28 Cdo 3574/2014
Datum rozhodnutí: 24.08.2015
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 3574/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy , IČO 0006 4581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti dalšího účastníka řízení F. V. , o určení vlastnictví k pozemku podle zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 229/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2014, č. j. 24 Co 155/2013-137 t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2014, č. j. 24 Co 155/2013-137, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. dubna 2013, č. j. 23 C 229/2009-112, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2014, č. j. 24 Co 155/2013-137, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 4. 2013, č. j. 23 C 229/2009-112, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ 5622/92/9, kterým byl F. V. určen vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku p. č. 4022/22 v k. ú. S. (výrok I.), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Věc byla soudy nižších stupňů projednávána v režimu části páté (§ 244 a násl.) občanského soudního řádu poté, kdy se žalobce dovolal dotčení svých práv rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. dubna 2009, č. j. PÚ 5622/92/9, kterým byl F. V. určen vlastníkem jedné ideální poloviny shora uvedeného pozemku.

Odvolací soud vyšel z toho, že na předmětném pozemku se nachází pouze veřejná zeleň a provizorní (drobné a jednoduché) stavby, které jsou určeny k odstranění, a pozemek není nedílnou součástí sídliště Na Skalce, kvůli jehož výstavbě byl vyvlastněn a zároveň bylo rozhodnuto o tom, že finanční odbor bývalého Obvodního národního výboru v Praze 10 přidělí vyvlastněnému na požádání náhradní pozemek ze státního vlastnictví ve smyslu ustanovení § 16 vyhlášky č. 73/1964 Sb.; F. V. však za vyvlastněný pozemek náhrada poskytnuta nebyla, tedy došlo k vyvlastnění bez náhrady a byl naplněn restituční titul uvedený v § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Vydání požadované poloviny pozemku nebránila jeho zastavěnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť pozemek není zastavěn stavbou ve smyslu občanskoprávním a nejde také o plochu bezprostředně související a nezbytnou k provozu stavby na vedlejším pozemku a změnou vlastnictví v důsledku vydání předmětného pozemku nemůže v daném případě dojít k ohrožení veřejného zájmu. Charakter pozemku jako zelené plochy v sídlišti je dán územním plánem a i nový vlastník pozemku bude muset respektovat toto určení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které pokládal za přípustné podle § 237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1o. s. ř.). Namítal, že nedošlo k naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by účastník řízení F. V. požádal o náhradu za vyvlastněný pozemek. Jde o pozemek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť se stal funkční součástí areálu sídliště Na Skalce , je tvořen chodníky a travnatými plochami a je funkčně spojen s okolními budovami a s komunikacemi, a nelze jej proto vydat. Pozemky tohoto druhu mají z podstaty věci náležet obci, neboť slouží jejím občanům . Dovolatel také poukazoval na to, že uvedená právní problematika je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zabýval se jí také i Ustavní soud ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 159/2003 a I. ÚS 619/06. Odvolací soud věc proto posoudil nesprávně, neboť by předmětný pozemek, který slouží jako obecní komunikace a zeleň (v areálu sídliště Na Skalce ) a jeho využití k jiným soukromým účelům je vyloučeno, měl být považován za zastavěný ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.

Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 17. 2. 2014 (a řízení zahájeno žalobou podanou 29. 6. 2009), a proto Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony; dále jen o. s. ř.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady.

K námitce o nenaplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě s poukazem na to, že žalobce měl žádat o vyplacení náhrady a neučinil tak, lze uvést, že restituční předpis ukládá zkoumat jedině to, zda došlo k vyvlastnění bez vyplacení náhrady a pouze z tohoto pohledu (a nikoli i z jiného důvodu) také věc správně posuzoval odvolací soud. Požadavek dovolatele, aby bylo zkoumáno a případně v neprospěch oprávněné osoby zohledněno, že nebylo po vyvlastnění požádáno o poskytnutí náhrady za vyvlastnění, by znamenal nepřípustné rozšíření podmínek bránících restituci majetku, neboť restituční předpis zjišťování této skutečnosti (splnění této podmínky) nevyžaduje. Soud by leda mohl zkoumat, zda případně poskytnutá náhrada odpovídala hodnotě vyvlastňovaného pozemku. Pokud by totiž byla menší, znamenalo by to také naplnění restitučního důvodu. Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení této otázky neodchýlil a dovolání z tohoto důvodu přípustné není.

Zbývalo posoudit, zda vydání pozemku v konkrétním případě brání jeho zastavěnost podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pro jeho využití jako obecní komunikace a zeleně v rámci areálu sídliště Na Skalce .

Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - § 11 odst. 1 písm. b), d) e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, jež jsou veřejnosti dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) může být překážkou vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z hlavních výkladových kritérií.

V citovaném rozsudku ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce funkčního vymezení určitého areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, resp. bránící při jejich naplnění restituci, kdy překážkou pro vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě jejich funkční spojení se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem, a konečně pokud je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemkům v areálu. Judikatura současně také jednoznačně dovodila, že právě citovaná kritéria nejsou kritérii kumulativními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).

K tomu, jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž za skutkových okolností věci jím tehdy posuzované vyslovil, že sídlištěm se obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 .

Sama existence sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho, zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití, jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citovaný rozsudek sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).

Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89), připouští jej též literatura (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i ve shora citovém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž jej aplikoval na konkrétní případ pozemků tvořících se stavbami rovněž ucelený sídlištní komplex (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013 ústavní stížnosti proti němu podanou Ústavní soud odmítl 21. května 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/2014).

V posuzované věci argumentuje-li dovolatel nejenom bezprostřední funkční souvislostí předmětných pozemků se stavbami (komunikacemi, obytnými domy), ale navíc i veřejným zájmem (za situace, kdy i odvolací soud uzavírá, že některé z pozemků jsou veřejným prostranstvím) nelze pominout ani aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné internetových stránkách nalus.usoud.cz), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.

V této věci ovšem odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) k výše uvedeným závěrům vyplývajícím z rozhodovací praxe dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit) nepřihlédl, omezil-li se na posouzení, zda jsou předmětné pozemky přímo zastavěny či nikoliv, případně zda jsou nezbytně nutné k provozu přilehlých staveb. Ve svých úvahách tak dostatečně nezohlednil hledisko širší funkční souvislosti pozemků s okolními nemovitostmi, ani hledisko využitelnosti pozemků oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřené v § 1 zákona o půdě a v neposlední řadě nevzal vůbec v úvahu veřejný zájem (u pozemku zatíženého veřejným užíváním). Sluší se též připomenout, že v případě závěru o naplnění překážky bránící restituci obnovením vlastnického práva má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. § 11 odst. 2, § 11a, § 16 odst. 1 zákona o půdě).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tudíž nesprávné, a že závěr, k němuž odvolací soud dospěl při řešení otázky, zda je možné předmětné pozemky vydat oprávněným osobám, je proto přinejmenším předčasný.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.) a učinil tak v souladu s ustanovením § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. bez jednání.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. srpna 2015


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu