cdo 3587/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: město Varnsdorf , se sídlem nám. E. Beneše 470, Varnsdorf, zastoupeno JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou ve Varnsdorfu, Říční 1774, proti žalovanému: Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 12 C 185/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci ze dne 9. 5. 2012, č. j. 73 Co 354/2011-89, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 5. 2011, č. j. 12 C 185/2006-74, kterým bylo určeno, že vlastníkem nemovitosti zapsané na LV, parc. - zastavěná plocha a nádvoří a budovy bez č. p., ležící na parc. (Č. k.) občanská vybavenost, obojí nemovité kulturní památky, ležící v kat. úz. a obci V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště R., je Česká republika Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 12.360,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který ve věci dovodil naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Spolu s tím odvolací soud potvrdil též meritorní závěry soudu prvního stupně, který vlastníkem předmětné nemovitosti určil žalovaného. Žalovaný stát nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 131/1948 Sb., o likvidaci právních poměrů evangelické církve v Č., na M. a ve S. Podle § 4 téhož zákona bylo přípustné, aby byl takový majetek přidělen zákonem vymezeným subjektům na základě určení ministerstva školství a osvěty v dohodě s ministerstvem vnitra, a to postupem podle částí II. IV. dekretu prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945, č. 108 Sb., tedy za úhradu (§ 7 dekretu). Dopisem ministerstva školství ze dne 16. 5. 1958 však vlastnické právo na Československou církev (evangelickou), jak tvrdí žalovaný, podle soudu přejít nemohlo. Rada starších církve totiž rozhodla, že nemá o přidělení objektu zájem. Navíc samotný dopis nesplňoval náležitosti rozhodnutí o přídělu ve smyslu § 8 dekretu, když v dopise nebyla uvedena přejímací cena úhrada a způsob jejího zaplacení. Československá církev nebyla ve věci též ani v postavení žadatele, protože sama neprojevila výslovnou vůli obdržet (převzít) příděl. Ve věci dále nebylo prokázáno, že by žalobce s nemovitostí k rozhodnému datu (24. 5. 1991) hospodařil, přičemž výpis z inventární knihy není důkazem o faktickém hospodaření. Posledním důkazem o hospodaření města s majetkem mělo být hlášení o údržbě a opravě objektu ze dne 4. 1. 1990, kdy vedoucí odboru školství a kultury Městského národního výboru ve Varnsdorfu sděloval k žádosti Okresního národního výboru v Děčíně finanční náklady rekonstrukce Červeného kostela . Předmětné nemovitosti nepřešly do vlastnictví žalobce ani jako součást jednoho funkčního celku spolu s parcelou, která do vlastnictví žalobce přešla podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Ze zákona nijak nevyplývá, že by do vlastnictví obce automaticky přešla stavba tvořící funkční celek s pozemkem, který do vlastnictví obce přešel; naopak podle zákona přecházely do vlastnictví obcí pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou přecházející po splnění zákonných podmínek do vlastnictví obce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal neúspěšný žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uvedl, že vlastnictví na Československou církev přešlo na základě jednostranného právního úkonu, když tento subjekt podle žalovaného předtím zjevně o vlastnictví těchto nemovitostí projevil zájem a nebylo proto třeba, aby tato církev ještě nemovitosti výslovně přijala . Žalovaný tedy měl vlastnické právo k předmětné nemovitosti pozbýt již v roce 1958, a proto navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Žalovaný v dovolání nijak nevymezil otázku zásadního právního významu, kterou by mohla dovolací instance v řízení posoudit. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval právním posouzením věci a přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání však přípustným neshledal.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (pozn.: 24. 5. 1991) přecházely věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily (odst. 1). Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházely dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona (odst. 2).
Podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, musí být pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1 odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil.
Judikatura nejvyšší instance, jakož i Ústavního soudu je v otázce výkladu požadavku hospodaření s nemovitostí jednotná. Právní úpravu obsaženou v ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vykládat tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního odstavce je nutné, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo hospodaření příslušný národní výbor. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci (například výkon zemědělské činnosti), ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003). V dalším svém rozsudku ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1767/2005 Nejvyšší soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i nejvyšší instance, která vykládá pojem hospodaření v obdobném významu jako původní pojem správa , převzatý do § 6 vyhlášky č. 119/1988 Sb.; v rámci náplně pojmu správa je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu a opravy atd. Nelze tu vycházet pouze z právního titulu, ale je nutno zohlednit i způsob, jakým toto hospodaření reálně probíhalo (k tomu srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001).
Nejvyšší soud rekapituluje, že jde o určení vlastnictví k nemovité kulturní památce (a pozemku) nazvané Č. k., jež sloužila Německé evangelické církvi v Č. (augsburskému vyznání). Tento kostel přešel zpětně podle § 3 odst. 1 zákona č. 131/1948 Sb. k datu 4. 5. 1945, tj. k datu zániku zmíněné církve, na československý stát.
Stát později dopisem ze dne 16. 4. 1958, vypracovaným ministerstvem školství a kultury, oznámil Ústřední radě církve československé, že jí převádí nemovitosti do vlastnictví v souladu s ustanovením § 4 zákona č. 131/1948 Sb. a podle § 17 vládního nařízení č. 110/1953 Sb. Jmenovaná církev však sdělila dne 14. 4.1959 písemně ministerstvu, že o nemovitosti nemá zájem. Realizace tohoto převodu pak nebyla po církvi vyžadována a k žádnému hospodaření, ani faktickému, od té doby ze strany této církve nedošlo. Je přitom pozoruhodné, že ještě nedávno byl nemovitostí uveden Evangelický kostel augsburského vyzvání V.; v současnosti je podle všeho zapsána jako vlastník Česká republika, zřejmě na základě pravomocného rozsudku nynější odvolací instance.
Celá žaloba je pozoruhodná již tím, že není samozřejmostí naléhavý právní zájem na žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. Tak jako nižší instance, dovolací soud, i když nikoliv bez rozpaků, tento naléhavý právní zájem toleruje. Žalující obci lze přiznat právní úsilí vyjasnit vlastnické vztahy na svém správním území. Toto vyjasnění vlastnických vztahů pak může vyznít i tak, že žalobce jako v tomto případě - žádá určit vlastnictví nikoliv ve prospěch svůj, ale ve prospěch jiné právnické osoby (státu).
Žalovaný ve svém dovolání operuje údaji o převodu pozemku a na něm stojícího kostela do církevního vlastnictví a postup státu považuje za individuální správní akt. Dovolací soud však má proti tomuto právnímu posouzení výhrady a je toho názoru, že má-li jít o správní akt, pak ten není v žádném případě prostý vad. Co je však nejpodstatnější, tento akt práva ze dne 16. 4. 1958 mohl sice mít formální platnost, ale zůstal nenaplněn; od fakticity, resp. důsledků tohoto jednání nelze odhlížet. Údajné převedení nemovitostí na církev evidentně nebylo reálné, převod nebyl naplněn, nebyl ani dovrčen v katastru či evidenci nemovitostí a nelze učinit závěr o jakémkoliv církevním vlastnictví v mezidobí. Je tu nutno vycházet i z obecné právní zásady in possibilium nulla obligatio .
Byl to naopak stát, kdo Červený kostel podrobil režimu národní kulturní památky, naposledy podle zákona č. 20/1987 Sb. Byl to ostatně již dříve stát, který realizoval též dozor nad církvemi podle zákona č. 218/1949 Sb. A byl to též stát, kdo prostřednictvím příslušného ONV vyžadoval po Městském národním výboru ve Varnsdorfu aktivitu stran údržby a oprav Červeného kostela; korespondence k tomuto dění je vyčerpávajícím způsobem shrnuta v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ostatně podle všeho je kostel kulturní památkou dosud, ačkoliv ve spise lze nalézt i tvrzení o jeho havarijním stavu.
Stát se tedy stal kontinuálním účastníkem všech právních vztahů k předmětným nemovitostem za celé období, jež bylo nižšími instancemi posuzováno jako rozhodné. Již z tohoto pohledu se jeví jako spravedlivé, že tyto soudy, a z hlediska Nejvyššího soudu zejména soud odvolací, svými určovacími výroky rozhodly ve prospěch vlastnictví státu.
V ostatních podrobnostech dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud rozhodl správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání proto není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je v souladu s ustanovením § 243 odst. 5 věty první a § 218 o. s. ř. odmítl.
Oproti žalovanému byl žalobce v řízení úspěšný a podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. V rámci dovolacího řízení však žalobce neučinil žádný právní úkon (nepodal vyjádření k dovolání), jehož náhrada by mu měla být přiznána, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně, dne 9. ledna 2013

JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu