28 Cdo 3576/2016
Datum rozhodnutí: 14.03.2017
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 3576/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 87/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016, č. j. 24 Co 121/2016-280, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 340 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. února 2016, č. j. 6 C 87/2015-233, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 21/3, č. 17/1 v k. ú. K., plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 6 679 Kč (výrok II.). Žalobce je od roku 2008 nositelem nároku na vydání náhradních pozemků, kdy restituční nárok byl přímým restituentem uplatněn již dříve. Žalovaná svým postupem dává najevo, že jeho nárok nehodlá dobrovolně uspokojit; o liknavém přístupu žalované svědčí i skutečnost, že v důsledku jeho zpochybňování byl a je fakticky vyloučen z možné účasti ve všech veřejných nabídkách. Oprávněné osobě je přitom třeba poskytnout náhradu jako pozemky určené pro stavbu, neboť v době převodu na stát byly v evidenci nemovitostí sice vedeny jako zemědělské, ovšem byly již určeny pro výstavbu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku I. a II. podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) s tím, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a dále s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12. Žalovaná se vůči žalobci nechovala liknavě, svévolně ani diskriminačně, naopak žalobce žalované neposkytl dostatečnou součinnost k uspokojení svých nároků. Vytýkala odvolacímu soudu pochybení, pokud připustil ocenění pozemků jako stavebních. Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatel, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení § 11a, nově upravujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba (její právní nástupce) v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) za beze všech pochyb prokázané, že žalobce (jeho právní předchůdce) nebyl dosud žádným způsobem ve svém restitučním nároku oceněném částkou 1 152 968,75 Kč uspokojen, že v důsledku zpochybňování hodnoty restitučního nároku žalobce byl a je fakticky vyloučen z možné účasti ve veřejných nabídkách pořádaných žalovanou, a prokázáno měl i to, že předmětné pozemky sice nebyly nabízeny ve veřejné dražbě, ovšem stát nebyl dlouhodobě schopen uspokojit oprávněné požadavky žalobce, resp. jeho právního předchůdce.

Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře řešící pro případ prokázané liknavosti a svévole ze strany státu možnost vydání konkrétních pozemků zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je s ohledem na zjištěnou liknavost a svévoli žalované zcela v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i s rozhodnutími dovolacím soudem dříve vydanými ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016). I z tohoto pohledu nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (resp. Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti a svévoli žalované (jejího předchůdce), je pak otázkou skutkových zjištění, pro jejichž přezkum rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K otázce ocenění pozemků pro účely poskytnutí náhrady se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2552/2016, nebo ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016 (věc téhož žalobce). Ve shodě s ustálenou judikaturou v nich konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice formálně vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba tyto pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010; rozsudek ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014). Od uvedené judikatury se s ohledem na svá skutková zjištění soudy nižších stupňů neodchýlily.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadný je odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, a ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Totéž platí, pokud jde o zjevnou nedůvodnost dovolatelčina odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, neboť to stojí na odlišném skutkovém základu, kdy soudy nezjistily, že by ze strany státu došlo k liknavému či svévolnému jednání. Totéž platí pro rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, podle nichž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, ke kterému došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka; o takový případ se v dané věci nejedná.

Dovolatelkou položené otázky jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže. Na základě shora uvedeného nejsou splněna kritéria obsažená v § 237 o. s. ř., neboť dovolání žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení nenabízí, a proto je Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.

Ačkoli žalovaná výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II.) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 460 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek ve výši 580 Kč; celkem jsou náklady dovolacího řízení představovány částkou 3 340 Kč

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2017

Mgr. Miloš Pól
předseda senátu