28 Cdo 3586/2010
Datum rozhodnutí: 10.08.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 2a odst. 1 písm. a) předpisu č. 172/1991Sb.






28 Cdo 3586/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1) Fabric, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Povltavská 106/2, zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze 5, Kořenského 15, 2) J. F. a 3) Ing. L. F. , zastoupeným též JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze 5, Kořenského 15, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 36 Co 44/2009-190, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2), 3) společně a nerozdílně na nákladech řízení o dovolání částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr. Tomáše Hlaváčka. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

(1) Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 10. 2008, č. j. 13 C 38/2006-152, a to tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem budovy č. ev. 678, průmyslový objekt na pozemku parc. č. 13/6 o výměře 1163 m2, vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrálního pracoviště Praha, na LV č. 2310 pro kat. úz. L., obec Praha.

(2) Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně s odkazem na judikáty Ústavního a Nejvyššího soudu k závěru, že žalobci nesvědčí tzv. historické vlastnictví obce (do data 31. 12. 1949) podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. První žalovaný byl právním nástupcem privatizující s. r. o. Grafomat a posléze převedl předmětnou nemovitost na zbylé žalované. Žalobce je přitom podle pravomocného soudního rozhodnutí vlastníkem pozemku, na němž budova stojí.

(3) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své zástupkyně dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro odlišnost rozsudků nižších instancí a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Jádrem podrobně sepsaného a v závěru i apelativně formulovaného dovolání je kritika relevantní judikatury Nejvyššího soudu (její části) a zcela odlišný právní názor na věc stran aplikace zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel tvrdí, že - vzhledem k přidělení konfiskovaných nemovitostí (včetně předmětné budovy) městu Praze dne 31. 12. 1949 Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy - měl být (jak učinil soud prvního stupně) na posuzovanou věc aplikován nikoli § 2a, ale § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 (o přechodu historického majetku obcí, vlastněného obcí do tohoto data). Dovolatel poukázal na podle něj nežádoucí stav, kdy kromě rozdílnosti vlastnictví pozemku a předmětné stavby jsou v areálu, o který jde, některé nemovitosti, a to i na základě soudního rozhodnutí, ve vlastnictví žalobce, zatímco další nemovitosti vlastní jiné osoby (viz tento případ). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

(4) Vyjádření k dovolání podali, též prostřednictvím advokáta, druhý žalovaný a třetí žalovaná. Ti se ztotožnili s důvody rozsudku odvolacího soudu a poukázali na judikaturu, z níž vycházel. Žádali, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

II.
(5) Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (pro diformitu rozsudků nižších instancí) a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

(6) V posuzované věci jde, vychází-li se z obsahu dovolacího důvodu vylíčeného žalobcem, o problém aplikace buď ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nebo ustanovení § 2a odst. 1 písm. a), odst. 2 téhož zákona poté, co bylo s účinností od 1. 7. 2000 toto druhé ustanovení do citovaného zákona doplněno zákonem č. 114/2000 Sb . Zatímco soud prvního stupně, který akceptoval právní názor strany žalující, akcentoval doslovný text prvně zmíněného ustanovení a považoval budovu za historické vlastnictví obce, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu preferoval interpretaci zákona podle jeho účelu a dovodil, že příděl nemovitosti je nutné zahrnout do působnosti § 2a novely č. 114/2000 Sb., tedy mezi sporné příděly provedené po datu 31. 12. 1949 (po zániku obecního vlastnictví). Protože dovolatel poukazuje na kontradikce judikatury dovolací instance, je žádoucí podat k problematice koncepční vysvětlení.

(7) Judikatura Ústavního soudu postuluje, že jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem k objasnění jejího smyslu a účelu (Pl. ÚS 33/97). Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to ze závažných důvodů smysl a účel zákona (Pl. ÚS 21/96). V této právní věci nejde ve vztahu k řečeným interpretačním návodům jen o znění zákona, ale také o data (stanovení lhůt), s výkladovou odchylkou počítanou na den či dny, ač přibližně 60 let zpětně.

(8) Zákon č. 172/1991 Sb. je svou povahou zákonem restitučním. Lze to dovodit nejen systematicky (zákon obsahuje např. výluky z přechodu nemovitostí obsahově blízké jiným restitučním předpisům), ale i přímo z textu např. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1. Na obce mají podle těchto ustanovení přejít nemovitosti spravované národními výbory (tedy faktickými právními nástupci obcí od 1. 1. 1950), což je předmětem úpravy v prvním z citovaných ustanovení. Obcím se měl vrátit též s detailnějším vymezením již shora zmíněný tzv. historický majetek či vlastnictví, resp. věci odňaté obcím na přelomu roku 1949 a 1950 v důsledku zániku obecního vlastnictví (podrobněji viz zákon č. 179/1949 Sb.).

(9) Právní úprava tohoto majetkového přechodu konstituovaného ex lege (v praxi však doprovázeného problémy, jež zákonodárce nedomyslel) je rozdělitelná, přinejmenším z hlediska uplatňování nároků na určení vlastnictví před soudem, na dvě fáze. Ta podstatnější se datuje od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tedy od 24. 5. 1991. Na obce měly přejít věci výhradně z vlastnictví České republiky, při dodržení ostatních zákonných podmínek, přičemž tento přechod měl ve vztahu k souběžně probíhajícím majetkovým transformacím (tzv. mimosoudní rehabilitace, privatizace) spíše na nich závislé či navzájem provázané postavení. Nedostatky právní úpravy, zejména se vážící k nárokům na vrácení tzv. historického majetku (poválečné příděly konfiskovaných nemovitostí obcím probíhaly značně chaoticky a přesáhly konec roku 1949), měl jako druhá podstatná fáze právní úpravy - odstranit zákon č. 114/2000 Sb., jímž se měnil a doplňoval zákon č. 172/1991 Sb.; novela měla v rámci reálných možností rozšířit rozsah nemovitostí obcemi požadovaný.

(10) Subjektivní (vyjadřující záměr zákonodárce) výklad zákona č. 114/2000 Sb. je možné provést jen ve velmi omezené míře. Důvodová zpráva připojená ke sněmovnímu tisku č. 366 (návrh na vydání citovaného zákona) má délku jen mírně přes dvě strany. Je však nutné z ní vyzdvihnout dvě pasáže. 1) V obecné části důvodové zprávy se uvádí: Novela nebude ani retroaktivní ani nebude zakládat žádná práva zpětně ke dni 24. 5. 1991. 2) Ve zvláštní části (k bodu 4) je proveden výpočet novelou napravovaných sporných situací, které zahrnují nezapsání vlastnictví obce v pozemkové knize, vydání přídělové listiny po 31. 12. 1949 a neexistenci rozhodnutí o přídělu.

(11) Z hlediska aktuálního (objektivního) výkladu nelze z citované novely zpochybnit, že případný přechod dalších věcí na obce předpokládá vlastnictví státu k nim ke dni 1. 7. 2000 , tedy ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. Plyne to z (viz předchozí odstavec) vyloučení retroaktivity předpisu, z výslovného zákonného uvedení data 1. 7. 2000 jako data přechodu nemovitostí, jakož i z formulace pokud jsou ve vlastnictví České republiky (§ 2a odst. 1). V nyní posuzované věci bylo přitom žalováno v roce 2002 tedy po zmiňovaném datu a v době, kdy budovu vlastnil i k datu 1. 7. 2000 - jiný vlastník než stát (nehledě na případnou námitku vydržení jiným subjektem odlišným od žalobce). Judikatorní linie Nejvyššího soudu ve směru popsaném v tomto odstavci je konzistentní, jak je patrné z řady rozhodnutí včetně opatřených též interní právní větou (28 Cdo 1743/2006) a z jejich publikace (srov. Soubor civilních rozhodnutí NS, C 4861, sešit CD 6/2008).

(12) Zákon č. 114/2000 Sb. tedy provedl v restitucích nikoli výjimečnou změnu pravidel hry v průběhu restitučního procesu. Navodil interpretační otázky připouštějící dvojí výklad, jako výše označené, nebo např. zda mohou obce restituovat věci, které byly v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (24. 5. 1991) ve vlastnictví ČSFR a sukcedovaly na ČR. Zákon vyvolal novou vlnu obecních určovacích (i vindikačních) žalob; to však neplatí nyní pro žalobce, jenž se domáhá určení svého vlastnictví k budově podle textu zákona č. 172/1991 Sb. účinného již před popsanou novelou.

(13) Žalobce při své kritice právního názoru Nejvyššího soudu opomíjí, že napadl již dříve jinými osobami smluvně konstituovaný vlastnický vztah. Opomíjí zejména v této souvislosti, že jak připomněl odvolací soud nelze účinně zpochybnit privatizační převod věcí z Fondu národního majetku ČR na společnost Grafomat, s. r. o. kupní smlouvou ze dne 16. 10. 1992 (od ní se odvíjely další převody). Žalobci je zajisté známo, že privatizační rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu (Rc 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Již privatizace předmětných nemovitostí je sama o sobě takovou pro věc určující právní skutečností, která je způsobilá přivodit pro žalobce nepříznivé rozhodnutí bez ohledu na jeho dovolací námitky stran data 31. 12. 1949.

(14) Nejvyšší soud nezastává ve věcech zákona č. 172/1991 Sb. ohledně aplikace § 2 či § 2a (doplněného novelou č. 114/2000 Sb.), a tedy interpretace právních následků data přídělu před či po 31. 12. 1949 tak jednotný právní názor, jak by od něj očekával dovolatel. Ze své interpretace, že příděly časově hraničící s datem 31. 12. 1949 odporují účelu zákona a mohly by vést k přechodu takových nemovitostí na obce, k nimž tyto v minulosti reálně nevykonávaly žádné z vlastnických oprávnění (což vede k aplikaci § 2a), připustil výjimky, což je ostatně dovolateli dobře známo, neboť šlo o výjimky ve věcech, v nichž byl účastníkem řízení (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1822/2010, 28 Cdo 154/2010 a další věci Diplomatického servisu). Nelze však přehlédnout, že interpretace následků data přídělu ve vztahu ke dni 31. 12. 1949 není ve všech věcech jediným právním aspektem a že rozhodnutí závisela na dalších právních skutečnostech významných též autonomně (viz privatizace výše). Nelze ani opomenout, že se právní názor dovolací instance vyvíjí ve směru zohlednění individuální spravedlnosti v jednotlivých případech. To je ostatně též průvodním znakem judikování Ústavního soudu, které prochází obdobným procesem. Zatímco v 90. letech minulého století se ustavily principy restitucí a základní interpretační linie (u NS srov. stanoviska Rc 34/93, Rc 16/96), první desetiletí 21. století je provázeno vytvářením (zohledňováním) výjimek z pravidel, a to v již nikoli standardních , ale atypických restitučních případech.

(15) Dovolatel poukazuje na rozdílnost vlastnictví k jednotlivým částem (budovy, pozemky) areálu, kterou měly vyvolat obecné soudy včetně Nejvyššího svým rozhodováním. V tomto ohledu se dovolací soud ohrazuje proti takové námitce. Jak již konstatoval odvolací soud (odst. 2 jeho odůvodnění), žalobce přiznal své pochybení, že žaloval jednou žalobou na určení vlastnictví k pozemku, jinou pak na určení vlastnictví k budově. Nejvyšší soud nemá možnosti při řadě restitučních žalob, rozhodovaných navíc senáty v nejrůznějších složeních, rozeznat, zda se jedná o určitý areál či nikoli. Především však je jeho právní názor stabilizován, případné výjimky zdůvodněny (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1822/2010 a související), a cítí se vázán jak v této věci (po stránce skutkové obdobným) rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, tak i usneseními Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1574/2009 a II. ÚS 2628/08 (nepřímo však též usneseními téhož soudu sp. zn. II. ÚS 3242/10, II. ÚS 3272/10 a dalšími; lze tu hovořit o opakovaném závěru, že výklad sporných dat přídělů dovolací instancí není ústavně nekonformní). V neposlední řadě je nutné opětovně zdůraznit, že dovolací důvod se zabývá jen jedním z právních aspektů věci a opomíjí právní důsledky privatizace předmětných nemovitostí (zde nelze navíc bezprostředně zjistit či konstatovat, zda vlastnické nesrovnalosti nemohl způsobit diferencovaný privatizační přístup k jednotlivým nemovitostem v areálu).

(16) Ze všech shora uvedených důvodů se dovolání žalobce zamítá, neboť Nejvyšší soud považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

(17) Druhý žalovaný a třetí žalovaná mají podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 10.000,- Kč. Poté je nutné zvýšit sazbu odměny advokáta o 30 % s ohledem na společné zastupování více účastníků (§ 19a vyhl. č. 177/1996 Sb.) a dále přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 13.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalovaným 15.960,- Kč.
Přestože byl první žalovaný v řízení úspěšný, žádné náklady mu v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. srpna 2011


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu